Milé čtenářky, milí čtenáři, 

vítám vás jménem celé redakce u nového čísla časopisu Hybris. Jak všichni víme, čas se neúprosně valí, a aby to člověk všechno stíhal, musí čím dál častěji přepínat své nastavení na „automat“ a ideálně fungovat jako perpetuum mobile. Tohle ale při tvorbě ani čtení Hybrisu nechceme, a tak se u příležitosti jubilejního 50. čísla na chvíli zastavíme, zapojíme paměť a zkusíme si trochu „zabilancovat“. Téma bilance otevírá širokou škálu pocitů, někdo může být nostalgický, jiný se bude chtít poučit z minulých chyb. Emoce vířily i při psaní jednotlivých článků, jsem však ráda za jejich různorodost a názorovou pestrost. 

Tlak na to činit „správná“ rozhodnutí nás provází od dětství. Jedním z našich prvních velkých milníků je typicky už výběr střední školy, který zásadně formuje naše budoucí životy. Mít možnost volby je sice privilegium, ale také odpovědnost. Ačkoliv se pohybujeme v mantinelech vymezených především naším rodinným zázemím, paleta možností je stále široká. Jakožto generace porevolučních dětí navíc můžeme téměř cokoliv – nebo se nám to alespoň tvrdí. Co když ale nevíme, co chceme ani kam chceme směřovat? 

Jedním z nejčastějších nešvarů mého psaní o divadle je tendence k sentimentalitě a (sebe)dojímání. A to mi ještě nebylo ani pětadvacet, jak to asi bude vypadat třeba v šedesáti… Téma jubilejního padesátého čísla časopisu Hybris je však bilance, takže věřím, že tentokrát bych mohl zkusit tenhle neduh obrátit v něco pozitivního a pokusit se ohlédnout za pětiletým studijním působením na Katedře teorie a kritiky DAMU. Rovnou vám to vyspoiluju: moc jsem si jej užil. 

Biedermann a žháři je poslední absolventskou inscenací 4. ročníku KČD. O oblíbenosti dramatu Maxe Frische svědčí už jeho druhé nastudování v divadle DISK (naposledy v roce 2019 v režii Barbory Maškové) nebo aktuální zpracování Jana Doležela v brněnském HaDivadle. Režisér Lukáš Jeníček s dramaturgem Tomem Skopalem se rozhodli pro úpravu, v níž vyzdvihli témata populismu a popíračství s odkazem na současnou mezinárodní politickou situaci. V původní rozhlasové hře z roku 1953 i o pět let novějším dramatu se Max Frisch inspiroval komunistickým převratem v Československu – je to (stejně jako žánr hry) tragikomické, ale Biedermanni bohužel přečkají každou dobu. 

Divadelní svět od dob Schechnera soustavně rozevírá své teoretické spáry a chytá do nich všemožné, lehce i těžce asociovatelné aspekty každodenního života – od politiky až po wrestlingová utkání. Existuje však prostředí, kterému se česká teatrologie – a nejen ona – doposud vyhýbala. Prostředí, jemuž v české vědě kromě pár výjimek prakticky chybí teoretické opory. Přitom má v současné digitální popkultuře máloco tak silný divadelní potenciál jako právě rap. K tomu ale nikdo za více než tři dekády jeho existence v tuzemských podmínkách nedošel. Tímto textem bych na příkladu dvou českých rapperů chtěl demonstrovat jeho performativní potenciál a skrytou sílu, která doposud čeká na své teoretické zarámování. Vítejte v souboji dvou ptáků. 

Staré musí pojít, aby se mohlo zrodit mladé. Čtvrťáci pomalu opouštějí školu a do DISKu vstupuje ročník současných třeťáků. Ti činoherní otevírají jeho brány inscenací slavného dramatu Petera Weisse Marat/Sade, zobrazujícího blázny v ústavu pro choromyslné, kteří inscenují vraždu Marata pod dohledem režiséra de Sada. Inscenaci režírovala Nela Kleinert, jejíž chef-d'œuvre Matka od Witkacyho, kterou zpracovala jako bakalářskou inscenaci, se na naší alma mater stala velmi populární – o čemž svědčí i její časté reprízy. Očekávání tedy bylo nemalé. Naplnila je? 

