Ven z divadla #kulturunezastavis

Divadlo je jako jediné z umění neodmyslitelně závislé na přítomném okamžiku stejně jako na fyzickém spolubytí diváků a performerů. Peter Brook v knize Prázdný prostor konstatoval, že situace, ve které někdo přechází jeviště a druhý se na něj dívá, může být považována za divadelní akt. Divák při vstupu do divadla automaticky přistupuje na pravidlo, že v divadle existuje jiná dimenze reality mimo časoprostor každodenního života. Divadlo je jedinečným uměním, je médiem s okamžitou zpětnou vazbou. Jedno bez druhého prostě nemůže existovat. Umělci svého diváka potřebují, jsou na něm závislí emočně i fyzicky. Tyto myšlenky přiměly umělce k rozhodnutí, že když nemůže divák za kulturou, musí kultura za divákem. 

V souladu se všemi bezpečnostními opatřeními vlády se diváci dočkali nevšedních happeningů, které dokázaly, že kultura nerezignuje ani za takto těžkých podmínek. Projekt #kulturunezastavis obohatil diváky širokým záběrem produkcí – od drobných koncertů pod okny ve vnitroblocích, dětských domovech, nemocnicích nebo stanových městečkách pro bezdomovce až po symbolické výjezdy z Prahy do čtyř stran nebo výlet na poštovnu na Sněžce. Umělci důsledně dodržovali rozestupy, zakrytí dýchacích cest a vybízeli diváky ke sledování představení z balkónů či oken svých domovů. Specifickým symbolem pro umělecké počiny všech umělců, kteří se pod záštitu onoho manifestu přidali, jsou masky. Na mnoha fotografiích bylo možné spatřit krásné celoobličejové výtvory, které v sobě skrývají podstatnou zprávu. Představení se snažila vyvarovat sebeprezentace, předvádění osobností a známých tváří. Bez identifikace tváře se tak divák mohl více zaměřit na podstatu a čistotu onoho uměleckého zážitku.

Během posledních dvou měsíců se díky této iniciativě odehrálo již 90 kulturních zážitků a zapojilo se více než 100 umělců a uměleckých produkcí, a to nejen v Praze. Umělci pořádali drobné „přepadovky“, aby se společnost rozptýlila a mohla alespoň myšlenkami utéct daleko od zavirovaného světa. Od oficiálních honosných premiér jsme se přesunuli ven z divadla. Spatřili vynalézavost umělců, v Praze jsme měli možnost spatřit projíždějící low loader s akrobaty na trampolíně anebo večer komponovaný z koncertů a různých akrobatických výstupů zvaný „Záchranný vor kultury“ na Vltavě. 

Jelikož nám dnešní technologie umožnily přenést dokonale nasnímané záznamy, v období karantény nám divadla zpřístupnila ke zhlédnutí vysoký počet kultovních inscenací i ze zahraničí. Zážitek z pohodlí domova nám však nikdy nezabere celou komplikovanou strukturu divadelní události, už jen z důvodu filmového střihu a absence divákovy volby, na co v představení preferuje zaměřit svoji pozornost. Nemluvě o širokém spektru divadla (site specific, imerzivní divadlo), které díky výrazné divácké participaci téměř zaznamenat nelze.  Umělci mají nyní příležitost testovat hranice filmových záznamů, které ale živý kontakt s lidmi a sdílení uměleckého zážitku ve stejném časoprostoru nenahradí. Jsou odkázáni k návratu ke kořenům, kdy nebylo třeba zlaté kapličky ani statisíců korun na megalomanské výpravy. Jevištěm se stávají ulice, dvorky, balkóny, parky, parkoviště, přilehlá okolí nemocnic nebo domovů důchodců. Objevuje se možnost zaměřit se v duchu Grotowského Chudého divadla na minimalistické podmínky a tvořit prakticky z nuly.

Proč bychom nemohli společně zapomenutá místa, jako jsou právě vnitrobloky nebo sídlištní parky, nadále kulturně ožívat a vybudovat tak dávno zapomenutou komunitu v místech našich obydlí? Z historie se nám můžou vybavit španělské Corrales – divadla realizovaná právě ve dvorech městských domů. Současnou inspiraci v takovémto počínání můžeme vysledovat u National theatre of Scotland, které se prezentuje jako divadlo beze stěn, jež využívá celé skotské krajiny. Umělci hrají na trajektu a v místní hospodě. V lesích a věžových blocích. V ponorkách a bazénech. Na největších pódiích a v nejmenších komunitních halách. Divadlo tak usiluje o propojení celé skotské umělecké komunity, snaží se provázat divadelníky ve všech fázích jejich kariéry, a tím tak reflektovat rozmanitost současných uměleckých trendů.

Stálo by za úvahu, zda by se umělecké soubory ve městech s rozvinutým kulturním životem nemohly dopracovat k výraznější umělecké i realizační/ekonomické spolupráci, aby tak docílily většího uměleckého dopadu na společenskou strukturu. Projekt #kulturunezastavis může být do budoucnosti příkladem obdivuhodného zapálení, ochoty spolupracovat a sjednotit kulturní život, který by se nadále mohl pohotověji vyvíjet.