Vnímám proces a výsledek jako spojitou nádobu.

Na rozhovory s pedagogy Katedry výchovné dramatiky jsem putovala do třetího patra nad Hallerův sál. Za bílými dveřmi se skrývá několik učeben, kanceláří a chodba plná rozličných barevných loutek. Sešla jsem se zde nejdříve s docentem Jaroslavem Provazníkem, poté s vedoucím katedry, docentem Radkem Marušákem a nakonec s magistrou umění Kateřinou Schwarzovou. Strávila jsem zde několik příjemných chvil povídání o výchovné dramatice. Snad si i vy užijete čtení o tomto poutavém oboru.

1. Jak dlouho na KVD působíte a jakým předmětům se zde věnujete?

J.P. Na katedru výchovné dramatiky jsem nastoupil hned po jejím založení v roce 1992, zpočátku jsem učil literaturu pro děti a mládež. Postupně se pole předmětů rozšířilo i o teorii literatury, teorii a historii dramatické výchovy, kritiku dětského divadla atd. Také mám na starosti praxi, která je u nás povinnou součástí studia od prvního do posledního ročníku – od náslechů u různých učitelů dramatické výchovy přes vedení vlastní skupiny až k závěrečnému projektu, který je svým způsobem analogií diskových inscenací studentů herectví nebo režie. Studenti mohou vytvořit buď divadelní inscenaci s dětmi či mladými lidmi, nebo rozsáhlejší dramaticko-výchovný projekt, například dílnu nebo sérii lekcí spojených společným tématem.

R.M. Na katedře působím již dlouho, vystudoval jsem zde, poté jsem spolupracoval s katedrou externě, následně interně, až jsem se v roce 2011 stal vedoucím katedry. Vyučuji didaktiku oboru, protože mám hodně zkušeností z praxe, vedl jsem různé dramatické dětské soubory na základních školách, na gymnáziu a vyučuji i na Pedagogické fakultě UK. Také učím praktikum dramatické výchovy, kde se pracuje s příběhem, odborně se tento typ práce jmenuje strukturované nebo procesuální drama. Při výuce se využívá divadelních prostředků, ale nikoli k tomu, aby došlo k prezentaci před publikem, práce směřuje dovnitř. Mám také na starosti supervizi mnoha volitelných předmětů a praxe.

K.S. Na DAMU vyučuji šestým rokem základy dramaturgie, dramatizátorský a autorský seminář a volitelný předmět, kterému říkám čtení a psaní (protože termín tvůrčí psaní nemám ráda). V rámci dramaturgie se snažíme hluboce porozumět textu zevnitř, jako autoři. Nevnímat ho jen intelektuálně, ale i skrze smysly, např. jakou má barvu, vůni, melodii, rytmus, obrazy.

V rámci autorských seminářů pak zkoumáme proces vzniku scénáře a inscenace.  Zajímavé totiž je, že dětské divadlo je většinou díky svým specifikům v mnoha položkách divadlem autorským, divadlem pracujícím zcela přirozeně s mnoha principy moderního divadla, s epickými principy, se specifickým herectvím.

Máte nějaké vize o nových programech a předmětech, které byste chtěli do studijního plánu zapracovat?

J.P. Katedra dlouhodobě spolupracuje s Jiřím Vyšohlídem z divadla Drak, který vede pro naše studenty dílny zaměřené na hru s loutkou. Osobně si myslím, že by bylo dobře, aby hra s předmětem a loutkou měla v učebním plánu větší prostor. A když přemýšlím o zcela nových impulzech, napadá mě, že by zajímavá mohla být např. spolupráce s Jiřím Forejtem, doktorandem na FAMU, který se zabývá filmovou výchovou.

R.M. Katedra má dvacet pět let a vzniká potřeba evaluace. Katedra zažila velký dynamický růst, zavedli jsme například doktorské studium, celoživotní vzdělávání, začali jsme organizovat festival DVD: děti – výchova – divadlo. Momentálně je potřeba se spíše zastavit. Nicméně v současné době pracujeme na tvorbě anglického programu a na proměně studia v souvislosti se zavedením klinické stáže v divadle Drak. Divadlo tam dlouhodobě pečuje o edukační práci a vedle toho vytváří výborné inscenace, v symbióze tam najdeme divadlo a lektorství. Naši studenti tam mají možnost dělat různé programy pro divadlo, výzkumy v terénu a ve školách.

K.S. Co se týče nových programů, už nyní v rámci katedry pracujeme na dalším cenném propojování předmětů, studenti například mohou ověřit své scénáře v inscenačním tvaru nebo pracovat s texty z dramaturgie v hodině herecké práce… Ráda bych také v rámci předmětu Pohyb v hlase a hlas v pohybu (vyučují Ivana Vostárková a Jiří Lessl) zkoumala, kde a jak se objevuje slovo. A přála bych si i další rozvíjení práce s loutkou, objektem a prostředím.

