Minulý díl rubriky dialogů obohatil naši letošní diskuzi na téma Tajemství divadelního prostoru o pohled absolventů oboru scénografie na DAMU. Ti jednak pozitivně zhodnotili svá studia na škole, a jednak detailně popsali své zkušenosti z praxe. Soustředili se přitom především na specifika samotné tvorby a na klíčové postavení scénografie u zrodu inscenačního tvaru.
V tomto čísle přinášíme poslední anketu, tentokrát s pedagogy – s prof. Janem Duškem (vedoucím Katedry scénografie a ateliéru Divadelní scénografie), prof. Janou Zbořilovou (vedoucí ateliéru Scénografie kostýmu a masky na KS), Ing. Ondřejem Nekvasilem (vedoucím ateliéru Scénografie filmu a televize na KS), s MgA. Robertem Smolíkem (vedoucím ateliéru Scénografie alternativního a loutkového divadla na KALDu) a v neposlední řadě s Mgr. Andreou Královou, Ph.D. (pedagožkou KALD). Dočtete se nejen o metodách a přístupech k výuce, ale i o jejím přínosu pro pedagogy, o nezbytnosti vlastní tvůrčí práce při vedení studentů nebo o ne/tradičním pojetí „řemesla“.
Děkujeme touto cestou všem vedoucím ateliérů za zodpovězení otázek.
1/ Co vás vedlo k rozhodnutí vyučovat na vysoké škole scénografii a proč jste zvolila právě vaši katedru?
prof. Jana Zbořilová:
V roce 1990 jsem byla požádána studenty scénografie a posléze dotázána stávajícími pedagogy katedry, zda bych na Katedře scénografie DAMU nechtěla začít vyučovat. Sama jsem o této možnosti nikdy neuvažovala, protože jsem byla poměrně pracovně vytíženou scénografkou v divadle a filmu, ale současně i končící šéfkou výpravy v Západočeském divadle v Chebu. Asi právě tato okolnost uspíšila můj návrat do Prahy a porevoluční optimismus ve mně podpořil odvahu vrátit se na fakultu, kterou jsem vystudovala v roce 1977, jako pedagog. V té době jsem měla na svém kontě přes dvě stě scénických a kostýmních výprav a věřila jsem, že na základě svých zkušeností z praxe budu schopna teoretické reflexe, která je k výuce budoucích scénografů nutná.
prof. Jan Dušek:
Měl jsem pocit dlužníka vůči škole, kde jsem vystudoval. Věřil jsem, že jsem schopen ve výuce reflektovat to, co považuji v práci scénografa za důležité. Výuka mne nutí studovat a tím vyvažovat hektickou práci v divadle.
Ing. Ondřej Nekvasil:
V roce 1996 mě oslovil můj bývalý pedagog prof. Miloš Ditrich, jestli bych nebyl ochoten vést semináře předmětu Filmová a televizní scénografie pro třetí ročník bakalářského studia scénografie na DAMU. Této nabídky jsem si velice vážil a začal jsem učit několik hodin týdně jako externí pedagog. Postupně jsem přešel i na magisterský stupeň studia a po odchodu profesora Ditricha do důchodu jsem se stal vedoucím specializace filmová a televizní scénografie.
Katedra scénografie DAMU je jediným pracovištěm v České republice, kde se vyučuje filmová a televizní scénografie jako samostatná specializace oboru. Jakkoliv se v minulosti objevily názory, že tento obor by měl být spíše součástí filmové školy, domnívám se, že principielně patří na katedru scénografie.
MgA. Robert Smolík:
Učit jsem začal poměrně brzy, takže bych asi nemluvil o nějakém rozhodnutí, spíše vše nějak plyne. Že učím tam, kde jsem vystudoval, vyplývá z logiky toho, jakému divadlu se věnuji.
Mgr. Andrea Králová, Ph.D.:
Sama jsem na Katedře alternativního a loutkového divadla studovala, po dokončení magisterského studia jsem tady pokračovala na studiu doktorském. S kabinetem scénografie jsem byla v neustálém kontaktu, začala tady vést semináře a posléze i další předměty. Jsem ráda, že zde můžu se skvělými kolegy ve výuce i nadále pokračovat.
