Milé čtenářky, milí čtenáři,

tak jsme tu zase. I když – opravdu? Tenhle semestr byl pro redakci časopisu Hybris trochu netypický, protože její převážná část vyjela sbírat nové studijní, pracovní i životní zkušenosti do Evropy v rámci programu Erasmus. Proto asi nepřekvapí, že tématem tohoto čísla je slovo VEN a že páteří bohaté nabídky článků jsou postřehy našich studujících ze zahraničí.

Stejně jako množství studujících DAMU přede mnou jsem se i já vydala na Erasmus do německého Giessenu na slavný Institut aplikované divadelní vědy. V době uzávěrky tohoto čísla Hybris jsem zde zhruba měsíc a půl, a tak místo komplexnější analýzy mohu přispět zatím spíše prvními dojmy ze zahraničního života. V nich je prapodivným způsobem stejně relevantní nová zkušenost s nákupy v německém Lidlu (velmi na mě zapůsobila technologie bezkontaktního vyndávání pečiva, která s velkou nadsázkou připomíná herní automat na lovení plyšáků mechanickou rukou) jako se semináři vedenými slavnými jmény současného evropského tance (čtvrteční dopoledne zatím trávím imitací pohybů lvů na semináři profesora a choreografa Xaviera Le Roye).  

Tohtoroční absolventi činohry DAMU v réžii Mykhaila Fedorova inscenáciou Zdeněk Adamec verejnosti pripomínajú nevysvetliteľný incident z Václavského námestia v roku 2003. Zdeněk Adamec, mladý študent z Humpolca, sa v ranných hodinách rozhodol manifestačne upáliť rovnako ako Palach 34 rokov pred ním, no napriek tomu by sa medzi nimi predsa len našiel zásadný rozdiel. Zatiaľ čo Palach radikálne vyjadroval svoj nesúhlas voči nastávajúcemu režimu, v prípade Adamca ostávajú len dohady a špekulácie, prečo sa verejne pripravil o život. Po celý čas predstavenia sa usilujeme cez množstvo fabúl dopátrať k skutočnej pravde, no akokoľvek intenzívne sa snažíme, medzi potenciálnymi scenármi sa pred nami skutočné Adamcove dôvody v inscenácií dokonale skrývajú, alebo sa v nej vôbec ani nenachádzajú.  

Výstup z komfortní zóny – jak já tuhle frázi nesnáším! A přece ji tentokrát musím použít i já, její zavilý odpůrce. Začátkem minulého semestru jsem si totiž uvědomil, že moje dny na DAMU se pomalu, ale jistě krátí, a nebylo by proto od věci zkusit něco nového na nějaké jiné katedře. A takové dialogické jednání na Katedře autorské tvorby a pedagogiky (KATaP), to by mohla být zajímavá výzva. Jestli mám z něčeho opravdovou hrůzu, je to – kromě mnoha dalších věcí – mluvení před lidmi bez přípravy. A tak jsem šel.

Oresteii v režii Mariána Amslera, nové antické adaptaci pražského Národního divadla, se v rozsáhlé a potřebným kontextem nabité reflexi věnovala Eliška Kubartová na stránkách Divadelního.netu. Kromě určité vykostěnosti aktualizované orestovské variace Roberta Ickeho a nepřesnosti českého překladu se soustředila také na přehlcenost tématy, která ale zůstávají textem nevyložená a v inscenaci nerozehraná. Situaci přitom přirovnává k umně naaranžovanému švédskému stolu „na první pohled lákavých témat, jež jsou však prezentována natolik zběžně, že nemáme šanci se o nich cokoli podstatného dozvědět. Vegetariánství, rozpad identity, ženská otázka, politika války, populismus…“ [1]

Cesty do Německa za kulturními akcemi jsou mezi studujícími DAMU poměrně rozšířenou aktivitou a také můj divadelní vkus formuje berlínská divadelní scéna. Mé poznávání místní kultury obohatilo jedno zrušené ubytování a potřeba rychle najít alternativní místo ke spánku. V hostelu, kde jsem cestou z divadla na poslední chvíli sehnala volnou postel, se otevřela jedna kapitola paměti německé metropole. Díky podzemnímu muzeu věnovanému jistému americkému herci jsem se zamýšlela nad tím, jaký vliv může mít jednání jednoho umělce na moderní dějiny, nebo alespoň jejich reprezentaci. 

