Milé čtenářky, milí čtenáři,

čtyřicáté šesté číslo časopisu Hybris jsme se nakonec rozhodli vydat až v září. V období, které může být pro umělkyně a umělce skoro přelomové. Po letní pauze se totiž otevírají instituce, jež v červenci a srpnu nejen šetřily peníze za energie, ale také ladily poslední detaily programů nové sezóny. Hodně z nich navíc proměnilo své vedení nebo začalo procházet transformací – jmenovitě například CED, Studio Alta, Činoherní studio v Ústí nad Labem, Divadlo v Dlouhé, Jihočeské divadlo, ARCHA+ apod. S redakcí tohoto čísla jsme si v případě již představených koncepcí všimli (možná nezáměrného) společného dramaturgického a kurátorského posunu: orientace na generace alfa, Z, ale i spodní hranice mileniálů. Podobné směřování vnímáme pozitivně, jelikož instituce poskytují stále více prostoru mladým tvůrkyním, tvůrcům ale i tématům, jako jsou queer teorie, klimatický žal, self-care, současné navazování milostných vztahů a spoustě dalších. Slovo posun jsme si coby téma aktuálního čísla časopisu Hybris zvolili úmyslně a rozhodli se ho prozkoumat v jeho nejrůznějších významech. Princip ohledáváme i přes vizuál, který pro nás vytvořila student VOŠ a SPŠG Hellichova An Šmeral.

Režisér Jan-Jakub Šenkeřík a dramaturg Mykhailo Fedorov přinášejí v první absolventské inscenaci současného 4. ročníku činoherního herectví do divadla DISK hru R.U.R. z roku 1920. Karel Čapek v ní mimo jiné tematizuje vzpouru ve velkém vyráběných robotů proti lidem, což může působit aktuálně. Komplexnější pohled ale ukazuje, že představa děsivého robota minulosti se od té současné zásadně liší. Uvádění textu vyžaduje precizní dramaturgickou práci, obzvlášť aby z úst studentů nezněl nepatřičně, a hlavně zodpovězení otázky, kým jsou roboti dnes. V DISKu se tak nestalo.

My, diváci, sedíme na klasicky rozestavených židlích v hledišti DISKu. Zdánlivě se nic neděje, světla jsou stále naplno, slyšíme ruchy foyer venku. Zdají se mi ale hlasitější, než by měly být, možná je slyším z reproduktorů. V chodbě před bočním vchodem stále zpívá herečka, okolo níž jsme procházeli dovnitř. „Who knows what tomorrow will bring, maybe sunshine, maybe rain…“ A pak se ozývá potlesk. Jestli se někde něco děje, není to tady, ale tam venku. Díváme se po sobě, někdo se stále baví se sousedem, někdo scrolluje Instagramem a nezdá se, že by pro něj představení už začalo. Možná začalo, ale jinde. Možná začalo tady. Pro mne ano a s touto perspektivou pozoruji ostatní a vyčkávám, co kdo udělá. Odhodlá se někdo překročit práh?

Devadesátky v Česku: doba rychlých společenských změn, kriminální kauzy, hudební „bizáry“ nebo z dnešního pohledu nevkusné účesy a oblečení… To vše se v posledních letech stalo inspirací pro kulturní produkce všeho druhu. Snad není třeba připomínat seriál Devadesátky nebo inscenaci Discoland v Divadle Na zábradlí. Tvůrcům Sestry však nejspíš nejde o kritické vyjádření se k devadesátým letům, či o jejich dokumentární zpodobnění. Spíše využívají Topolovu předlohu k zamyšlení se nad tím, jak najít svou identitu v době turbulentních společenských a politických změn.

První absolventská inscenace 3. bakalářského ročníku katedry alternativního a loutkového divadla se názvem Až bude nejhůř O--((===> vztahuje k mýtu blanických rytířů. Ti údajně čekají v hoře Blaník, a když bude českému národu nejhůř, probudí se a přijdou mu na pomoc. Inscenační tým[1] formou kolektivní tvorby rozkrývá mýtus a jeho proměny v čase. Legenda vznikla nejspíše v 15. století. Tehdy mělo být na jihovýchodním úpatí Blaníka, u vesnice Býkovice, až zázračným způsobem poraženo nepřátelské vojsko. Mýtus je ale v různých variacích rozšířen po celém světě. V českém prostředí má blanické vojsko dovést k vítězství patron národa svatý Václav, v zahraničních legendách se ale můžeme setkat i s vojsky vedenými králem Artušem, Fridrichem Barbarossou, Karlem Velikým nebo Napoleonem.

