V pořadí druhou soutěžní inscenaci uvedenou na letošním Zlomvazu přivezli studenti třetího ročníku VŠMU. Hned v první scéně objasnili tvůrci divákům nejen jaká je výchozí situace příběhu, ale především jakým způsobem přistoupila režisérka Júlia Rázusová k herecké práci. Po úvodním výstupu Feďa (Daniel Ratimorský) nevtrhly na scénu DISKu dvě další postavy, ale dvě herečky, rychlou slovenštinou drmolící repliky, které zcela zřetelně vyjadřovaly neskrývanou radost matky Lízy a popuzení její sestry z plánovaného rozvodu s Feďom. Po příchodu Lízy (Gabriela Marcinková) tento přístup po chvíli plynule přešel v civilní ztotožnění s postavami, aby herečky mohly následně od svých rolí znovu odstoupit a interpretovat divákům zároveň nejen text, ale i svůj osobní názor na něj, na postavu a celou situaci.
Inscenace tak divákům nepřinesla jen samotný příběh, jehož základ tvoří milostný trojúhelník Feďa, Lízy a Lízina přítele z dětství, později druhého manžela Viktora (Viktor Szabó), ale i ukázku široké palety hereckých prostředků. A že šlo o pěkně kontrastní barvy! Režijně-dramaturgická práce výrazně vystupovala z celé inscenace. Základem je už fakt, že autorky zkrátily text natolik, že na jevišti zbyly jen postavy nezbytně nutné pro vykreslení příběhu. V určitých scé- nách pracovali herci s choreografi emi, které přinášely další významy: například přesné opakující se kroky výstupu Viktorovy sestry s kní- žetem Abrezkovem symbolizovaly přísná pravidla etikety soudobé smetánky. Podívaná byla o to příjemnější, že herci v takových chvílích 29 DDDDD úspěšně pracovali s tempem, jednotlivé kroky zpomalovali a naopak zrychlovali, takže ve vý- sledku choreografi e nešla proti textu, ale jednotlivé dialogy naopak podtrhovala a celkově výrazně přispívala k budování dramatické situace. Civilnost jednání cikánky Máši v kontrastu s herectvím jiných postav podtrhovalo čistotu jejích „nehraných“ citů k Feďovi. Groteskní stylizované herectví Martina Sandtnera si dokonce vysloužilo potlesk na otevřené scéně!
Vskutku funkční scénografi e pracovala jen s jedním lanem, dveřmi, stolem a židlí. Dveře (vsazené do rámu na podstavci na kolečkách) se staly dějištěm nejedné scény (kdy možnost otáčení umožňovala diváku například nahlížet na obě strany, do dvou různých situací zároveň). Jednoduchou změnou, položením dveří na stůl, vznikl navíc úžasný obraz: rám dveří vytvořil hrob a podstavec náhrobek domněle mrtvého Feďa. A co víc, šlo o konstrukci natolik stabilní, že si herci mohli dovolit nejen pohybovat se pod náhrobkem a vytvořit tak několik dalších gagů, ale i si na něj vylézt. A tak jsme byli svědky svatby Lízy a Viktora na hrobě živého prvního (a zároveň druhého) Lízina manžela.
Malování křídou na stůl bylo dalším neopomenutelným prvkem. Scéna, kdy si Feďo přiloží k hlavě (nikoli jen ke spánku) revolver, je zá- roveň komická (protože na stolku jsou vymalované i další potřeby vhodné pro sebevraž- du, například ruční granát), a zároveň vytváří potřebný odstup, který umožňuje herci projít snáze danou situací. Herec nemusí hraním vyjadřovat, s jak velkým úkolem se potýká, protože to zobrazuje (doslova) obří velikost zbraně jako takové. Kohoutek je těžké zmáčknout už jen proto, že herec na něj stěží dosáhne a jeho prst je ve srovnání s kohoutkem droboučký. Je pak o tolik snazší zahrát (a pochopit), že tento úkol Feďo nedokázal. V závěru inscenace si pak Feďo křídou namaluje na zadní stěnu scény velké dveře. A po té, co diváky oslepí do jejich očí otočený refl ektor umístě- ný nad těmito dveřmi, Feďo už na scéně není. Tím inscenace končí a je jen na obecenstvu, aby si samo odpovědělo dle libosti, co tento poslední symbol znamenal. Zda refl ektor byl oním světlem v tunelu a křídové dveře byly Feďovy poslední.
Celou inscenaci provázela živá hudba, složená z klavíru, trubky, houslí a kytary. V některých výstupech hrál navíc jeden z herců na akordeon. Kromě toho ale všichni herci pracovali s rytmem, ať už šlo o rytmus dialogů a slov, nebo tleskání a dupání. To podtrhovalo celou živost, ne-li živelnost inscenace. Reprodukované byly jen nahrávky replik, které vyjadřovaly vnitřní hlas herce v určité situace – a opět ne- šlo o prvoplánové využití, protože herci s nahrávkami pracovali.
Stálo by za to věnovat se zvlášť jednotlivým hereckým výkonům, protože by opravdu bylo o čem psát. Herci nebyli v žádném případě loutkami režisérky a její vize, ale naopak postavy byly zručně ovládanými loutkami v rukou herců. Nicméně to neumožňuje čas ani prostor vymezený festivalovému vydání Hybris. Musím 30 DDDDD však napsat, že jakkoli pestré plátno, jež za devadesát minut na jevišti DISKu vzniklo, vychá- zelo v mnohém vstříc unavenému festivalové- mu obecenstvu (prostě jej nenechalo usnout!), nepovedlo se vždy vykreslit základní kontury malovaného. Herci mnohdy mluvili příliš tiše, někdy na diváky chrlili replik tolik, že bylo prakticky nemožné je vnímat, některé scény střídající se bez oddechu jedna za druhou mezi sebou občas zanikaly a k diváku se tak nedostaly všechny informace, jež nám tvůrci sdělovali, protože mu jednoduše nezbývalo, než si vybírat, na co se bude soustředit. Unikl mi tak třeba vztah Feďa k Máše. A konec konců, i princip odstoupení od postavy byl už v závěru představení sám o sobě obehranou písničkou. Pocity mám tedy dvojí, nadšení z nepřeberné- ho množství zajímavých obrazů a hereckých výkonů, versus omrzelost z přehnaného (byť záměrného) přehrávání, ukřičenosti a tempa, jež mě nenechalo hodinu a půl vydechnout.
Lev Nikolajevič Tolstoj - Živá mŕtvola režie: Júlia Rázusová St 19/05 -> 19:00 DISK