Otázky, které mají tisíce různých odpovědí, pravidelně trápí Peera Gynta (Vojtěch Franců) ve stejnojmenné inscenaci režisérky Jolanty Lipkové a dramaturgyně Veroniky Mackové. DISKová adaptace Ibsenova dramatu cílí na mladé diváky tématy, jež řeší pravděpodobně všichni z generace Z. Kde budu bydlet? Vyberu si správnou profesi? Kde budu za deset let? Dělám dost pro to, abych pak byl*a spokojený*á? Dělám dost pro to, abych byl*a spokojený*á teď? Kde je můj domov?  

Tvorbu Bábkového divadla na Rázcestí (BDnR) v Banskej Bystrici kontinuálne sledujem už niekoľko rokov. Toto divadlo si získalo moju pozornosť vďaka odvážnym rozprávkam a angažovaným inscenáciám Mariána Pecka (tiež umeleckého šéfa divadla), ale aj rodovo citlivým inscenáciám Ivety Škripkovej (tiež riaditeľky divadla). BDnR je charakteristické uvádzaním nekomerčných inscenácií pre deti, mladých ľudí, aj dospelých. Je hravé, zvedavé, provokatívne, šokujúce, aj kritické.  

Uplynuly už více než dva roky od chvíle, kdy prostory Pražského hradu a s nimi i krutovláda nad reputací české politiky v tuzemsku a zahraničí opustila zemanovská skvadra. Poslední roky tohoto obzvlášť povedeného mandátu mapuje kniha novinářky Zdislavy Pokorné Zemanovo finále, v níž se lze dočíst o nejrůznějších zákulisních kšeftících a dalších obskurních levárnách, které pod vedením Miloše Zemana – nebo tedy, upřímně řečeno, spíš Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého – v sídle českých panovníků probíhaly. Ne že by něco z toho člověka úplně překvapilo, je potřeba posmutněle dodat. Obdivuhodná je ovšem metoda, kterou během příprav této publikace Pokorná využila. Prostě se posadila na hradní nádvoří, čekala a pozorovala. Když totiž někde sedíte dostatečně dlouho, vždycky se něco stane. 

trigger warnings: nahota a explicitní tělesnost, fyzické násilí a bolest, smrt a umírání, sexualita a explicitní sexuální situace

Za svůj zatím půlroční pobyt v Berlíně jsem zjistila, že mi z velkých divadelně orientovaných scén dramaturgicky nejvíce sedí Volksbühne na Rosa-Luxemburg-Platz. Tahle obrovská kulturní instituce začala do svého programu začleňovat i události s přesahem do experimentální elektronické hudby. A to nejen v prostoru Roter Salonu, ale i na hlavní scéně.

V době, jejíž mantrou je nepřetržité fungování 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, se odpočinek zdánlivě stává nadbytečným či přímo ekonomicky nevýhodným. Kdo odpočívá nebo spí, nijak nepřispívá společnosti, neplní očekávání druhých ani sebe sama a především nevydělává. Pocit, že nejsme dostatečně produktivní, i fakt, že práce se postupně stává synonymem lidské činnosti jako takové, je znakem naší doby – napříč profesemi, gendery či životními fázemi. Jak lze mluvit o stavu absolutní únavy v kulturním prostředí? A můžeme najít způsob, jak tvořit v jiných podmínkách? Nejen o tom vypovídá inscenace Weak Women.

S malým městem v italském regionu Emilia-Romagna, kam jsem vyrazila začátkem května na stáž v rámci Erasmu, je kromě nejstaršího festivalu současného performativního umění v zemi spojena také Mutoid Waste Company. Tato umělecká skupina, založená v Londýně Joem Rushem a Robinem Cookem, vznikla na počátku 80. let 20. století. Vliv na jejich tvorbu měl film Mad Max a populární komiksy Judge Dredd. V 80. letech organizovali v Londýně nelegální free parties, pro které byl ze začátku zásadní eklektický výběr okrajové hudby, koncem 80. let se ale přidali k rozvíjejícímu se hnutí acid house, odnože housové hudby s minimální zvukovou strukturou.

Autorská absolventská inscenácia GUČI GUČI GUČI študentstva tretieho ročníka KALD v réžii Evy Lietavovej v koprodukcii s bazmek entertainment rozoberá tému módy a módneho priemyslu. S týmito okruhmi prirodzene súvisí množstvo rezonujúcich otázok: „Proč prahneme po změně, novosti a nostalgii, které v opakujících se vlnách přináší trendy?“, „Je móda toxická?“, „Je móda zbytečná?“, „Je móda hra?“ [1] Upozorňovanie na súčasný politický systém je ďalšou podstatnou tematickou líniou, a to konkrétne pod označením „sado-maso kapitalizmus“. Ide o autorský termín inscenátorov definovaný ako „divoký ekonomický systém, který má z důvodu svého zaměření na okamžitý krátkodobý zisk tendenci sám sebe vyčerpat.“ [2] Motiváciou študentstva KALD a bazmek entertainment zaoberať sa práve týmito témami je pravdepodobne fakt, že móda je každodennou a neoddeliteľnou súčasťou aktuálnej doby, preto je dôležité si uvedomiť aj jej negatívny dopad na život človeka. 