Britské National Theatre přináší již přes deset let do kin po celém světě přímé přenosy svých představení. Londýnské přenosy do Česka distribuuje a pravidelně jimi vyprodává kinosály společnost Aerofilms. V poslední době je naplnil Strýček Váňa adaptovaný do monodramatu s názvem Vanya (uváděno v překladu Váňa) ve vynikající sólové interpretaci Andrewa Scotta nebo neustále a zaslouženě v londýnském divadle vyprodaná Prima Facie (ve Švandově divadle uváděno pod názvem Na první pohled) s Jodie Comer.[1] Co je na přímých přenosech tak divácky atraktivní? Nejedná se spíše o film než o divadlo? National Theatre je známé až filmovou precizností svých záznamů, které jsou snímány na několik kamer najednou. Přenosy ale neoznačuje nálepkou divadla ani filmu, nýbrž pojmenováním „kino události“[2].

Poslední semestr na DAMU se blíží ke konci a s ním i můj pobyt v České republice. Dostala jsem se sem náhodou, ale moje směřování bylo jasné: poznat českou kulturu, ponořit se do divadelního života, poznat lidi, pracovat v divadle a v časopise Loutkář, a hlavně si splnit sen o studiu na DAMU na katedře teorie a kritiky. Prizmatem vlastních zkušeností se pokusím zreflektovat, jak tyto dva roky studia proběhly a jak mě ovlivnily.

Nedávný rozhovor s Ralphem Fiennesem znovu otevřel téma obsahových a tematických varování, tzv. trigger warnings, neboť známý britský herec v pořadu BBC Sunday with Laura Kuenssberg kritizoval jejich použití v divadle. „Dopad představení by měl být takový, aby byli diváci šokováni a znepokojeni,“ argumentoval, „navíc jsem rád překvapen neuvěřitelným děním na jevišti.“[1] Nejen kvůli tomuto výroku je třeba se podívat na český i zahraniční kontext problematiky obsahových varování.

Prostor divadelní události můžeme (mimo jiné) chápat jako místo, v němž se „něco“ předkládá pohledům. Konkrétně tím „něčím“ je většinou jedna skupina lidí vystavující se pohledům druhé skupiny – tedy ve společném časoprostoru se potkávají herci a diváci. V této úvaze se zaměřím na samotný pohled, na to, jakou má moc a jak se skrz něj může v divadelním představení realizovat mocenská dynamika. Tím samozřejmě nechci redukovat divadlo na dívání se. Proces jeho vnímání je komplexní a zahrnuje všechny smysly, já nicméně v tomto textu vyjdu od pojmu pohledu a pokusím se skrz něj pojmenovat některé procesy, které se dějí během divadelního představení.

Před několika týdny jsem se při prohlížení Instagramu pozastavila u fotografie, kterou sdílel můj kamarád. Skupina hokejistů na ní v ruce držela zlatý pohár a oslavovala vítězství. Autor do popisku přidal informaci, že repostuje devět let starý snímek zachycující „jedno české zásadní hokejové vítězství“. Hlavou mi rychle prolétla myšlenka, že uběhlo už devět let od Nagana a pokračovala jsem v obvyklém trávení času na sociální síti. Něco mi ale na tomto zjištění nesedělo, a tak jsem se rozhodla poznatek ověřit. Uplynulo devět let od zápasu, kdy litvínovský tým porazil hokejisty ze Třince. Nikoliv od Nagana.

V čísle vycházejícím v září 2024 jsme se posunuli za hranice psaného textu. V podcastu představíme několik aktuálních divadelních tipů.

Milé čtenářky, milí čtenáři,

vítám vás u čtyřicátého pátého čísla časopisu Hybris. Nenašli byste lepší chvíli na jeho přečtení, než je právě teď. Proč? V návaznosti na číslo minulé, jež se věnovalo budoucnosti, je totiž tématem „pětačtyřicítky“ přítomnost. Chvíle, v níž jako by se odehrávalo úplně všechno. Uznejte sami. Teď bylo před chvíli, ale je i právě… teď.

Vědomí – tělo, život – smrt, hory – moře, příroda – technika, my – oni, Česká republika – Hongkong, dobro – zlo. Člověk vytvořil dichotomie, které řídí naše životy a ovlivňují způsob, jakým analyzujeme svět. Možná právě toto je filozofická premisa inscenace Anytime, Anywhere. Slovo „možná“ zde má své opodstatnění. Po představení jsem si nebyla vůbec jistá tím, co jsem zhlédla, a zůstala mi spousta otázek, na které jsem doposud nenašla odpověď.

Vzpomínáte si na vaši poslední velkou rodinnou sešlost, kde se setkali blízcí i vzdálení příbuzní, za strojených úsměvů se podávalo jídlo, které nikomu nechutnalo, na nekonečné konverzace vedené jen ze slušnosti, které přerušoval křečovitý smích? Vybavuje se vám obličej toho pána, který vyprávěl úmorné, trochu nechutné, a především nezábavné historky? Studenti posledního ročníku katedry činoherního divadla si pro svou třetí absolventskou inscenaci v divadle DISK vybrali aktovku odehrávající se na podobné rodinné sešlosti. Místo oslavy tradiční události, jež má stvrdit partnerský vztah dvou lidí i přátelství jejich rodin, však sledujeme rozpad mezilidských vztahů.