Na začátku letošního roku ovládl algoritmy sociálních sítí 2016 trend, taktéž označovaný frází „2026 is the new 2016“ nebo hashtagem #BringBack2016. TikTok a Instagram zaplavila nostalgická videa rekonstruující internetovou estetiku poloviny 10. let za zvuků ikonických popových skladeb tohoto období. Obzvlášť populární pak byly carousely dobových fotografií z archivů uživatelů a uživatelek, jimž dominovaly přesaturované selfies s nízkým rozlišením focené na iPhone 6 a prohnané instagramovými nebo snapchatovými filtry. Mnoho příspěvků odkazovalo i k melodramatické „soft grunge“ estetice, známé z tehdy populární sociální sítě Tumblr.

P. Demeter je teoretik umění a queer studií, též vysokoškolský pedagog. Vystudoval estetiku a literárně-historická studia na Filozofické fakultě JU v Českých Budějovicích, kde dodnes přednáší (například Gender v populární kultuře nebo Vztah člověka k „novým“ technologiím). Od roku 2022 externě působí i na Katedře teorie a kritiky DAMU, kde vyučuje volitelné předměty Queer teorie a divadlo, Identity a divadlo, Fenomén camp, teatralita a divadlo a Nostalgie v českém divadle a kultuře. Je též autorem monografie Láska k přehnanému (2021) o fenoménu camp v českém kontextu. Aktuálně se věnuje například tématu performativity informačních technologií.   

Baví mě, když se v jednom semestru sejdou na seminářích podobná témata, která tak máme možnost nahlédnout z různých úhlů pohledu. V tom letošním jsem díky MgA. et MgA. Lukáši Brychtovi, Ph.D., narazila na současné teorie věnující se archivu, volitelný divadelně-antropologický seminář s prof. PhDr. Janou Pilátovou zastřešovalo téma paměti a další volitelný předmět Nostalgie v českém divadle a kultuře PhDr. Petera Demetera, Ph.D., byl plný vzpomínek na staré dobré časy. Po schválení tématu bilance, které zastřešuje 50. číslo Hybrisu, mě tudíž napadlo oslovit pětici bývalých šéfredaktorů a šéfredaktorek s pěti otázkami ohledně jejich vzpomínek na Hybris. Aby byl nastíněný vývoj časopisu co nejpestřejší, pokusila jsem se o výběr z různých etap, přes první články v tištených verzích až po definitivní přesunutí na web v roce 2022. 

Milé čtenářky, milí čtenáři,

nejen v poslední době se naše životy projevují jako série voleb. Ano, samozřejmě i v ryze politickém slova smyslu – sotva jsme rozdýchali kampaň kolem těch do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, půjdeme ke komunálním a senátním. Ale začal jsem si zkrátka uvědomovat, kolik drobných voleb absolvujeme každý den a jaké důsledky mohou i nejmenší z nich mít. Proto mám velkou radost, že jste si dnes vybrali k přečtení nové číslo časopisu Hybris s volbou jako volným zastřešujícím tématem.

Absolventská inscenace studujících katedry alternativního a loutkového divadla Oretriom: Krajina zvuku pro mě představuje přesně ten typ divadelního díla, které je fascinující vnímat, ale velmi náročné verbálně popisovat – neřkuli interpretovat. Tvůrčí tým pod režijně-dramaturgickým vedením Lukáše Horna a Jana Křečka se v něm pohybuje na pomezí pohybového divadla a zvukové instalace, rezignuje na (téměř) jakoukoliv naraci a spíše nás zve do své hravě znepokojivé krajiny působivých obrazů i zvukových vjemů. 

Vždy ma fascinovali umelkyne, ktoré sú vo svojej tvorbe odvážne, tvrdohlavo si presadzujú svoj názor a neboja sa verejne hovoriť o telesnosti, intimite, či sexe. Umelkyne, ktoré chcú prelomiť tabu. Umelkyne vytvárajúce rodovo citlivé „revolúcie“ hrdo čeliac konzervatívnemu systému. Neprestávajú ma inšpirovať aj v mojom vlastnom uvažovaní a tvorbe. 

Druhá absolventská inscenace KČD vychází z více než o sto let staršího dramatu než Ropa. Režisér Lukáš Jeníček s dramaturgem Tomem Skopalem si k inscenování vybrali tragikomedii Krysy z roku 1910, vrcholné drama německého spisovatele a držitele Nobelovy ceny za literaturu Gerharta Hauptmanna. Tuzemští divadelníci po jeho dílech nesahají příliš často, Krysy se na českém jevišti objevují teprve podruhé, po 56 letech. Naturalismus je sice už ukryt pod prachem dějin umění, ale v každodenní špíně, období válek a krizí se to krysami jenom hemží. 

