Jednoduchá scéna: stůl, vařič se dvěma plotýnkami, hrnec (a v něm skryté dva plecháčky), dvě židle, závěsné šály a „houpačka“. Později ještě šňůra s kolíčky na prádlo a jako rekvizity rukavice, ponožky, čepice, sněhové koule, míč a kontaktní koule. Kolem scény pás vysypaný z umělého sněhu, jež symbolizoval závěje, které hlavní hrdinky na dlouhou dobu odřízly od okolního světa. Ukázka nejméně tuctu různých způsobů, jak se můžete opírat o drobné rituály, hašteřit, urážet a zase sbližovat, když zůstanete sami ve dvou.
Studentky druhého ročníku navazujícího magisterského studia pantomimy HAMU nám v představení Postav na čaj! především uká- zaly, že ovládají své řemeslo. Obratně a ladně se pohybovaly na zemi i ve vzduchu, proplétaly se nábytkem i okolo něj, balancovaly na kouli a všemožně předváděly, že umí. Bezpochyby to byl i jeden z cílů inscenačního tria (na konceptu a dramaturgii se podílel ještě Vít Neznal), protože celek byl spíše jakousi mozaikou akrobatických kousků. Dějová linie příběhu byla víceméně cestou, jak jednotlivé výstupy spojit dohromady. Hlavním motivem k akci byl cíl rozpustit led na vodu na čaj a neumřít nudou.
Tak jsme byli svědkem drobných klaunských výstupů, kdy jedna z postav neustále sypala sníh po zemi i po stole, když se jej snažila přenést v hrnku do hrnce, zatímco druhá jej dokola uklízela; honičky okolo stolu (ale pozor, okolo znamenalo v tomto případě přes a pod stolem!); ukázky devíti způsobů, jak si sednout na židli pokaždé jinak, i kdybyste měli stát na hlavě; po sněhové bouři hru se sněhovými koulemi; hru s hrníčky a naběračkou, či hru při věšení mokrého prádla na šňůru. Své vlastní místo měly pasáže, v nichž dívky předváděly umění závěsné akrobacie, přičemž jim nebylo těžké uvěřit, že se ve vzduchu cítí tak bezpečně, že by si zavěšené za nohy hlavou dolů mohly klidně i zdřímnout. Herečky se ve výstupech střídaly (jedna vždy buď odešla ze scény, nebo byla skryta ve tmě) a částečně hrály spolu. Ono střídání právě podtrhovalo dojem předváděček. Jistě by sjednocení celku přispěla i jednotná, nejlépe původní hudba. Střídání hudebních žánrů a interpretů v nonverbálním divadle totiž opět podtrhovalo dojem koláže.
Představení mělo působivé, vtipné i groteskní scény, a ač připodobňuji výsledek ke koláži musím podotknout, že propojení samo nebylo nijak násilné. Naštěstí tvůrci odhadli načasování, a tak se divák neměl čas začít nudit. Jakkoli tedy akrobacie převažovala nad dějem, bylo jí akorát tolik, aby si publikum mohlo vychutnat všechny předvedené náročné prvky. Scéna závěrečná, kdy dívky holýma rukama ohřívaly sníh v hrnci, byla však natolik silná, že zcela jistě nebylo potřeba poslední tečky v podobě rychlovarné konvice spuštěné shůry.
Eliška Brtnická, Jana Klimová, Vít Neznal: Postav na čaj!
Pá 21/05 -> 18:30 La Fabrika - Sál