Režisérka s dramaturgem zvolili pro analýzu fenoménu politiky rozvolněnou inscenační formu řady metaforických obrazů propojených daným tématem. Zítra si povíme tak svou stavbou připomíná například tvorbu Jana Mikuláška a Dory Viceníkové v Divadle Na zábradlí. I tento tým v několika svých inscenacích jevištně prozkoumává výrazné téma, kolem něhož rozvíjí řadu velice volně provázaných situací.  V Požitkářích se zabývají tenkou hranicí mezi životem a smrtí, Posedlost se zamýšlí nad různými podobami lásky, Hamleti představují tragikomickou úvahu nad divadlem a herectvím. Ovšem přitažlivé téma samo o sobě nezaručuje umělecký úspěch; záleží na imaginaci tvůrců, na hloubce ponoru do zvolené oblasti i na schopnosti jednotlivé obrazy pointovat a propojit je v jeden sice mozaikovitý, ale nikoliv významově roztříštěný celek. Zítra si povíme se všem úskalím vyhnout nedokázalo.

Představení začíná nadějně především díky hereckému ztvárnění prvního výstupu. Herečky Lumíra Přichystalová a Anita Gregorec předvádějí rozhovor televizní moderátorky s bývalou političkou. Té Přichystalová povedeným ráčkováním a přesně odpozorovanými gesty propůjčuje komicky věrnou podobu Petry Buzkové. Bývalá poslankyně a ministryně by ráda na svou politickou minulost zapomněla, zvídavé dotazy moderátorky ji však nutí k bilancování a ona se tak dostává do defenzivy. Jen co ukáže známky slabosti, moderátorka ztrácí svou profesionální tvář a promění se v lítou saň; Gregorec se nahrbí, pohybuje hlavou jako had útočící na svou oběť a nenávistně syčí. Političku divné chování moderátorky samozřejmě vyvádí z rovnováhy, ale po celou dobu se snaží zachovat elegantní postoj a kamennou tvář. Vnitřní nechuť exposlankyně k řešení bývalé kariéry i její hrůza ze všetečných moderátorů je tak vyjádřena zdařilým jevištním obrazem. Politické působení Petry Buzkové nicméně už dávno není aktuální, takže je otázkou, zda jeho připomínka publikum ještě dokáže patřičně oslovit. Odkaz na konkrétní, byť zastaralou skutečnost navíc v divákovi vzbudí očekávání dalších podobně laděných scén. Inscenace se však následně drží v mantinelech obecnosti a explicitním politickým narážkám na reálné kauzy a osobnosti se programově vyhýbá.

Tento záměr tvůrců paradoxně podrývá fakt, že nejvíce fungují situace alespoň náznakem reflektující konkrétní realitu – politické divadlo ostatně čerpá sílu ze svého sepětí s aktuální společenskou situací. To potvrzuje výstup, ve kterém se skupinka politiků pokusí prodat korunovační klenoty do Číny, a utužit tak vztah s mocnějším spojencem. Bezpochyby jde o čitelnou narážku na současné politické směřování našeho státu (či některých jeho představitelů). Sympatickému čínskému pohlavárovi státní delegace podstrojuje misku s rýží, sami se zrníčka snaží neuměle nabrat hůlkami – jde o ukázku trapného podlézání. Vzápětí vychází najevo, že šikmooký muž je ve skutečnosti Vietnamec, bydlištěm ve Spálené ulici. Šplhavci se tudíž přestanou obtěžovat s přetvářkou, jeden po druhém vychrstnou muži do obličeje svou rýži a odpochodují pohrdlivě pryč. Možná příliš modelové gesto, ale díky aktuálnímu náboji (jenž chyběl v úvodním výstupu) i komickému ztvárnění postavy Vietnamce Martinem Cikánem patří tento výstup mezi nejpovedenější. A to také proto, že nechybí výrazná pointa. O politice zkrátka nejde pojednávat ve vakuu odtrženém od reality.