2/ Jaký je váš způsob vedení studentů? Spočívá spíš ve výuce „řemesla“, anebo rozvíjíte jedinečný talent každého z nich?
prof. Jana Zbořilová:
Protože je studium rozděleno na bakalářský a magisterský stupeň, je způsob výuky předem dán či směrován. Studenti bakalářského stupně musí projít základní typologií scénografie a musí získat elementární znalosti ve všech oblastech tvorby. Magisterské studium je potom již věnováno individuálně zvoleným programům, kde je nutné přihlížet a rozvíjet originální, koncepční, autorské i umělecké řešení kostýmních a scénických výprav. Pokud se vyskytne jedinečný talent, jsem za něj vděčna a usilovně se snažím ho podporovat. Jsem neméně spokojená, když mohu rozvíjet scénografické nápady a dramatické myšlení studentů, kteří mají o obor nepředstíraný zájem a dotvrzují ho prací a docházkou.
prof. Jan Dušek:
„Řemeslo“, pokud je tím myšlena technická a technologická erudice, je nezbytným předpokladem scénografické tvorby. Vedle toho je nutné poznávat, rozvíjet a kultivovat autentické osobnostní předpoklady každého studenta. Proto je pedagogické vedení stejně kreativní činnost jako tvorba v divadle.
Ing. Ondřej Nekvasil:
V dnešní době se začalo používat slovo řemeslo téměř jako synonymum pro povrchní přístup k tvorbě. Můj vztah k tomuto slovu je přesně opačný. Člověka, který opravdu ovládá řemeslo své profese, si vážím a význam tohoto slova vnímám jako velmi pozitivní.
Svým studentům se snažím vštípit alespoň základy řemesla scénografické profese. Nechápu ho pouze jako výtvarné a technické zpracování návrhu, ale i jako schopnost přečíst, rozklíčovat zadaný text a pracovat s ním, schopnost přemýšlet o své práci, tvůrčím způsobem vnímat podněty ze svého okolí a registrovat práci jiných kolegů z oboru. Toto vše nazývám scénografickým řemeslem. Pokud se mi podaří v průběhu studia naučit studenty chápat alespoň některé jeho základy, považuji svoji pedagogickou práci za smysluplnou. Výuka filmové a televizní scénografie probíhá velmi individuálně. Každé zadané téma, úkol, ale i přístup studenta je zcela odlišný.
Na druhou stranu se snažím zadávat velmi striktní podmínky odevzdání semestrálního projektu tak, aby připomínaly profesionální zadání, se kterým se studenti setkají později v praxi. Tyto podmínky zadání se ovšem vztahují pouze k minimálnímu rozsahu prezentace projektu předloženého jako výsledek každého semestru, nikoliv k jejímu obsahu či formě.
MgA. Robert Smolík:
Nejspíše tak, že jejich jedinečný talent rozvíjím učením „řemesla“. Ale abych řekl pravdu, myslím, že pro mě je nejdůležitější nemít program - metodu. Naopak doufám, že mohu být stále otevřený všem možným programům, pokud tedy nejdou proti mému svědomí. Samozřejmě, že ve škole je ale nutné nějakým způsobem svůj program definovat. Zde je jakýsi můj pokus o současnou definici toho, jak chci pracovat. (Ale vše se mění a záleží na samotných studentech kudy se bude naše práce ubírat.) Tělo, technologie, environment: zkoumání vnitřních a vnějších krajin pomocí interakce subjektu a objektu, člověka a technologií. Hledání strategií a konceptů nutných k svobodné autorské tvorbě. Základem je rozkročení mezi přesnou konceptuální prací a pokorným sebezdokonalováním v manuální práci s materiály. Vyžadován je nekompromisní individuální postoj, zároveň však schopnost spolupráce ve skupině na společných projektech. Prakticky je práce ve scénografickém ateliéru bakalářského cyklu v první fázi zaměřená na prozkoumání vztahu těla a prostoru v různých typech enviromentů a prostorových situací. Studenti pracují na možnostech transformace své vlastní pozice v prostoru pomocí nejednodušších prostředků: chůze, čekání, zvuk, světlo. Další linka je vedena s důrazem na práci s materiálely, nejprve jakýmsi primitivním, přirozeným způsobem - nalézáním,sběrem, skládáním. Posléze práce pokračuje kopírováním, tedy snahou ujít cestu někoho jiného. Až poté začínáme pracovat na vlastních autorských návrzích, na začátku přes loutky, masky k celistvým prostorovým/divadelním, akcím. Tématem dalšího časového úseku je vztah mezi umělým a přírodním. Výzkum směřuje spíše ke kulturní antropologii, vychází z historie vytahů člověka a technologií. Individuálně jde především o práci na interpretaci tématu pomocí časoprostorové výtvarné metafory, definování prostoru výtvarnými gesty, o interakci mezi tělem a technologií, ať už naprosto primitivní nebo hi-tech. Ve třetím úseku jde o praktickou práci na konstrukci vlastního projektu od konceptu do realizace. Základem je důraz na DIY, tedy „udělej si sám“. Student musí pocítit zodpovědnost tvůrce ke své práci. Současně pracuje celý ateliér - v co nejširší koprodukci - na společném konkrétním projektu.