 

2. Na katedře výchovné dramatiky se studenti seznamují s pedagogikou, psychologií, literaturou a divadelními disciplínami. Absolventi uplatňují principy dramatické výchovy při výuce na různých typech škol (od základních až po vysoké), ale také v muzeích a galeriích. V jakých dalších profesích se absolventi mohou uplatnit?

J.P. Nejčastější uplatnění nachází absolventi na základních uměleckých školách, někdy však také míří do mateřských škol, kde je dramatická hra přirozenou součástí práce, nebo na školy základní a střední. Ve školách se objevuje buď samostatný předmět dramatická výchova, nebo se dramaticko-výchovné metody uplatňují v různých předmětech, například při výuce vlastivědy, dějepisu, zeměpisu či literatury. Někteří naši absolventi ale působí také jako pedagogové na vysokých či středních pedagogických školách.

R.M. Profesní vztahy, kontakty se často vytváří už během praxí při studiu. Absolventi směřují jednak do institucí formálního vzdělávání, do škol, či k edukační činnosti v galeriích a muzeích a v dalších kontextech neformálního vzdělávání. Výrazně se v současné době rozvíjí divadelní lektorství, kde se lektor stará o programy pro děti, školy, komunity a jiné cílové skupiny. Metody dramatické výchovy se dají dobře uplatnit v poměrně širokém spektru organizací, kde se pracuje s lidmi, kde se hledají zajímavé podoby rozvojových programů pro jednotlivce i skupiny.

K.S. Intenzivně se rozvíjí např. „profese“ divadelního pedagoga. Ten je obvykle napojen na určité divadlo a má velmi široké možnosti, jak pracovat s diváky od malých dětí po dospělé, a také s učiteli, kteří se s dětmi do divadla chtějí vypravit. Jsou to různé typy programů před a po představení, exkurze v divadle, semináře i dlouhodobá práce s dětskými a mladými divadelními skupinami, které se scházejí po celý rok, aby jejich členové divadlu porozuměli zevnitř a také si leccos sami vyzkoušeli, vytvořili vlastní divadelní tvar. Dále se objevují např. v práci se seniory či se specifickými sociálními skupinami, využívají je nemocniční klauni, reminiscenční divadlo či divadlo forum atd. A samozřejmě naši studenti mohou vést divadelní soubory, stát se prostě praktickými divadelníky.

3. Jaké jsou pro vás nejdůležitější schopnosti uchazeče o váš obor? Hlásí se na KVD studenti, kteří už mají za sebou praxi, nebo ji většina získává až při studiu?

J.P. Zájemce by měl být komunikativní, empatický a vnímavý, aby dokázal navazovat kontakty ve skupině a zároveň necítil potřebu se předvádět. Důležité je, aby uměl spolupracovat. Výhodou uchazečům mohou být dispozice k přednesu či herecké zkušenosti.

R.M. Začnu z druhé strany, od absolventů. Ideální absolvent je ten, který zvládá pedagogickou, systematickou práci s dětmi (či jinými skupinami) a zároveň je dobrým divadelníkem, je vybavený múzickými dovednostmi. Absolvent by měl mít obě tyto schopnosti vyvážené a my samozřejmě hledáme uchazeče, kteří k tomu mají předpoklady. Uchazeč by měl mít schopnost tvořit, reflektovat, znovu přehodnocovat, přemýšlet. Zjistit tyto vlastnosti z jednoho přijímacího řízení úplně nelze, objevují se často až během studia.

K.S. My prostě hledáme – a nacházíme – milé a krásné lidi(smích). Řečeno úpravněji: u našich uchazečů vnímáme jak múzičnost (pohyb, rytmus, hlas, estetické vnímání, kultivovanost), tak schopnosti intelektuální (způsob přemýšlení, schopnost formulovat a reflektovat, vnímání textu, rozbor a další práce s ním, celková orientace ve světě). Zároveň je pro nás zcela zásadní výbava osobnostně sociální – ti, kteří budou pracovat s dětmi, mladými lidmi, by měli být citliví a komunikativní. Uchazeči by také měli mít pedagogickou zkušenost.

Hlásí se na KVD studenti, kteří už mají za sebou praxi, nebo ji většina získává až při studiu?

J.P. Na kombinované studium se hlásí z větší části lidé, kteří již mají praktickou zkušenost s prací s dětmi a na škole si chtějí prohloubit dovednosti a více se zorientovat v oboru. U prezenčních studentů jsou zkušenosti z praxe pochopitelně daleko menší. Uchazeči mají za sebou většinou absolvování dramatické výchovy na ZUŠ nebo zkušenosti z letních táborů či s vedením skautských oddílů.