Tvůrci se zabývají především problematikou pokrytectví politické branže. Pro rozjetí kariéry veřejného činitele je potřeba vytvořit si druhou tvář, a pouze tu nastavovat světu (tedy médiím), aby se voliči co nejrychleji chytli na lep. Heslem budiž: zatloukat, zatloukat, zatloukat; a pokud to praskne, vykecat se z toho. Tuto strategii vidíme názorně v hudebně-tanečním předělu následujícím po prvním obraze. Po odchodu moderátorky a jejího hosta se pootočí dlouhé látkové rolety, jež dosud tvořily neprůhlednou zástěnu za jejich zády. Odhalí zadní plán scény, ve kterém se ostatní aktéři svíjejí v tanečních pohybech nebo laškují u kopírky. A vtom někomu zazvoní telefon. Obrácením desky stolu je odhaleno několik telefonních sluchátek. Protagonisté si je začnou přehazovat jako horký brambor. Nikdo nechce dávat veřejné prohlášení. A pak zpod stolu vyleze poslední politik (Jan Strýček), zvedne svůj mobil a oznamuje: „Prasklo to.“ Všichni se dají na úprk. To, že problém bude potřeba co nejrychleji zamést pod koberec, dokládá odpočet dnů zbývajících do voleb, promítaný na rolety. Tento výstup zastupuje scény, které bohužel pouze ilustrují stereotypy spjaté s politikou a nenabízejí hlubší analýzu problému.

Také herci se v souladu s koncepcí při tvorbě postav vyhýbají větší konkretizaci, tedy kromě kreace Lumíry Přichystalové. Devět aktérů se v průběhu představení neustále hemží po scéně a navzájem se trumfují. Diváci o nich vědí, že chtějí vyhrát volby – a to je zhruba všechno. Za koho kandidují, na jaký post, jaký je jejich program? To tvůrci neřeší, zobrazují je jako roj nepoctivých hráčů, jimž jde pouze o vlastní prospěch. Jednotlivé postavy tudíž nemají žádnou individualitu, maximálně se od sebe odlišují nějakým výrazným rysem spjatým s politickými klišé. Politik Ladislava Kardy například ukradne všechno, co se mu dostane pod ruku, nenápadně své úlovky schovává pod naducanou péřovou bundu a vynáší ven ze sálu. U každé z postav však není charakterotvorná zkratka takto trefná. Pohledná politička Julie Šurkové se vyznačuje kontinuální konzumací mrkve, což může být chápáno jako absurdní připomínka toho, že i v politické branži může být vzhled rozhodujícím aspektem, jenž nutí především ženy k extrémním opatřením. Toto řešení ale začne brzy nudit a divák o postavu rychle ztratí zájem. Celý ročník nicméně prokazuje smysl pro situační komiku i pointování výstupů a z dané příležitosti se herecky snaží vytěžit maximum.

Inscenace se nezaměřuje jen na jednání politiků, nepomíjí ani druhou stranu mince: chování voličů. Tvůrci zdůrazňují tendenci lidí schovávat se do šedé bezejmenné masy anonymních občanů, ignorovat veřejnou politickou diskuzi a nechat sebou manipulovat. V rámci takových scén se obracejí přímo na diváky. „Budete letos volit Hodné, nebo Zlé?“ pokládá provokativní otázku Dominik Migač v roli charismatického spíkra. Herec se vydělí z řad svých souputníků ve formálních kancelářských oděvech tak, že si své původně černé sako obleče excentrickou zlatolesklou podšívkou navrch.  Proměna kostýmu přinese změnu chování – nyní nešetří svůdnými pohledy a úsměvy. Už nepatří mezi nenáviděné politiky, teď je přece naším přítelem, který nám poradí. Zlý se přestrojil za Hodného. Migačův výstup je trefnou ukázkou umění manipulace. Formou řečnických otázek diváky sebejistý sympaťák nasměruje tam, kde je chce mít – aby nevyhráli Zlí, půjdou k volbám; a přece budou volit ty „Hodné“, že. Princip, na němž funguje politika, vystupuje plně na povrch. Takovéto momenty hlubší analýzy problému dávají inscenaci smysl. Škoda jen, že chvílemi bylo v rámci obou repríz sebevědomí manipulátora narušeno hereckým zakolísáním, snad kvůli výpadkům textu.

