Starý příběh v novém kabátě

Písničky, koledy v klasickém podání i rapované, civilní příběh rámující tradiční vánoční vyprá - vění o narození Ježíše v trochu netradičním kabátě. A především přístup k herectví, jaké v DISKu obvykle nevídáme. Toho všeho se vám dostane na představení V půlnoční hodinu. 

Nebývá zvykem, abychom vídali v prostorách Divadla DISK jiné katedry DAMU, než je KČD nebo KALD. Začátkem prosince loň - ského roku však vstoupila do prostoru DISKu i Katedra autorské tvorby a pedagogiky. V adventním čase nám představila nejen inscenaci s vánoční tematikou, ale také způsob, jakým pracují její studenti. Na rozdíl od ostatních kateder se však nejedná pouze o absolventský ročník, nýbrž se na vzniku inscenace podíleli po - sluchači napříč ročníky. Ideu všestrannosti a otevřenosti potvrzu - je i fakt, že nejen herectví, ale i námět, režie, dramaturgie a hudba jsou dílem studentů zmíněné katedry.

Inscenace sleduje poměrně jednoduchou dějovou linku událostí kolem zrození Ježíše Krista. Tu rámuje podobně prostý příběh o dvojici mladých lidí, jejichž osud se protne – a ne náhodou – na půlnoční mši. Inscenace však rozehrává několik rovin, které se vzájemně proplétají a tvoří kompaktní linii.

Základní rovinou je již zmíněný biblický příběh a jeho tradič- ní vyprávění. To zpodobňuje zvěstování andělem Panně Marii, cestu Marie s Josefem do Betléma, marné hledání noclehu, porod v chlévě a příchod pastýřů přinášejících dary. Ke ztvárnění svých postav používají herci výraznou stylizaci a velkolepá gesta. Například ve scéně zvěstování zaujímá Marie pozici ne nepodobnou obrazům renesančních malířů, především Botticelliho Zvěstování. Jindy naopak jakoby napodobují pohyby mechanických betlémů, zejména při manipulaci s jesličkami. Když se do popředí dění dostává další z rovin, herci představující biblické postavy obvykle strnou v naaranžovaných a často poněkud groteskních pozicích, které ovšem také připomínají umělecká ztvárnění těchto událostí, jak je můžeme vidět na nástěnných malbách v kostelech.

Tuto další rovinu představuje civilní příběh o Ondřejovi a Báře. Téměř klasický scénář – on miluje ji, ale ona o něm nemá ani tušení, on proto musí sebrat odvahu, vyjevit jí své city a riskovat odmítnutí – se rozehrává jednak na pozadí vyprávění z Bible, ale především v atmosféře půlnoční mše, na kterou Ondřej přišel kvůli Báře, přestože o náboženství nikdy nejevil zájem. Především Ondřej, ale s ním i Bára a diváci v sále jsou vtaženi do událostí, které se před nimi zhmotňují jako živé vyprávění z Bible; diváci je sledují ze svých sedadel a Bára s Ondřejem z lavic představujících sezení v kostele. Na rozdíl od diváků však Bára s Ondřejem mohou do první roviny příběhu aktivně zasahovat, pídit se po detailech, vysvětlovat si nejasnosti. Děje se tak především skrze postavy Anděla a Čerta, kteří fungují jako spojovník mezi těmito dvěma rovinami. Čert i Anděl se mohou libovolně pohybovat mezi oběma světy, jeden ve snaze spáchat co největší dobro (Anděl je tak trochu popleta), druhý s úmyslem uškodit, kde se dá, a zpochybnit věrohodnost příběhu, jak jej z Bible známe. Zatímco se u biblických postav v inscenaci užívala velká stylizovaná gesta, používá se v civilní rovině metoda zveřejňování domnělých myšlenek postavy či odkrývání vnitřních monologů. Zde se vytváření postavy velmi přibližuje dialogickému jednání, které je páteřním předmětem studentů KATaP. Kupříkladu v situaci, kdy Ondřej v průběhu mše nespustí oči z Báry, si Bára uvědomuje, že se na ni “ten kluk pořád tak dívá” a svádí vnitřní boj (který ovšem diváci mohou slyšet, protože jej herečka pronáší nahlas), jestli “mu říct, ať tak blbě nekouká”, nebo “raději ne, protože on se kouká vážně divně”.