R.M. Hlásí se obě skupiny. Na kombinované studium přicházejí často lidé z pedagogické praxe, přijíždějí do školy o víkendech a jejich motivace je veliká. Chtějí si co nejvíce zažít, co nejvíce vytvořit, hledat, naučit se, posunout. Prezenční studenti mají často zkušenosti s dramatickým kroužkem ve škole, kde však byli jako žáci, s pedagogickou zkušeností na počátku nemůžeme počítat.

K.S.  Hlásí se k nám mnoho lidí z praxe, i proto máme vedle denního studia i dálkové a celoživotní vzdělávání, tam je to taky krásná práce, obohacujeme se navzájem. K praxi jsou studenti každopádně vedeni hned od začátku, jednak v rámci psychosomatických disciplín, jednak v přímé práci s dětmi a mladými lidmi.

Většina oborů na DAMU jsou umělecké (herectví, režie a dramaturgie, scénografie). U takových oborů se klade důraz na výsledek. Jaká jsou specifika výuky na KVD, soustředíte se více na samotný proces tvorby než na výsledek?

J.P. V dramaticko-výchovné práci se samozřejmě pracuje i s jevištním tvarem, vznikají tu etudy nebo inscenace, ale výsledek není prioritou. Nejdůležitější je proces tvorby, při němž se rozvíjí všechno, co potřebuje umět učitel dramatické výchovy, především práce ve skupině a zacházení s divadelními prostředky. Je to analogické k práci s dětmi: Pokud učitel dělá představení s dětmi jen podle svých představ, tak, aby bylo co „nejdokonalejší“ nehledě na složení, charakter, zájmy a potřeby skupiny, s níž pracuje, stávají se děti jen „nástroji“ v jeho rukách. Nemají možnost se na tvorbě podílet a rozvíjet svou tvořivost, imaginaci, dovednosti atd. Právě proto je důležité, aby si tento typ práce vyzkoušel budoucí učitel dramatické výchovy nejdříve sám na sobě.

R.M. Záleží na typu projektu, vnímám proces a výsledek jako spojitou nádobu. Studenti připravují divadelní projekty v rámci výuky, ale také z vlastní iniciativy, kde jim jde o vytvoření inscenace pro diváky (například Maryša uvedená na DVD). Další typy projektů, které naši studenti tvoří a vedou, ale nemusí směřovat k tvorbě inscenace nebo jevištního tvaru. Říkáme tomu interní dramatická výchova – divadelní prostředky jsou tam využívány k rozvoji skupiny a jejích členů v oblasti osobnostní, sociální i umělecké, ale skupina nesměřuje k prezentaci vytvořeného tvaru. Tam je důraz na kvalitu procesu zcela primární a zásadní. Dalším typem může být také uzavřený workshop, kde se účastníci prostřednictvím divadelního zážitku doberou k zvažování hodnot, postojů. Divadelnost pomáhá uchopení hlubokého tématu, ale neslouží již k prezentaci před diváky.

K.S. Jsme na DAMU, jde nám, myslím, všem vlastně o dost podobné věci: uchopit svět a vyjádřit se k němu skrze divadlo a sdílet to. Naším specifikem jistě je, že při práci probíhá zároveň umělecký i „výchovný“ proces, a platí také, že nepotřebujeme případně dojít k žádnému „divadelnímu tvaru“ a už procesem je náš cíl naplněn. V tom je ta naše dvojakost.

Naše výuka by měla rozvíjet učitele i umělce, studenti mají kromě pedagogiky a psychologie psychosomatické disciplíny, hereckou průpravu, divadelní projekt atd. Ti, kteří budou pracovat se svými skupinami na divadelním tvaru, budou totiž, i když v „malém“, autory, dramaturgy, režiséry, scénografy, tvůrci hudby i loutek…

Působíte v souboru Buchty a loutky, využíváte ke své práci metody výchovné dramatiky?

K.S. Úplně napřímo jsme je využily při přípravě divácké dílny k Norské pohádce s Aničkou Hrnečkovou z naší katedry a Katkou Špičkovou. Dětem jsme chtěly umožnit doprožít si příběh, vžít se do jeho hrdinů. Samozřejmě si také všímám reakcí dětí při našich představeních. Každý podzim pak pořádáme divadelní festival Buchty a loutky dětem v Kinského zahradě, kde si děti mohou prohlížet loutky a zákulisí, vyrábět vlastní loutky a hrát divadlo. Sem také vždycky zveme některý dětský soubor. V autorsko-dramatizátorském semináři můžu naopak využívat metod práce Buchet a loutek.