Milé čtenářky, milí čtenáři,

čtyřicáté sedmé číslo časopisu Hybris vychází na začátku letního semestru, jenž s sebou přináší mnoho změn. Jednou z nich je například fakt, že se celý druhý magisterský ročník rozhodl vyjet na studijní pobyty do zahraničí. S chodbami DAMU se tedy někteří z nás rozloučili trochu předčasně. Včetně mě, která tento editorial píše z jedné berlínské kavárny. I tak jsme ale společně s prvním ročníkem zvládli dát dohromady obsáhlé číslo časopisu, v němž nechybí ani podcast.

Bianca Scout, britská hudebnice, tanečnice a performerka, v březnu minulého roku vydala své čtvrté album Pattern Damage. Na přebalu je zachycená ona sama, jak předvádí jednu z baletních pozic. Deska mě nadchla zejména pro vychytanou práci s rychlými změnami nejrůznějších kompozic. Z hravých rytmů se v mžiku dostává do táhlých, melancholických melodií, jež doplňují vokály Scout a interpretů přizvaných ke spolupráci. Na první poslech zní album jemně, citlivě a hřejivě. Pattern Damage mě provázelo celým jarem, a proto jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že Scout v říjnu vystoupí na mém oblíbeném krakovském festivalu Unsound.

Študenti a študentky Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU vo svojom bakalárskom autorskom titule Garden of Labour kreatívne premýšľajú nad zmyslom práce. Konkrétne ide o alegóriu neskorého kapitalizmu, „oslavu“ vysokého umenia, inscenovaný koncert a starostlivo vykonané upratovanie za účelom spochybniť hodnotu nekončiacej nadprodukcie, ktorá sa týka rovnako aj 21. storočia.

Málo se to ví, ale pojem divadelní kritika opravdu není odvozen od slova kritizovat. To by bylo pohodlné, ovšem přeci jen příliš jednoduché. Musíme se vrátit až do starého Řecka a povšimnout si tam slova krinein. Což znamená cosi jako posouzení, tedy žádný jednoznačný a předem daný odsudek. A i to je pro mne možná silné slovo. Divadelního kritika či kritičku vidím trochu jako politického komentátora či komentátorku – s popisovanou věcí má pozorovatelskou zkušenost, a proto si neodpustí zveřejnit svůj názor, když se mu/jí nějaký udělá. Pro politiky a političky ani divadelníky a divadelnice není v žádném případě nijak závazný. Je spíš takovou reflexí, jak to které dílo či tu kterou situaci vidí někdo zvenku.

S forenzní estetikou se v posledních letech setkáváme čím dál častěji. V multioborové metodologii tohoto přístupu se propojují různé umělecké disciplíny s mezinárodním právem a kriminalistkou. Za využití výtvarného umění, fotografie, architektury i performance dochází k rekonstrukci odložených zločinů nebo lidskoprávního útlaku. A nejen k tomu – umělci a vědci, kteří spolupracují na vizualizaci důkazních materiálů, mohou změnit to, jak recipienti předkládaná data vnímají, a zaměřit jejich pozornost na témata, která by jinak zůstala neviditelná.

Na stěně se slavnostně odhaluje zlatá deska s nápisem The Embassy of the Republic of China (Taiwan). Právě byla založena tchajwanská ambasáda. Existovat bude však pouze zhruba dvě hodiny, do konce potlesku. Kde? Na jevišti Nové scény Národního divadla v představení This Is Not an Embassy (Made in Taiwan), jež v rámci skupiny Rimini Protokoll vytvořil Stefan Kaegi a které bylo k vidění na letošních Pražských křižovatkách.

Pokud jdu na interpretační divadlo, podvědomě očekávám nějakou současnější nebo jiným způsobem výraznou interpretaci. Však to znáte: třeba takoví Naši furianti v Národním divadle, režie Martin Františák. Solidní inscenace, docela dobře to vypadá, pěkně se tam mluví… Ale největší díl práce na ní – alespoň z diváckého pohledu – odvedl Ladislav Stroupežnický v devatenáctém století.  Aktuální témata kanonického textu tvůrčí tým povětšinou nechává ležet ladem, nijak moc se nevypořádává třeba ani s otázkou antisemitismu v postavě hostinského Marka. Prostě tady máte dobře stravitelného Stroupežnického, dostaneme 790 Kč. Přijďte zas.