Mgr. Andrea Králová, Ph.D.:
Domnívám se, že oba přístupy jsou důležité a nevylučují se, v našem kabinetu studenti procházejí jak předměty jako je malba, modelování či technologie, tak předměty, kde se pedagogové věnují každému studentu individuálně. A také samozřejmě záleží na tom, jestli se jedná o bakalářské či magisterské studium, to první je spíše obecnější, navazující pak už směřuje ke konkrétním projektům studentů.
3/ Změnil se nějak váš pedagogický přístup během působení na DAMU?
prof. Jana Zbořilová:
Pedagogický přístup se pravděpodobně v průběhu let trochu mění. Je to dáno nejen věkem pedagoga, ale také rozdílnou úrovní a složením jednotlivých ročníků či povahovými rysy a pracovním přístupem jednotlivých studentů. V každém případě za velmi důležité považuji spravedlnost a přímost. Fakt, že se - na rozdíl od dob našich studií - stali studenti více sebevědomími a sebestřednými, je na jednu stranu pozitivní, ale vzhledem k dotazu na změny v pedagogickém přístupu je jasné, že si tato skutečnost nějaké drobné „úpravy“ žádá. Je to třeba větší důslednost a náročnost.
prof. Jan Dušek:
Určitě se mění. Jako se mění talentové předpoklady studentů, tak se vyvíjí divadlo i možnosti scénografie.
Ing. Ondřej Nekvasil:
Nedokážu posoudit, do jaké míry - a jestli vůbec - se změnil můj pedagogický přístup k výuce. Na konci každého roku vyhodnocuji nejen výsledky práce studentů, ale i způsob, jakým pracovali. Hledám další cesty a nová zadání, která by pomohla najít studentům cestu k pochopení této profese.
MgA. Robert Smolík:
Myslím, že jsem to zodpověděl v minulé otázce, ale jako „pedagogický přístup“ chápu spíše otázky etické a morální, a tam se příliš neměním.
Mgr. Andrea Králová, Ph.D.:
Ne, myslím, že princip mé práce se studenty zůstává stále stejný...
4/ V čem je pro vás pedagogická činnost přínosem?
prof. Jana Zbořilová:
V setkávání se s mladou generací studentů se zájmem o stejný obor a profesi. V nutnosti „navazování“ v duchu mnoha koncepcí a výtvarných řešení. I ve faktu, že pedagogická činnost musí být podložena neustálou vlastní tvůrčí činností v oboru.
prof. Jan Dušek:
Nutí mne srozumitelně formulovat to, co si o scénografii, divadle a kultuře myslím.
Ing. Ondřej Nekvasil:
Nemohu říct, že by obecná pedagogická činnost byla pro mě nějakým zásadním přínosem. Pokud však vznikne určitá interakce mezi pedagogem a studentem a rozvine se opravdu kreativní dialog o zadaném tématu, začíná mít celý koncept výuky smysl. V tu chvíli poznám, že se studentovi podařilo překonat prvotní „školní vztah“ k zadanému úkolu a začal jej tvůrčím způsobem rozvíjet. Tento moment je pro mne určitou satisfakcí a znamením, že moje pedagogická činnost má nějaký výsledek.
MgA. Robert Smolík:
Hlavně v tom, že mi umožňuje neustále nahlížet sám sebe a svoje paradigmata jako lži.
Mgr. Andrea Králová, Ph.D.:
Pohybovat se mezi mladými lidmi, neustále si v diskusi s nimi bystřit smysly a rozšiřovat obzory, je pro mě určitě velmi obohacující a přínosné...
