Milé čtenářky, milí čtenáři,

nejen v poslední době se naše životy projevují jako série voleb. Ano, samozřejmě i v ryze politickém slova smyslu – sotva jsme rozdýchali kampaň kolem těch do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, půjdeme ke komunálním a senátním. Ale začal jsem si zkrátka uvědomovat, kolik drobných voleb absolvujeme každý den a jaké důsledky mohou i nejmenší z nich mít. Proto mám velkou radost, že jste si dnes vybrali k přečtení nové číslo časopisu Hybris s volbou jako volným zastřešujícím tématem.

Absolventská inscenace studujících katedry alternativního a loutkového divadla Oretriom: Krajina zvuku pro mě představuje přesně ten typ divadelního díla, které je fascinující vnímat, ale velmi náročné verbálně popisovat – neřkuli interpretovat. Tvůrčí tým pod režijně-dramaturgickým vedením Lukáše Horna a Jana Křečka se v něm pohybuje na pomezí pohybového divadla a zvukové instalace, rezignuje na (téměř) jakoukoliv naraci a spíše nás zve do své hravě znepokojivé krajiny působivých obrazů i zvukových vjemů. 

Vždy ma fascinovali umelkyne, ktoré sú vo svojej tvorbe odvážne, tvrdohlavo si presadzujú svoj názor a neboja sa verejne hovoriť o telesnosti, intimite, či sexe. Umelkyne, ktoré chcú prelomiť tabu. Umelkyne vytvárajúce rodovo citlivé „revolúcie“ hrdo čeliac konzervatívnemu systému. Neprestávajú ma inšpirovať aj v mojom vlastnom uvažovaní a tvorbe. 

Druhá absolventská inscenace KČD vychází z více než o sto let staršího dramatu než Ropa. Režisér Lukáš Jeníček s dramaturgem Tomem Skopalem si k inscenování vybrali tragikomedii Krysy z roku 1910, vrcholné drama německého spisovatele a držitele Nobelovy ceny za literaturu Gerharta Hauptmanna. Tuzemští divadelníci po jeho dílech nesahají příliš často, Krysy se na českém jevišti objevují teprve podruhé, po 56 letech. Naturalismus je sice už ukryt pod prachem dějin umění, ale v každodenní špíně, období válek a krizí se to krysami jenom hemží. 

Rap je jevištěm, na němž si jednotliví protagonisté navlékají své masky, které následně prezentují publiku. Tyhle masky jsou jejich charaktery, jež se rozhodli ukazovat. Utvářejí si tak něco, co bychom mohli nazvat rapovou personou. Rapové texty jsou totiž založené primárně na konstrukci vlastního já. Umělci jejich prostřednictvím mluví o svých životech, prezentují své názory a popisují to, co je obklopuje. Z poezie se tak stává dokument, deník – a z rappera především pečlivý pozorovatel. Když jsem řekl slovo maska, v divákovi to snadno vzbudí pocit falešnosti či iluze. Ale co kdybych vám řekl, že se svojí maskou se rapper musí sžít a prezentovat ji všude, i mimo své texty? Jedním z nejdůležitějších měřítek rapu je totiž autenticita. A nejhorším prohřeškem její nedodržování.

Ropa, černé zlato, neotřelá volba pro první absolventskou inscenaci KČD v režii Eliáše Gaydečky. Není to však jediné prvenství, jedná se také o českou premiéru tohoto dramatu britské autorky Elly Hickson, za jehož překlad získala dramaturgyně Klára Metge Cenu Evalda Schorma. Ve hře z roku 2016 se prolínají dvě hlavní témata – vztah matky May s dcerou Amy a náhledy na fosilní palivo během tzv. doby ropné (1889–2051). Strukturou sice může připomínat rodinnou ságu, avšak dvě hlavní postavy procházejí celým tímto nerealistickým časovým rozpětím a stárnou pomaleji než běžní smrtelníci. May s Amy jako by byly pouhými návštěvnicemi zlomových okamžiků dějin ropy, během nichž rychlost industriálního vývoje předběhne přirozený vývin člověka. 