4. Vedle KVD je na DAMU katedra autorské tvorby a pedagogiky. Jaký je mezi katedrami rozdíl, dochází mezi nimi ke spolupráci?

J.P. U nás připravujeme studenty na to, aby byli schopni pracovat s druhými lidmi, především s dětmi a mládeží. Proto klademe důraz na metodiku práce, rozvíjení pedagogických schopností a dovedností. Na KATaP je, pokud to mohu posuzovat, studium soustředěno více na jednotlivce, proto se zabývají v první řadě autorskou tvorbou a sebepoznáváním.

Někteří pedagogové učí na obou katedrách, například Jana Pilátová, Ivana Vostárková a Jiří Lössl. Někteří studenti KATaP (ale i jiných kateder) byli také přizváni, aby se podíleli na festivalu DVD (Děti-výchova-divadlo), který naše katedra pořádá vždy na podzim.

R.M. Vím, že spolupráce s KATAP, ale i jinými katedrami není ideální, není pro to myslím bohužel dostatek prostoru, času a možností. Považuji za důležité zejména vytvářet příležitosti pro setkávání studentů. Spolupráci bych si představoval ve volitelných předmětech a na workshopech a někdy k tomu i dochází. Myslím, že zejména z těch osobních potkání mohou vzniknout vazby, které umožní společnou inspirativní tvorbu. Rozdíl mezi katedrami nechci hodnotit zvnějšku. KATAP má v názvu sousloví autorské tvorby, v tom cítím větší akcent na tvorbu samotnou nebo jistý typ tvorby, naopak si myslím, že naší devízou je dlouhodobá péče o praxi uměleckého vzdělávání v různých kontextech, včetně podpory v rovině publikační (pedagogové i studenti naší katedry poměrně výrazně publikují v odborném časopise Tvořivá dramatika) a iniciativ legislativních.

K.S. Z mého osobního pohledu máme s KATAPem společnou tu vizi, že chceme vytvářet chráněný prostor, ve kterém se osobnost může najít a utvořit, zvláště skrze psychosomatické disciplíny.

5. Věnujete se výchovné dramatice i mimo rámec DAMU? Pokud ano, s jakými skupinami pracujete? 

J. P. Řadu let jsem vedl různé dětské loutkářské soubory, jednu dobu jsem pracoval s ADHD dětmi; s prof. Komárkem, neurologem na dětském oddělení motolské nemocnice, jsem tehdy konzultoval, jaký vliv mohou mít dramaticko-výchovné metody na jejich začlenění do kolektivu. V současné době se dramatické výchově věnuji – kromě výuky na DAMU – hlavně jako porotce na přehlídkách dětského divadla a jako šéfredaktor Tvořivé dramatiky.

Mohl byste v krátkosti shrnout vývoj časopisu Tvořivá dramatika? Funguje například podobně jako Hybris v rámci Katedry teorie a kritiky, kde studenti píšou články, a seznamují se tak s redaktorskou činností?

J.P. Tvořivá dramatika vznikla v roce 1990, dříve než KVD, založili jsme ji pod občanským sdružením, poté se jí ujalo pracoviště ARTAMA pod NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, které mj. organizuje celostátní přehlídky, jako je Dětská scéna, Wolkrův Prostějov, Jiráskův Hronov, Loutkářská Chrudim atd.). Časopis je otevřený pro celý obor, publikují v něm lidé z celé republiky včetně studentů KVD.

Časopis nebyl zpočátku úplně profesionální, zvláště co se týče tisku. Postupem času se vyprofilovaly jednotlivé sekce, zaměřené jak na divadelní práci, tak interní dramatickou výchovu. Velká část časopisu se dnes věnuje také literatuře, divadlu a vůbec umění pro děti a mládež. V poslední době také publikujeme materiály o historii dramatické výchovy, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Vyšla studie o francouzské dramatické výchově a chystá se velký článek o paradoxech dramatické výchovy v Rusku. Časopis reflektuje to, čím obor v dané chvíli žije, v poslední době se hodně píše o divadelním a galerijním lektorství.

 

R.M. Než jsem se stal vedoucím katedry, vedl jsem děti na základní umělecké škole. Teď mi tato práce velmi chybí. Vedle práce na DAMU učím na Pedagogické fakultě obory související s dramatickou výchovou, často lektoruji dílny pro různé cílové skupiny, účastním se oborových akcí, které přesahují rámec DAMU.

K.S. Učím na základní škole předmět Dramatická výchova, putuji s dětmi v lesní školce, připravuji příležitostné dílny, podílela jsem se např. na vzniku pohybově tanečního představení pro děti Mezi námi. Řadu let jsem učila slovesnou tvorbu i dramatickou tvorbu na Základní umělecké škole, vedla jsem semináře pro učitele i dramaticko-výtvarné dílny.