5/ Jak byste popsala vaše vlastní studia? Jakým způsobem vás ovlivnili pedagogové?
prof. Jana Zbořilová:
Studiem mě stále provázelo nadšení pro obor a víra v jeho smysl. Ve dne přítomnost na přednáškách a konzultacích, v noci kreslení a výroba maket na další konzultace. Nejvíc vzpomínám na pedagogy, kteří byli přísní, ale hodně naučili. Ráda pochopitelně vzpomínám na ty hodné.
prof. Jan Dušek:
Můj profesor František Tröster mě ovlivnil zcela zásadně. Ne tím, co sám dělal pro divadlo, ale tím, že poznal moje nevědomé směřování a navedl mne na určitou cestu.
Ing. Ondřej Nekvasil:
Obávám se, že nedokážu přesně popsat a reflektovat má vlastní studia. Vzhledem k tomu, že jsem tři poslední roky studia studoval na dvou školách současně (filmovou scénografii na DAMU a architekturu na ČVUT), bylo toto období poměrně hektické. Pokud si ze svého studia něco opravdu pamatuji, tak fakt, že jsem neustále nestíhal.
Zároveň je třeba říct, že celý závěr mého studia byl silně ovlivněn událostmi podzimu 1989, které na určitý čas převážily nad vším ostatním.
Kdybych měl popsat jednu situaci, která mě výrazně ovlivnila, byl to okamžik, kdy jsem se snažil po termínu odevzdání protlačit svoji diplomovou práci k obhajobě. Dokonce se mi podařilo přemluvit oponenta, aby vypracoval oponentstký posudek v rekordně krátkém čase. Vedoucí mojí práce, pan profesor Miloš Ditrich, ji v den obhajoby odmítl s tím, že sebelepší diplomka odevzdaná po termínu nemá právo na obhajobu, ať se přihlásím na další termín. I když jsem byl v té chvíli velmi zahanbený a zaroveň naštvaný, musel jsem si prezentaci zabalit a jít domů. V září jsem diplomovou práci obhájil. Teprve po několika letech praxe jsem tuto poslední lekci svého studia opravdu docenil.
MgA. Robert Smolík:
Doufám, že naše škola je hlavně svobodný prostor k nalezení vlastního místa ve světě, v umění. Čím dál víc ale myslím na to, co řekl Jan Švankmajer, tedy, že ve škole jsou nejdůležitější spolužáci, nikoliv učitelé. Ale zase by se to nemělo stát jakýmsi alibi. U svých pedagogů jsem si vždy vážil, když se nebáli ztratit tvář. Protože takoví ji nikdy ztratit nemohli.
Mgr. Andrea Králová, Ph.D.:
Na čas svého studia vzpomínám jako na velmi euforickou dobu plnou nejrůznějších vjemů a podnětů. K nim samozřejmě patřilo i setkání s osobnostmi, které ve škole tehdy působily a otevřely mi nové obzory umělecké, profesní i kulturně společenské.
6/ Co vás nejvíce oslovuje na současné scénografii?
prof. Jana Zbořilová:
Všeobecně její možnosti. Pokud bych se zamýšlela nad jednotlivými inscenacemi a jejich scénografickým řešením v zahraničí i u nás, tak bych se určitě dostala k termínům - funkčnost, divadelnost, minimalismus... Neoslovuje mne bezkoncepčnost - dekorativismus a pouhý design bez hlubšího smyslu.
prof. Jan Dušek:
Zajímá mne scénografie, která zásadně ovlivňuje strukturu a jazyk inscenace a je od ní neoddělitelná.
Ing. Ondřej Nekvasil:
Rozhodně je pro mě nejsilnější taková scénografie, která je nedílnou součástí divadelní inscenace nebo filmu. Scénografie, která funguje s dramatem, aniž by na sebe jakýmkoliv způsobem upozorňovala a stahovala k sobě pozornost na úkor celku. Mám rád design, ale nemám rád situaci, kdy se scénografie stává pouze designem. Líbí se mi scénografie, která slouží celku, v tu chvíli je mi celkem jedno, jestli je současná nebo x let stará.
MgA. Robert Smolík:
Na scénografii nic. Ona samotná není nic. Pokud chcete vědět, jaké divadlo mě zajímá a oslovuje, pak určitě ACHE z Petrohradu. Z Čech je pro mě nejdůležitější tvorba Františka Vítka a Věry Říčařové.
Mgr. Andrea Králová, Ph.D.:
Jestli máte na mysli tu progresivní, tak její současná šíře i rozvolněnost, to, jak prostupuje ostatními obory, jak dokáže být multikulturní... Ale to by bylo na delší vyprávění.