„Ahoj, Vojto! Viděls teď…,“ zdraví mě vždy přátelsky zkušený kolega-kritik Jan Kerbr, když se potkáme na nějaké premiéře, s dotazem, co říkám na nejnovější premiéru té či oné scény. Dost často zahanbeně odpovídám, že netuším, protože jsem představení ještě nestihl navštívit. Přebohatá nabídka českého divadelního provozu je samozřejmě obdivuhodná, ale z určitého úhlu pohledu také trochu stresující. Nedá se stihnout všechno, ač by člověk chtěl. A tak je potřeba volit, co se zvládne hned na premiéře, co se v potu tváře dožene v příštích měsících a co se bohužel musí oželet úplně. 

Naše společnost je zmítaná všeobecnou polarizací. Byli jsme vyhnáni do ideologických táborů – pomyslných pastí na lidi, z nichž není úniku. V těchto pastech se máme dobře, hrabeme si tu spokojeně své krtiny a s nadávkami se distancujeme od názorů druhé strany. Zpohodlněli jsme v agresivní válce za své názory. Nehledáme porozumění, ale boj posvěcený podporou našich přátel a známých. 

Podle čeho si volíte, na co půjdete do divadla? Když jsem nastupoval na DAMU, moje rozhodování do velké míry formovalo to, o čem se tu často mluvilo nebo o čem jsem tušil, že se o tom mluvit bude. Moje volba nebyla jen estetická, ale i sociální: ve snaze zapadnout, mít společná témata nebo si možná potvrdit příslušnost k určité komunitě. Předpokládám, že tato moje zkušenost není individuální, ale strukturální. To, co je v (akademickém) divadelním prostředí považováno za hodné našeho zájmu a pozornosti, vzniká v rámci sdíleného oborového diskurzu: v souboru kritérií a očekávání, která se vytvářejí a udržují tím, jak o divadle uvažujeme.  

Téma 49. čísla VOLBA nás přivedlo k otázce, podle čeho se publikum rozhoduje, na co půjde do divadla.

V prvním díle podcastu se prostřednictvím rozhovoru Kateřiny Lasotové s divadelními kritiky Lukášem Dubským a Vojtěchem Voskou zaměříme na fenomén databáze i-divadlo.cz.

Poslouchejte na Spotify!

Téma 49. čísla VOLBA nás přivedlo k otázce, podle čeho se publikum rozhoduje, na co půjde do divadla.

Ve druhém díle podcastu se prostřednictvím reportážní eseje zaměříme na fenomén divadelních cen.

Poslouchejte na Spotify!

Milé čtenářky, milí čtenáři,

tak jsme tu zase. I když – opravdu? Tenhle semestr byl pro redakci časopisu Hybris trochu netypický, protože její převážná část vyjela sbírat nové studijní, pracovní i životní zkušenosti do Evropy v rámci programu Erasmus. Proto asi nepřekvapí, že tématem tohoto čísla je slovo VEN a že páteří bohaté nabídky článků jsou postřehy našich studujících ze zahraničí.

Stejně jako množství studujících DAMU přede mnou jsem se i já vydala na Erasmus do německého Giessenu na slavný Institut aplikované divadelní vědy. V době uzávěrky tohoto čísla Hybris jsem zde zhruba měsíc a půl, a tak místo komplexnější analýzy mohu přispět zatím spíše prvními dojmy ze zahraničního života. V nich je prapodivným způsobem stejně relevantní nová zkušenost s nákupy v německém Lidlu (velmi na mě zapůsobila technologie bezkontaktního vyndávání pečiva, která s velkou nadsázkou připomíná herní automat na lovení plyšáků mechanickou rukou) jako se semináři vedenými slavnými jmény současného evropského tance (čtvrteční dopoledne zatím trávím imitací pohybů lvů na semináři profesora a choreografa Xaviera Le Roye).  

Tohtoroční absolventi činohry DAMU v réžii Mykhaila Fedorova inscenáciou Zdeněk Adamec verejnosti pripomínajú nevysvetliteľný incident z Václavského námestia v roku 2003. Zdeněk Adamec, mladý študent z Humpolca, sa v ranných hodinách rozhodol manifestačne upáliť rovnako ako Palach 34 rokov pred ním, no napriek tomu by sa medzi nimi predsa len našiel zásadný rozdiel. Zatiaľ čo Palach radikálne vyjadroval svoj nesúhlas voči nastávajúcemu režimu, v prípade Adamca ostávajú len dohady a špekulácie, prečo sa verejne pripravil o život. Po celý čas predstavenia sa usilujeme cez množstvo fabúl dopátrať k skutočnej pravde, no akokoľvek intenzívne sa snažíme, medzi potenciálnymi scenármi sa pred nami skutočné Adamcove dôvody v inscenácií dokonale skrývajú, alebo sa v nej vôbec ani nenachádzajú.  