Za pozornost stojí i fakt, že postava Báry nese skutečné jméno herečky, která ji představuje (Bára Purmová). Může to znamenat, že na rozdíl od Ondřeje (Ladislav Karda) má divadelní Bára co do činění s opravdovou Bárou? Nebo že Bára nehraje Báru, ale jen dialogicky jedná? Mohlo by se zdát, jako by tím tvůrci pomyslně oddělili dvě různé herecké tendence – na jedné straně herectví studenta KALDu a na straně druhé herectví typické pro KATaP, do značné míry vycházející z osobnosti herce.

Obě předchozí roviny se stýkají na půdě roviny třetí, kterou bychom mohli nazvat apokryfní. Herci zde přistupují ke svým postavám s nadsázkou, ve snaze přiblížit je co nejvíce dnešnímu divákovi. To se týká především – ale ne pouze – postav biblických. Jsme tak svědky toho, jak Marie není úplně nadšená, že by už měla mít potomka, ono totiž těhotenství není žádný med a vláčet se v devátém měsíci až do Betléma, to se jí skutečně nechce – a ještě k tomu nocovat v chlévě na slámě, to není nic pro těhotnou ženu. Navíc se zdá, že její muž je sice dobrák, ale možná malinko natvrdlý, nebo spíš tak zapálený pro svou práci. Vždyť ve svém nadšení pro truhlařinu málem nezaznamenal, jak urputně se mu Marie snaží sdělit, že je v očekávání. Je mu to sice trochu divné, že Marie čeká potomka, který nemůže být jeho vlastní, ale rozhodne se být Božímu Synu adoptivním otcem. Podobně dokazuje přítomnost této apokryfní nadsázky pasáček ovcí, který s přesvědčivostí teleshoppingu velebí krásu a užitečnost ovčí vlny, či Ondřej, s nímž pastýř svádí rap battle, ovšem s použitím textů klasických vánočních koled.

Představení tak mimo příjemného diváckého zážitku nabízí možnost nahlédnout do způsobu, jakým studenti Katedry autorské tvorby a pedagogiky pracují. Herectví, k němuž jsou vedeni, stojí převážně na jiných principech, než je interpretace textu nebo vciťování se. Samotné jádro tohoto přístupu má samozřejmě své kořeny v již zmíněném dialogickém jednání. Z něj vychází koncept postavy, jež se před námi na scéně rodí. Nejde o to s postavou splynout a interpretovat ji v duchu textu, doby či režijního záměru, nýbrž o to k postavě přistoupit, hrát si s ní, vstoupit do ní, zase vystoupit, kroužit kolem ní a objevovat její možnosti a polohy. Důležitý je však v tomto případě nadhled, který nad sebou i nad postavou herec musí mít (což ovšem nevylučuje situaci, kdy na sebe herec nechá shlédnout postavu), a odstup, jejž si od postavy udržuje a s jehož zvyšující nebo snižující se vzdáleností vzniká dramatické napětí mezi jím samým a jeho rolí. A právě skrze toto napětí by posluchači KATaP měli studovat herecký fenomén jako takový. Podobně jako při dialogickém jednání je teď jeviště DISKu studentům laboratoří, v níž zkoumají možnosti svých postav. Jedná se o zkoumání přítomnosti na jevišti, kam až lze při ztvárňování postavy zajít, jak moc lze riskovat a snažit se přiblížit mytickou postavu dnešnímu divákovi, jaká míra stylizace je ještě udržitelná a uvěřitelná.

Jednoznačně pozitivní je fakt, že se scéna divadla DISK otevřela i dalším katedrám. Na příkladu KATaPu jsme dostali příležitost vidět, jaké jiné tendence se v českém divadle objevují. A kde jinde by si studenti měli funkčnost těchto principů testovat, než právě na scéně pro tento účel stvořené? Posluchači KATaP dokázali, že na jejich katedře se líhnou zajímavé nápady, které rozhodně stojí za to, aby se mohly ukázat v prostoru jim jinak nepříliš otevře - ném. A především jejich přístup k inscenování a nadšení, s nímž se do hry pouštějí, je pro diváka výjimečně osvěžující.

V půlnoční hodinu 
Katedra autorské tvorby a pedagogiky a Katedra alternativního a loutkového divadla
Premiéra: 6. prosince 2014
režie: Jan Večeřa
dramaturgie: Michaela Raisová
hudba: Jan Večeřa, Anna Drábková
texty písní: Jan Večeřa
hrají a zpívají: Ladislav Karda, Bára Purmová, Maryana Kozak, Martin Třešňák, Tereza Causidisová, Michaela Raisová
hlas kněze: Josef Somr kapela
chór: Kateřina Císařová / Anna Drábková, Jana Věnečková, Jana Blažková, František Čejka
Psáno z reprízy 22. prosince 2014