Rap je jevištěm, na němž si jednotliví protagonisté navlékají své masky, které následně prezentují publiku. Tyhle masky jsou jejich charaktery, jež se rozhodli ukazovat. Utvářejí si tak něco, co bychom mohli nazvat rapovou personou. Rapové texty jsou totiž založené primárně na konstrukci vlastního já. Umělci jejich prostřednictvím mluví o svých životech, prezentují své názory a popisují to, co je obklopuje. Z poezie se tak stává dokument, deník – a z rappera především pečlivý pozorovatel. Když jsem řekl slovo maska, v divákovi to snadno vzbudí pocit falešnosti či iluze. Ale co kdybych vám řekl, že se svojí maskou se rapper musí sžít a prezentovat ji všude, i mimo své texty? Jedním z nejdůležitějších měřítek rapu je totiž autenticita. A nejhorším prohřeškem její nedodržování.

Ropa, černé zlato, neotřelá volba pro první absolventskou inscenaci KČD v režii Eliáše Gaydečky. Není to však jediné prvenství, jedná se také o českou premiéru tohoto dramatu britské autorky Elly Hickson, za jehož překlad získala dramaturgyně Klára Metge Cenu Evalda Schorma. Ve hře z roku 2016 se prolínají dvě hlavní témata – vztah matky May s dcerou Amy a náhledy na fosilní palivo během tzv. doby ropné (1889–2051). Strukturou sice může připomínat rodinnou ságu, avšak dvě hlavní postavy procházejí celým tímto nerealistickým časovým rozpětím a stárnou pomaleji než běžní smrtelníci. May s Amy jako by byly pouhými návštěvnicemi zlomových okamžiků dějin ropy, během nichž rychlost industriálního vývoje předběhne přirozený vývin člověka. 

„Ahoj, Vojto! Viděls teď…,“ zdraví mě vždy přátelsky zkušený kolega-kritik Jan Kerbr, když se potkáme na nějaké premiéře, s dotazem, co říkám na nejnovější premiéru té či oné scény. Dost často zahanbeně odpovídám, že netuším, protože jsem představení ještě nestihl navštívit. Přebohatá nabídka českého divadelního provozu je samozřejmě obdivuhodná, ale z určitého úhlu pohledu také trochu stresující. Nedá se stihnout všechno, ač by člověk chtěl. A tak je potřeba volit, co se zvládne hned na premiéře, co se v potu tváře dožene v příštích měsících a co se bohužel musí oželet úplně. 

Naše společnost je zmítaná všeobecnou polarizací. Byli jsme vyhnáni do ideologických táborů – pomyslných pastí na lidi, z nichž není úniku. V těchto pastech se máme dobře, hrabeme si tu spokojeně své krtiny a s nadávkami se distancujeme od názorů druhé strany. Zpohodlněli jsme v agresivní válce za své názory. Nehledáme porozumění, ale boj posvěcený podporou našich přátel a známých. 

Podle čeho si volíte, na co půjdete do divadla? Když jsem nastupoval na DAMU, moje rozhodování do velké míry formovalo to, o čem se tu často mluvilo nebo o čem jsem tušil, že se o tom mluvit bude. Moje volba nebyla jen estetická, ale i sociální: ve snaze zapadnout, mít společná témata nebo si možná potvrdit příslušnost k určité komunitě. Předpokládám, že tato moje zkušenost není individuální, ale strukturální. To, co je v (akademickém) divadelním prostředí považováno za hodné našeho zájmu a pozornosti, vzniká v rámci sdíleného oborového diskurzu: v souboru kritérií a očekávání, která se vytvářejí a udržují tím, jak o divadle uvažujeme.  

Téma 49. čísla VOLBA nás přivedlo k otázce, podle čeho se publikum rozhoduje, na co půjde do divadla.

V prvním díle podcastu se prostřednictvím rozhovoru Kateřiny Lasotové s divadelními kritiky Lukášem Dubským a Vojtěchem Voskou zaměříme na fenomén databáze i-divadlo.cz.

Poslouchejte na Spotify!

Téma 49. čísla VOLBA nás přivedlo k otázce, podle čeho se publikum rozhoduje, na co půjde do divadla.

Ve druhém díle podcastu se prostřednictvím reportážní eseje zaměříme na fenomén divadelních cen.

Poslouchejte na Spotify!