Z veřejné korespondence inscenátorů a diváka...

Inscenátoři:

Vážený diváku, nic není tak, jak vypadá. A přece je reálné a konkrétní naprosto všechno. Ale není to doopravdy, je to jen hra. Někdy hra na hru. Někdy hra na hru na hru. Někdy hra na hru na hru na hru... neopakujeme se? Ne, v žádném případě. Jen jsme ještě nedostali odpověď na otázku, zda pojedeme dneska k moři. Milý diváku, nechtěj po nás slyšet, co je ve sklepě. To musíš vědět sám. Nebo se dozvíš, že štíři, tchoři, tma, zima a smrt. A co máš vůbec ve sklepě a v pokojíčku Ty?

Divák:

Vážení inscenátoři, vážení čtenáři. I já mám v pokojíčku / sklepě kde co, na(ne)štěstí většina je za ta léta pečlivě uzamčena v nevědomí. Když se dívám na představení a ztrácím se v postavách, v obrazech, v ději, s dokořán otevřenýma očima se snažím zachytit všechny nabízené informace. Skládám je jako kostičky lega jednu na druhou, podle toho, jak přichází ze scény, a čekám, co nakonec vytvořím (ano, já). Občas i v průběhu představení zkoumám, cože se mi to vlastně v hlavě rodí za domeček. Protože lego není puzzle, není podmínkou, že seskládám totéž, co vy. A když nevybuduji nic konkrétního, uceleného, uchopitelného do slov, řádků, odstavců, nezbývá mi, než popsat jen ty základy, které mi inscenace byla schopna nabídnout. Ano, ztratila jsem se. Môj zážitok bol akosi nekompletný.

Dvě inscenace tvořící dohromady jeden celek. Podobné rysy: rodina, tajemství, sporadická komunikace, ze které se stejně o tom druhém pramálo dozvíte. Nedostatek lásky, či snad její nadbytek, kdo má právo to soudit? Rodiče poznamenávající život svých dětí. Komu z nás rodiče tak trochu nezkazili život, i kdyby aspoň jednou a na chvíli, a vždy samozřejmě v dobré víře! Vražda. To vše se odehrává doma a zase doma, za zavřenými dveřmi. Samá vážná témata, odlehčená drobnými kouzly (ať už knihami, co skrývají předměty, nebo výstupy herců z rolí, jejich komentáři, písněmi).

Letošní absolventský ročník katedry činoherního divadla JAMU i v jiných inscenacích uvedených v letošním roce v Martě prokázal, že má ve svých řadách schopné herce. I touto dvojinscenací to potvrdili, snad až na civilní projev Kristýny Jiroušové a přeexponované výstupy Ivety Jiříčkové. Obě představení byla nabitá oním tajemstvím, nevyřčeným, nepochopitelným, ale stejně tak skvěle vybudovanými vztahy mezi jednotlivými postavami, o nichž to, snad, celé bylo.

Ale přiznám se, tchoř je to poslední, čeho bych se ve sklepě bála.

Ondřej Novotný: Co je ve sklepě
Jan Antonín Pitínský: Pokojíček
režie: Ján Mikuš
So 22/05 -> 12:00 DISK