„Že by byl čtvrtek? Zítra je pátek.“ Náš život plyne den za dnem. Šeď. Ty šťastnější z nás čeká po každém probuzení práce. Ostatní nevyvolení musejí čekat. V nejistotě z příštího dne. V naději?
Všichni jsme cizinci. Někdy světu rozumíme, jindy se nám zdá naprosto absurdní. Kdo z nás někdy neměl pocit, že je na všechno sám? Že celý svět je jenom jedna velká prosba o smilování se. Prosba o porozumění. Ale dá se vůbec ještě dnešní svět pochopit?
Deník cizinky je náš vlastní deník. Někdy se nám podaří urvat kousek štěstí, ať už je to práce, která nás většinou nebaví, láska, která nás nakonec opustí a domov, který zůstane, ale my z něj odcházíme. Vlastně jsme hodně skromní, když nám tohle všechno stačí k tomu, abychom o sobě říkali, že jsme šťastní. Většinu času si ale s námi život rozehrává hru. Hru na kočku a myš. Svět, osud, život je kočka. Hladovějící. Lačnící po kořisti. A my jsme jenom malé myšky, které neustále utíkají, nebo se krčí ve skrytu. Někdy vylezeme, kocháme se vším krásným, co se nám nabízí. Někdy se chytíme do pasti pro jeden malinký kus lákavé návnady. A někdy se prostě jenom otrávíme okolním jedem. To všechno jenom pro to, abychom zahlédli něco, co z nás udělá víc než jen myš. Deprese? Ne. Jen život.
Nezáleží na tom, co jste zač, odkud jste, jakou mluvíte řečí, zda se vyjadřujete slovy, pohybem, zvuky, gestem, protože všichni jsme jenom cizinci. A jediné, co nám zůstává je naděje, že jednou najdeme svoje místo, kde budeme šťastní. Místo, které se nám stane domovem.
A tak se projekt studentů DIFA JAMU nestal cizí inscenací v cizím prostoru, ale představením, kde každá část lidského života na sebe navzájem navazuje, kde se člověk-herec, student, kdokoliv, pohybuje sice s pochybností z každého kroku, který udělá, ale s odhodláním a s nadějí, že někdy někdo pochopí.