Ptačí sněm Jean - Claude Carrièra vychází z básní súfi jského mystika Farrid ud Din Attára. „Súfi smus“ znamená cestu či stezku, která se dá chápat jako cesta duše k Bohu. Dle súfíské literatury lze dosáhnout cílené jednoty pomocí prostředníka mezi žákem a Bohem. Text vznikl pro inscenaci Petera Brooka.

Inscenační úprava Šimona Spišáka a Vítka Neznala zachycuje cestu ptáků vedených Dudkem za jejich králem – Simorgem. Dudek nejprve předstoupí před ptačí sněm a vybízí ostatní, aby se vydali na cestu. Ptáci se bojí, Sokol třeba namítá, že už svého krále má. Dudek se však nenechá odradit, a aby ptáky přesvědčil, že králem není vždy ten, kdo o sobě říká, že je král, vypráví příběhy. Slepice a Kačer cestu ihned odmítají, Andulka nechce opustit svou klec, Vrabec se obává vlastní slabosti. Když se konečně povede Dudkovi ptáky přesvědčit, aby vyrazili, dotkne se jejich srdíček Slavíčí zpěv a znovu je zastaví. Nakonec však Dudek uspěje, přesvědčí Holubici, Sokola, Vrabce, Andulku, Slavíka i Exotického ptáka, aby společně s ním vyrazili. Ptáci v průběhu putování opakovaně svádí boj s pokušením vrátit se zpět, nebo alespoň nepostupovat dál. Při prvním zastavení vzdává cestu Exotický pták. Ptáci překonají poušť, a překročí šest údolí, kdy každé jim přináší nové obavy, ale také poznání sebe sama. Při cestě údolími Andulka zemře, Vrabec ztrácí víru ve smysl své existence. Když překonají údolí, Dudek všem prozradí, že tato část putování byla jen snem, vizí jejich mysli, a musí pokračovat dál. Konečně ptáci dojdou až k Simorgovi, a Komoří (či spíš Anděl) je nechce pustit dál. Ptáci jsou staří, jejich tělíčka potrhaná, nedají se odradit, až se setkávají se Simorgem, který je vlastně jejich součástí, a ptáci naopak jeho. Ptáci překonali tolik zkoušek, aby se setkali sami se sebou! Nakonec se v něm rozplynou, a stín tak splyne se sluncem. Na scéně zůstává jen Dudek a Holubice. Ti dva nejdou dál, a jejich příběh končí prvním políbením. Tahle základní linie je ale propletena dalšími příběhy – ptáci se při svých putováních potkávají s různými postavami. Muž na oslu promlouvá o smrti a pomíjivosti, když chce Vrabec spáchat sebevraždu. Netopýr celé noci hledá Slunce. Pan baklažán hledá odpověď na svou otázku, namísto toho se však jen stará o svůj vous. Potkávají Rozhněvaného dědka, který viděl umírat fénixe, Muže který hledá, a tři Motýly, jež jim vypráví o své touze splynout se svící. Některé příběhy jen poukazují na bláhové lidské jednání, jiné přinášejí moudrost a poznání, a doplňují či ilustrují tu část příběhu, kterou zrovna ptáci prochází.

Ptačí sněm je krásný text. Nese svou moudrost, odráží hledání a poznávání, zároveň nabízí velký prostor bujné fantazii. Ptačí říše přináší nepřeberné možnosti práce s charakterovým a vizuálním vyjádřením ptáků, nebo s jejich typologií. Metafora cesty pak možnost přechodů do dalších světů a neprobádaných koutů lidské duše. Za to ale platí autorský tým velkou daň. Musí se vypořádat s vyprávěním, které není založené na dialogu, ale rozsáhlých monolozích a příbězích. A ač měli autoři velké ambice překonat tuto překážku, nepovedlo se jim převést je do celku, který by k diváku výrazněji promlouval. Scénografi e Karla Czecha byla účelná. Poskytovala hercům dostatečnou oporu v prostoru i rolích a zároveň umožňovala mé vlastní fantazii pracovat na plné obrátky. Scéně dominovalo klasické lešení z kovových trubek. To vytvářelo tři patra, na kterých se ptáci mohli volně usazovat v prostoru směrem do výšky. Celek sloužil jako sloup elektrického vedení, od kterého byly pod stropem natažené dráty do všech stran. Takový ten malebný obrázek, na který prostě patří ptačí hejno. Metaforu cesty zprostředkovával oranžový maluch (polský fi átek 126), kterého herci tlačili v kruhu okolo lešení. Samotný interiér auta vytvářel další scénický prostor. Ptáci měli podobné kostýmy s drobnými obměnami – punčochy, bílé nátělníky a přes ně bílé ptačí peří (kostým z proužků bílého igelitu). Kostým umožňoval ptákům hru: čepýřit se, či schovat si při spánku hlavičku pod křídlo, navíc jak se pod lešením hromadila utržená pírka (jednotlivé proužky bílého plastu), pódium získávalo vzhled dna ptačí klece, což možná nezáměrně, ale půvabně doplňovalo atmosféru. Další rekvizitou byl jen klavír a na něm vycpaný dudek, údajně nejmoudřejší z ptáků. Odlišenými ptáky byli Kačer, co měl potápěčské ploutve, Sokol s leteckou čepicí a koženými návleky na nohách, Andulka s květovanými punčochami, Slavík s červenými a Holubice s bílými.

Bylo patrné, že inscenace chce předat diváku fi losofi cké myšlenky textu a odlehčit je komickým žánrem. Pobavit obecenstvo dobrými či lacinými šprýmy. Ty se někdy v situacích vytrácely, mnohdy ale vynikly nad vlastním textem a dějovou linií. Nicméně herci nehráli. Ptáci nežili. Filosofi e a hloubka textu zůstaly skryté v prázdných replikách. O práci s intonací nelze mluvit. O úspěšném hereckém odlišení jednotlivých ptáků také ne, ač jejich drobná typologie byla patrná: Vrabec bojácný, Slavík jímavý, Exotický pták nadutý. Sokol Lukáše Bouzka nad ostatními vyčníval svým uceleným hereckým projevem. Charakter odvážného, silného, i když trochu vznětlivého ptáka propůjčoval život i jeho replikám. Jeden pták však nemohl zachránit celé hejno. Na jevišti se toho nedělo málo, a nelze vůbec říci, že by herci měli nedostatek podnětů, které mohli využít k rozehrání situací. Jejich výkony však postrádaly energii, mizanscény byly prázdné, a tak se v průběhu ztratilo i tempo dobře promyšlené inscenace. Herci zprostředkovali divákům délku a náročnost celé cesty, mezi jednotlivými obrazy nicméně vznikaly předlouhé prostoje. Dudek pravidelně vstupoval do role vypravěče, v závěru tuto úlohu převzala Holubice, aby příběh ukončila. Jenže: oba herci postrádali nadhled nad postavou a jejich řeč se prakticky vůbec neodlišovala od výstupů v rámci svých postav.

Ptačí sněm je po inscenaci Ubu Antikrist druhou absolventskou inscenací čtvrtého ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. A trvám na tom, že může být skvělou inscenací, pokud všichni ptáci (ale i ostatní postavy) začnou zpívat naplno.