Výstup z komfortní zóny – jak já tuhle frázi nesnáším! A přece ji tentokrát musím použít i já, její zavilý odpůrce. Začátkem minulého semestru jsem si totiž uvědomil, že moje dny na DAMU se pomalu, ale jistě krátí, a nebylo by proto od věci zkusit něco nového na nějaké jiné katedře. A takové dialogické jednání na Katedře autorské tvorby a pedagogiky (KATaP), to by mohla být zajímavá výzva. Jestli mám z něčeho opravdovou hrůzu, je to – kromě mnoha dalších věcí – mluvení před lidmi bez přípravy. A tak jsem šel.

Oresteii v režii Mariána Amslera, nové antické adaptaci pražského Národního divadla, se v rozsáhlé a potřebným kontextem nabité reflexi věnovala Eliška Kubartová na stránkách Divadelního.netu. Kromě určité vykostěnosti aktualizované orestovské variace Roberta Ickeho a nepřesnosti českého překladu se soustředila také na přehlcenost tématy, která ale zůstávají textem nevyložená a v inscenaci nerozehraná. Situaci přitom přirovnává k umně naaranžovanému švédskému stolu „na první pohled lákavých témat, jež jsou však prezentována natolik zběžně, že nemáme šanci se o nich cokoli podstatného dozvědět. Vegetariánství, rozpad identity, ženská otázka, politika války, populismus…“ [1]

Cesty do Německa za kulturními akcemi jsou mezi studujícími DAMU poměrně rozšířenou aktivitou a také můj divadelní vkus formuje berlínská divadelní scéna. Mé poznávání místní kultury obohatilo jedno zrušené ubytování a potřeba rychle najít alternativní místo ke spánku. V hostelu, kde jsem cestou z divadla na poslední chvíli sehnala volnou postel, se otevřela jedna kapitola paměti německé metropole. Díky podzemnímu muzeu věnovanému jistému americkému herci jsem se zamýšlela nad tím, jaký vliv může mít jednání jednoho umělce na moderní dějiny, nebo alespoň jejich reprezentaci. 

Otázky, které mají tisíce různých odpovědí, pravidelně trápí Peera Gynta (Vojtěch Franců) ve stejnojmenné inscenaci režisérky Jolanty Lipkové a dramaturgyně Veroniky Mackové. DISKová adaptace Ibsenova dramatu cílí na mladé diváky tématy, jež řeší pravděpodobně všichni z generace Z. Kde budu bydlet? Vyberu si správnou profesi? Kde budu za deset let? Dělám dost pro to, abych pak byl*a spokojený*á? Dělám dost pro to, abych byl*a spokojený*á teď? Kde je můj domov?  

Tvorbu Bábkového divadla na Rázcestí (BDnR) v Banskej Bystrici kontinuálne sledujem už niekoľko rokov. Toto divadlo si získalo moju pozornosť vďaka odvážnym rozprávkam a angažovaným inscenáciám Mariána Pecka (tiež umeleckého šéfa divadla), ale aj rodovo citlivým inscenáciám Ivety Škripkovej (tiež riaditeľky divadla). BDnR je charakteristické uvádzaním nekomerčných inscenácií pre deti, mladých ľudí, aj dospelých. Je hravé, zvedavé, provokatívne, šokujúce, aj kritické.  

Uplynuly už více než dva roky od chvíle, kdy prostory Pražského hradu a s nimi i krutovláda nad reputací české politiky v tuzemsku a zahraničí opustila zemanovská skvadra. Poslední roky tohoto obzvlášť povedeného mandátu mapuje kniha novinářky Zdislavy Pokorné Zemanovo finále, v níž se lze dočíst o nejrůznějších zákulisních kšeftících a dalších obskurních levárnách, které pod vedením Miloše Zemana – nebo tedy, upřímně řečeno, spíš Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého – v sídle českých panovníků probíhaly. Ne že by něco z toho člověka úplně překvapilo, je potřeba posmutněle dodat. Obdivuhodná je ovšem metoda, kterou během příprav této publikace Pokorná využila. Prostě se posadila na hradní nádvoří, čekala a pozorovala. Když totiž někde sedíte dostatečně dlouho, vždycky se něco stane.