Do divadla DISK vstupuji bočním vchodem. Hned naproti dveřím stojí cedule s nápisem: „Vojenský újezd. Vstup bez povolení zakázán“. Pohled na prostor za cedulí ale naopak zve dál – místo obvyklých mnoha řad sedadel tvoří hlediště půlkruh z koberců s polštářky a pouze jedna řada židlí za nimi. Z velkého sálu se tak stává intimní hrací prostor, v němž se akce dějí jen kousíček od diváků. Kontrast mezi kovovou cedulí zákazu, která pravděpodobně dříve skutečně bránila vstupu do lesa, a příjemně působícími koberci vyjadřuje určitý rozpor, jenž prostupuje celou inscenací Partyzánka katedry alternativního a loutkového divadla. Je to rozpor mezi rovinou nevinných dětských vzpomínek a odkazováním se na témata skutečné války a násilí, o němž si nejsem jistá, jak se k němu vztáhnout.

Jeden podezřelý byt a čtyři postavy, jejichž vzájemná dynamika se neustále mění. Ve hře Perplex kmenového dramatika a dramaturga Schaubühne Mariuse von Mayenburga vystupují Judith, Sebastian, Robert a Eva pojmenovaní podle herců zmíněného berlínského divadla. V inscenaci režiséra Tomáše Ráliše zvolili tvůrci k označení postav stejný klíč. Tom (Tomáš Dalecký) a Kačka (Kateřina Hrdinová) se vracejí do svého bytu z dovolené, postupně ale přicházejí na to, že jim už úplně nepatří. Filip (Filip Kohut) a Lucka (Lucie Michálková), spřátelený pár, který se jim v době nepřítomnosti staral o květiny, se v něm nejspíš mezitím zabydlel. Byl to ale vůbec někdy byt Toma a Kačky? Filip a Lucka se v něm očividně vyznají lépe než oni. Bude asi nejlepší, když navrátilcům z dovolené Filip objedná taxíka, aby domácí pár zanechali nerušenému odpočinku.

Současný ročník katedry alternativního a loutkového divadla si v absolventské inscenaci UNCANNY: Strach má velké oči pohrává s pojmem, po němž nese název. A činí tak velmi nejednoznačně. V jednu chvíli objevuje, co pro nás může „uncanny“ znamenat, v druhou bez jakkoliv invenční dramaturgie přenáší na jeviště povídku Edgara Allana Poea Zánik domu Usherů.

První premiérou katedry činoherního divadla v letošní sezóně se stala inscenace černohumorné grotesky Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů, zde pod lehce pozměněným názvem U Hitlerů v kuchyni. Goldflamův text je pro současnost více než přiléhavý, vždyť k ruské agresi na Ukrajině se přidal ještě strašidelně vzrůstající antisemitismus napříč Evropou. Činoherci se zkrátka přesně trefili do doby, jakkoli morbidně to může znít, a v režii Miroslava Hanuše a Barbory Maškové nabídli publiku divadla DISK dynamickou a až nepříjemně aktuální podívanou. Jenomže…

Ještě před několika desetiletími byli lidé poté, co vyšli z domu, téměř anonymní. Mohl je poznat známý, nebyli pod dohledem kamer, mohli se věnovat jakýmkoli činnostem, ale neměli v kapse zařízení, které by trvale sledovalo a ukládalo jejich lokaci, platili za zboží, nikoli však platebními kartami. Počítače i chytré mobilní telefony jsou konstruovány tak, aby poskytovaly výrobcům, soukromým firmám i státním úřadům údaje o každém stisku klávesy, čímž generují zisk i narušují naše soukromí. Stále více umělců poukazuje na to, že být anonymní osobou na veřejnosti je téměř nemožné a že ztráta soukromí, jež je z velké části mimo kontrolu jednotlivce, se stává společenským problémem. Lze se bránit novým formám dohledu a kontroly?

„Ugh, you can’t take that bitch nowhere. Ugh, I look better with no hair. Ugh, ain’t no sign I can’t smoke here.“ Těmito slovy zareagovala americká hudebnice Doja Cat v textu k písni Paint The Town Red na skandál, který vyvolala vapováním na červeném koberci bálu Met Gala. Jeho hlavní pořadatelka Anna Wintour totiž ctí přísné pravidlo zákazu kouření v prostorách akce. V citované části zpěvačka zároveň naráží na diskutované téma své – tehdy nově – oholené hlavy. U některých fanoušků a fanynek se totiž nová vizáž Doja Cat nesetkala s velkým nadšením. Interpretka se jim nezdála dostatečně „ženská“, ale trošku „démonická“. Jak si můžeme vykládat její vystupování?