Pražskou konzervatoř jste absolvoval pod vedením profesora Luďka Löbla. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Moc dobře. Konzervatoř byla pro mě úžasně bezstarostný čas. Měli jsme fajn partu a studium jsme si užívali se vším, co k němu patří. Na pana profesora nejen vzpomínám, ale stále s ním spolupracuji. Měl jsem úžasné štěstí, že jsem se dostal právě k němu. Nejen, že mě měl co naučit, ale také přesně odhadl, jak mě vést, aby mě posouval dopředu, ale zároveň neznechutil nebo nepřetáhnul. Jsem si téměř jistý, že kdybych se byl dostal ke komukoli jinému, tenhle rozhovor bychom dneska nedělali.

Kdo z oboru byl pro Vás tehdy vzorem?

Na konzervatoři jednoznačně Bryn Terfel. Hltal jsem všechny jeho nahrávky a kopíroval ho, jak se dalo. Až časem jsem pochopil, že tudy cesta nevede, a tak jsem na něj trochu plánovaně zanevřel. Dneska se nesnažím mít jen jeden vzor, ale spousty, protože každý interpret má v každé roli své klady i zápory. Ideální je se inspirovat silnými momenty všech a vyvarovat se jejich chyb.

Po konzervatoři jste se rozhodl podat přihlášku ještě na HAMU. Je pro operní zpěváky vysokoškolské vzdělání nezbytné? 

Pro aktivní kariéru, navíc sólovou, je formální vzdělání vlastně nepodstatné. Rozdíl pocítí člověk ve chvíli, kdy nastoupí někam do úvazku a je podle vzdělání zařazen do vyšší či nižší platové třídy. V případě, že bych se někdy rozhodl dát na pedagogickou dráhu, je dosažené vzdělání naopak zásadní. Na vysokou školu jsem pokračoval hlavně kvůli rodičům, protože mi bylo trapné zůstat jediným středoškolákem v rodině. Dneska jsem rád, že jsem se na studia nevybodnul. I když mi získání bakaláře trvalo dohromady asi sedm let, protože se moje časové možnosti každým rokem víc a víc limitovaly, byla to dobrá zkušenost.

Pravidelně vedete mistrovské kurzy. Baví Vás práce se studenty? Neuvažoval jste, že byste se pedagogické činnosti věnoval více? 

Práce s mladými mě baví, díky ní jsem si ujasnil i dost věcí ve vlastní technice a interpretaci. Nutnost naučit se formulovat pocity a zdůvodňovat frázování, dynamiku a výraz je inspirující i pro mě. Zároveň poradit při master class je něco naprosto jiného než žáka dlouhodobě vést, na což bych si zatím rozhodně netroufal. Kvůli mým časovým dispozicím momentálně soustavná práce stejně nepřichází v úvahu. Uvidíme, jak se věci vyvinou v budoucnu.

Pamatujete si na moment, kdy jste si naplno uvědomil, že se hudbou dokážete uživit? 

Myslím, že velkou zásluhu na tom, jak se moje kariéra vyvíjela, má fakt, že jsem začínal brzy. Bydlel jsem u rodičů a zpěvem se hodně dlouho živit nepotřeboval. Nemusel jsem skákat po každém kšeftu a mohl si vybírat po umělecké stránce zajímavé úkoly. V době, kdy jsem se osamostatnil, mě už zpěv živil, troufnu si říct, nadstandardně.

Co je zásadní kritérium, které rozhodne o tom, zda danou nabídku přijmete? 

Je to vždy souběh různých okolností. Dřív jsem se snažil brát nabídky tam, kde jsem ještě nezpíval, abych si budoval životopis. Dneska už mám v tomhle aspektu víc nadhledu. Některé věci dělám kvůli spolupracovníkům, některé kvůli místu, některé kvůli titulu a některé kvůli obživě. Ideální je, když se ty prvky sejdou na jednom projektu. (úsměv) Taky už víc a víc zohledňuju rodinu a vybírám si velmi pečlivě například projekty ve Státech, protože je to dost daleko. V rámci Evropy se dá otočit na den doma prakticky odkudkoli, přes oceán to trvá dlouho a člověk musí vzít v potaz časový posun a risk včasného návratu.