Později se tvůrci k aktivizaci diváka ještě několikrát vrátí. Publikum je například vyzváno, aby vytáhlo chytré telefony, přihlásilo se ke speciální wifi síti inscenace a vygenerovalo si diskuzi, pomocí níž se budou učit debatovat se svým sousedem o společenských otázkách. Nabídnuté repliky jsou přitom snůškou odborných termínů a pseudoučených slovních spojení. Tomuto politickému Ptydepe nelze porozumět. Celá diskuze se tak zvrhne v jeden absurdní blábol, který nikam nevede, ostatně jako spousta předvolebních diskuzí, na něž tento vtípek nejspíše naráží. Do politiky může přece každý, jen když si osvojí patřičnou rétoriku. Divákům se do této aktivity spíše nechce, a když už se někdo k diskuzi odhodlá, tupé předčítání nabídnutých odpovědí ho přestane bavit po prvním odstavci, jen co pochopí, oč tvůrcům jde. Otázkou je, zda jsou tyto lehce nesmělé aktivizační pokusy natolik pronikavé, aby diváka přiměly k hlubšímu zamyšlení, ke kritice vlastního politického jednání. Na Zítra si povíme se publikum (tak trochu po česku) zkrátka především nezávazně baví.

Dle očekávání odpočet dospěje do voleb, ani v tomto momentu ovšem inscenace nevygraduje. Dojde k oslavnému tanci, a jak to tak bývá, následuje povolební skepse vyjádřená melancholickým posedáváním u ohýnku zapáleného v kopírce (nyní volební urně). Ironický náboj stvrdí závěrečná píseň Heal the World Michaela Jacksona, z jejíž přehnaně optimistických slov sarkasmus prýští proudem, ale celá politická revue na samém konci spíše vyšumí do ztracena. Možná je to účel a tvůrci se touto formou snaží vyjádřit, že po halasné kampani jako by se po politicích slehla zem, ke změnám nedochází a sliby se neplní. Z pozice diváka se jedná o značně rozpačité zakončení, což jen podpoří otevření obálky umístěné pod sedadlem. Je v ní kus papíru nadepsaný (v souladu s všudypřítomnou obecností) HLAS. Jenže ho není kam vhodit. Divák – občan ani nedostane možnost demonstrovat, že se podvratnými politickými mechanismy odmítá nechat ukolébat k nečinnosti. Toto řešení je opět možné označit za záměr (změna zkrátka není možná), ale problém to nijak neřeší. Ve skutečnosti někdo být zvolen musí – a na to už obecná rovina inscenace nestačí.

Snaha nahlédnout politické téma v jeho všeobecně platných aspektech se tak nakonec ukáže jako hlavní slabina. Prozkoumání politiky jako fenoménu si jistou obecnost bezpochyby žádá, ale zřejmě kvůli absenci specifikovanějších postav a konkrétnějších reálií se téma vyjevuje dosti povrchně. Ve výsledku inscenace vlastně pouze naplní všeobecnou představu mnoha občanů, že politika je taková efektní habaďůra, nečestná soutěž s pouze dočasným vítězem. Ocenění si Zítra si povíme zaslouží především díky vynalézavému způsobu, jakým se tvůrcům v některých výstupech podařilo zobrazit veškerou absurditu politické branže. Tuto tendenci podporují nesmyslné dialogy připomínající právě svou pseudoodborností a třeskutou seriózností Havlovy hry; Petr Erbes ostatně s jednoaktovkou Infiltrace vyhrál soutěž o nejlepší divadelní hru na téma Ferdinand Vaněk dnes. Režisérka Nina Jacques má zajisté schopnost překvapivě pointovat situace a vytěžit z nich co nejvíc groteskních momentů, dobře provedené scény však tvůrci nedokázali spojit v jeden poutavý celek. Zítra si povíme tak kolem diváka spíše prošumí (jako většina voleb) a nezanechá trvalejší dojem.

Zítra si povíme

Katedra alternativního a loutkového divadla

Režie: Nina Jacques
Dramaturgie: Petr Erbes
Scénografie: Karolína Kotrbová
Kostýmy: Eva Pavlíčková, Natálie Košťálová, Karolína Kotrbová
Hudba: Sebastian Jacques, Petr Kolman
Lightdesign: Šimon Kočí 
Produkce: Václav Strýček, Damián Šulista, Natálie Košťálová, Karolína Soukupová

Hrají: Jan Strýček, Dominik Migač, Julie Šurková, Lumíra Přichystalová, Martin Cikán, Ladislav Karda, Nataša Mikulová, Anežka Kalivodová, Anita Gregorec

Premiéra: 24. února 2017

Psáno z premiéry a reprízy 21. 3. 1017