Během uplynulého roku zemřelo podle CPJ (Committee to Protect Journalists) 53 novinářů – více než polovina z nich byla zavražděna kvůli své investigativní činnosti. Naši zemi asi nejvíce zasáhlo zastřelení sedmadvacetiletého Jána Kuciaka a jeho partnerky. Prezident Miloš Zeman čin sice odsoudil, během roku však novináře neochvějně napadal („České novináře se zatím vyhubit nepodařilo,“ prohlásil před českými velvyslanci 190 dní po Kuciakově vraždě), před ruským prezidentem Vladimirem Putinem mluvil doslova o jejich likvidaci a ve svém inauguračním projevu otevřeně kritizoval některá veřejnoprávní média. Napadání médií a činnosti novinářů (obzvláště investigativních) se ostatně stalo v posledních letech oblibou nejen našeho prezidenta. Premiér Andrej Babiš neúprosně označuje každé médium i jedince, kteří proti němu vznesou jakoukoliv kritiku, za součást kampaně proti jeho osobě. Americký prezident Donald Trump na veřejných konferencích beze studu vybízí ke slovu jen redaktory z deníků, jež mu vyhovují. Ostatní velmi rád okřikuje frází „Sit down!“, přičemž svůj povel doprovází výhružným ukazováním. Diskreditace novinářů a svobodných médií je v naší společnosti pravidelnou záležitostí. Navíc často nekončí jen u slovních přestřelek, ale zachází dále.
Skupina 8lidí se ve své inscenaci Press paradox zaměřila na vraždu ruského opozičního novináře Arkadije Babčenka, který jeden den po smrti vstal z mrtvých. Babčenko se ve svých publicistických začátcích nevyjadřoval opozičně vůči ruské vládě, věnoval se spíše vojenskému zpravodajství, jelikož bojoval ve dvou čečenských válkách. Až po roce 2008 a započaté válce v Gruzii se začal protirusky vymezovat. V roce 2017 s rodinou emigroval a usadil se v Kyjevě, odkud stále působil jako protikremelský novinář. 29. května 2018 média oznámila, že byl Babčenko zastřelen před vlastním bytem. Následující den se objasnilo, že vražda byla zinscenovaná, jelikož ukrajinská tajná služba SBU tušila, že Babčenko je v ohrožení života. Tato akce pomohla viníka skutečně dopadnout.
Inscenace začíná před těžkou sametovou oponou, kde všichni tvůrci (zároveň i herci) jeden druhého představí vlastními jmény pomocí fráze „Toto je …“. Stejnou frázi poté použijí k označení objektu, který každý drží v rukou. Podruhé však svou věc pojmenují jinak, čímž se poprvé odkazují k jednoduché manipulaci s fakty a pravdou, kterou (nejen) ruská média tak ráda využívají. Po rozhrnutí opony se odehraje krátká rekonstrukce Babčenkovy vraždy. Poté sledujeme v nelineárním pořadí následky události a Babčenkovu minulost. V roli novináře se střídají téměř všichni protagonisté, divák ho vždy pozná díky příznačné černé mikině s kapucí a nápisem Journey, kterou si mezi sebou předávají. I tímto gestem tedy neustále zpochybňují určitou pravdu a nezměnitelnost faktů. Krom toho je vlevo na téměř prázdné scéně umístěná obrazovka počítače využívaná v jedné scéně jako live cinema, ale především sloužící protagonistům k psaní krátkých frází („Toto je Nina a Petr…“ atd.). Představují komentář dění rozrušující divákovu pozornost, což funguje v kontextu dnešní nejistoty z různých informačních zdrojů. Na jedné straně máte lidi z masa a kostí, na druhé straně počítač. Vyberte si, kam zaměříte svou pozornost. Ani jedno není zcela spolehlivé.
Arkadij však v inscenaci není stavěn do pozice morálního a etického vzoru. Při dotazu na čečenskou válku a obsluhu kulometu jeho momentální představitel tvrdí, jak si je zcela jist, že nikoho nezastřelil. Demonstruje tvrzení tak, že divákům rozdá plastové ovoce a následně je po sobě herci i diváci hází a trefují se do sebe. Snaží se tak zbavit zodpovědnosti, místo toho se spíše zesměšní. Stejně tak ani západní novináři nevycházejí ze situace nevinně. Po zjištění, že Babčenko stále žije, si tři aktéři sedící u obrazovky vezmou slovo a obviní ho z diskreditace důvěryhodnosti novinářů. Nikdo z nich však nebere na vědomí, že Babčenkovi skutečně šlo o život a činil své rozhodnutí pod tlakem ukrajinské tajné služby. Inscenátoři tak neupozorňují jen na absurditu, rozsah a moc ruského systému, ale také se nevyhýbají kritice „druhé strany“.
Nejvýraznější je scéna, v níž se Anna Klimešová jako Babčenko snaží číst svůj dopis o ruské společnosti a jejím infantilismu. O dětské nezodpovědnosti, neuvědomování si následků svých činů, neznalosti ceny života. Během čtení jí nejprve tři dívky koukají přes rameno, postupně se na ni více a více mačkají až na ni začnou patlat zelenou barvu a kolem se spustí chaos a křik – taková dětská oslava, kde vždycky jeden outsider dostane co proto kvůli své jinakosti. Klimešová ale dopis ostentativně dočte, přestože v narůstajícím hluku ji není skoro slyšet, dokud nezatáhne oponu a nevytvoří tak mezi sebou a zdivočelou společností stěnu. Což můžeme vnímat jako Babčenkovo odříznutí se od veřejného života a bydliště v izolaci, ve které vyústila jeho práce.
Skupina 8lidí vytvořila inscenaci aktuální, reagující na současné politické a mediální fenomény. Zároveň není ve svém sdělení agresivní, dramatická ani přehnaně satirická. Skrze narežírovanou vraždu poukazují na inscenovanost a absurditu politiky, politické práce s dostupnými médii a manipulaci s pravdou a fakty. Činí tak důrazně, ale s lehkostí a nadhledem, čemuž možná napomáhá skutečnost, že se soubor skládá ze scénografů, režisérů a dramaturgů, kteří společně celý koncept vypracovali. Nejsou mezi nimi žádní herci, jejich vyjádření působí autenticky, reportážně a čistě, přestože někteří vystupují bezprostředněji než jiní. Více takových inscenací!
Pozn red.: V čem se nacházejí naše denní paradoxy? Třeba dnes, v den, kdy píšu tuto recenzi, sedím v kavárně a nemohu se na text příliš soustředit, jelikož vedle mě probíhá interview s mladým komunistou. Ten zatvrzele tvrdí, že komunistická společnost je ideální společností a že k ní časem dospějeme. Padne dotaz na rozpad Sovětského svazu a jeho reakce zní: „Každá revoluce zažije nějaký nezdar.“ Má na sobě rudě červený svetřík.