Vystupoval jste v Metropolitní opeře v New Yorku, v La Scale v Miláně, v londýnské Covent Garden či ve Vídeňské státní opeře. Která ze zmiňovaných scén má pro Vás největší kouzlo? A dají se mezi sebou vůbec porovnat?

Těžko říct. Porovnat se dají, ale každý bude vidět srovnání po svém. Pro mě je srdcem asi nejdůležitější Vídeň, protože je to moje domovská scéna a ve své dosavadní dráze tu mám ze všech divadel odzpíváno nejvíc představení. New York mám rád jako město i tamější operu a dokud mě budou obsazovat, rád se budu každoročně vracet. Přestěhovat se tam natrvalo si ale dost dobře neumím představit. V Londýně jsme se hodně dlouho nepotkávali s termíny. Rád bych tam byl častěji, ale myslím, že jsem jim tolikrát odmítl, že jim se mnou pomalu došla trpělivost... Milán mi z výše jmenovaných jediný nijak k srdci nepřirostl, což asi není překvapení, protože podobný názor slýchám od hodně kolegů.

Během své kariéry jste účinkoval již ve třinácti různých inscenacích Mozartovy opery Don Giovanni. Kromě titulního hrdiny jste hrál také snoubence Masetta, na podzim jste se v MET představil jako sluha Leporello. V takovém množství inscenací jistě není lehké ubránit se srovnání. Které režijní pojetí Vám bylo výkladově nejbližší?

Bude to nejspíš znít dost nelogicky, ale asi nejvíc jsem si užil dvě inscenace na Znojemském hudebním festivalu. V roce 2006 jsem tam zpíval poprvé titulní roli. V režii Jany Janěkové tehdy vznikla dost činoherní inscenace, z níž minimálně po psychologické stránce do jisté míry stále čerpám. Vloni v létě jsme připravili na stejném místě novou inscenaci po deseti letech a myslím, že se do ní dobře promítl můj současný náhled na Giovanniho. Z ostatních těžko říct. Zatím mě žádná vyloženě nenadchla. S postupem času jsem si dost oblíbil inscenaci Clause Gutha ze Salzburgu. Když jsem ji poprvé viděl, nepřišla mi až tak zdařilá, ale několikrát jsem se k ní vrátil, bohužel vždy jen jako Masetto, a pokaždé mě bavila víc a víc.

Dáváte přednost klasickému přístupu k práci nebo naopak při zkouškách rád experimentujete?

Podle mého názoru klasický přístup k práci neznamená neexperimentovat. Inscenace nedělím na klasické a moderní, ale na dobré a špatné. Ano, dovede mě vytočit, když vidím, že režisér přijel na zkoušky nepřipraven a já trávím týdny zbytečně pryč od rodiny, protože se snaží vymyslet něco, co měl mít dávno hotové, ale to nesouvisí s pojetím. Rád experimentuji, ale větší část přípravy stejně probíhá před začátkem zkoušek – s korepetitorem. Tam má člověk šanci objevovat nové souvislosti a dvojsmysly v textu. Následně při zkouškách pak nové konotace vnímám a někdy i podvědomě je do interpretace vnáším.

Věnujete se také koncertní činnosti. Které dosavadní spolupráce si nejvíc vážíte?

Koncertů nedělám tolik, kolik bych si přál. Většina lidí mě má v šuplíku „operák“ a hlavně do písňových vod prorážím jen dost stěží. Na druhou stranu by to asi mohlo být i horší a kdybych měl už teď v kariéře všechno tak, jak bych rád, neměl bych kam směřovat v budoucnu. Těžko říct, čeho si nejvíc vážím. Jsou prestižní záležitosti, ale občas udělá větší radost dobrou energií naplněný regionální koncert.

Máte nějakého oblíbeného dirigenta nebo orchestr, se kterým se rád potkáváte?

Je jich spousta, a kdybych začal jmenovat, určitě bych na někoho zapomněl. Z orchestrů momentálně ve studiu i na pódiu nejčastěji a hodně rád spolupracuji se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Příští sezónu budu jeho rezidenčním umělcem, takže myslím, že ho můžu bez obav zmínit. 

 

V České republice je hodně diváků přesvědčených, že opera je výhradně luxusní záležitost. Jak lidi s takovýmto míněním do hlediště přilákat? 

Tohle klišé staví na posuzování cen nejdražších lístků, což je nesmysl. Ano, místa v přízemí jsou luxus, který ve Vídni stojí kolem 200 EUR, v Salcburku 350 EUR a v New Yorku klidně 400 dolarů. Ve Vídni se ale dá zároveň pořídit lístek na stání za pouhá 3 EURa, když si zájemce vystojí frontu. To je zhruba půlka ceny lístku do kina. Dokonce si tady fandové můžou pořídit permanentky na sezónu asi za 60 EUR a vidět za ně klidně sto padesát představení. V tu chvíli je to vyloženě jen o zájmu. Je pravda, že mě v Praze mrzí relativně malá diferenciace cen lístků například v Národním divadle. Nejdražší nejsou drahé, ale nejlevnější nejsou o tolik levnější. Samozřejmě cena 150 korun je opět srovnatelná s návštěvou kina, ale procentuálně je to o mnoho víc než jinde, když nejdražší lístek stojí lehce přes tisícovku. Když je někdo přesvědčen o faktu, že je opera elitářská, a vidí ji v extrémním případě jako nějakou formu třídního nepřítele, bude těžké ho přesvědčovat o opaku, ale otevřenému člověku, myslím, postačí tato holá fakta.

V pražském Národním divadle hostujete ve Figarově svatbě, v únoru Vás mohli diváci vidět v Rudolfinu, kam se pravidelně vracíte. V čem je české publikum specifické?

Zmiňuje se hodně věcí, od nečekaně dlouhotrvajících vlažných potlesků po automatické standing ovation pro známé pěvce. Něco z toho pravda bude, ale pro mě je české publikum zvláštní hlavně tím, že jsem zase doma. Mám pocit, že máme nějakou bližší vazbu a jsem rád, že vídám na koncertech hodně mladých tváří, což jsem ještě pár let zpátky v tak hojném počtu nevnímal.

 

Sledujete, co se děje v českém operním světě? Mohou alespoň některé inscenace konkurovat těm zahraničním?

Nepohybuji se sice na jevištích, co by mohla upřímné srovnání nabízet, mám ale pocit, že nejvíc u nás na všech úrovních chybí nasazení. Spousta lidí rezignovala a zaujala názor: „Stejně to někdo strhá, tak co bychom se snažili.“ Případně: „Za tyhle peníze to takhle stačí“. Rozumím, ale to je bohužel vždycky začátek konce. Nedělám si iluze, že by regionální divadla v Evropě, potažmo ve světě, měla lepší podmínky. Naše se potýkají s existenčními problémy, ale uživit se jako mladý nebo průměrný zpěvák například ve Státech, kde úvazky vlastně neexistují, je ještě těžší. I tak ale každý ví, že se musí snažit na maximum, protože je za ním fronta lidí, co budou rádi i za méně prestižní příležitost. Trochu se u nás spoléháme na malý rybník.

 

Co Vás čeká v příští divadelní sezóně?

Příští sezóna je první, a na nějakou dobu i poslední, která je přesně podle mých představ. Vlastně mě čeká opera jen ve Vídni a v New Yorku a kromě toho koncerty. Metropolitní už program zveřejnila, takže můžu říct, že se mám objevit jako Figaro ve Figarově svatbě a Guglielmo v nové inscenaci Così fan tutte. Vídeň je zatím interní informace, ale asi můžu naznačit, že se bude jednat převážně o role, co tu patří k těžišti mého repertoáru, a že mě čeká jeden bel cantový debut, na který se hodně těším.

ADAM PLACHETKA (nar. 1985) je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU. Roku 2005 debutoval v Národním divadle v Praze. V následujících letech zde nastudoval postavy jako Don Giovanni, Figaro (Figarova svatba), Argante (Rinaldo) či Guglielmo (Così fan tutte). V roce 2008 nazpíval oficiální verzi české státní hymny. Od září 2010 je stálým členem Vídeňské státní opery. Debutoval zde rolí Schaunarda (Bohéma), poté zde vystoupil mimo jiné jako Melisso (Alcina), Don Giovanni, Dulcamara (Nápoj lásky), Mustafá (Italka v Alžíru) nebo Alidoro (Popelka). Objevuje se také na scénách Royal Opera House v londýnské Covent Garden, Teatro alla Scala v Miláně, Deutsche Oper a Deutsche Staatsoper v Berlíně, Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu nebo Carnegie Hall a v Metropolitní opeře v New Yorku. V této divadelní sezóně je patronem přímých kino přenosů z MET.