#41 Z ustrašence chlapákem aneb O současné podobě hrdinství v DISKu

Diskový Hrdina západu nastudovaný souborem Katedry činoherního divadla DAMU není na první pohled inscenace se zásadně novátorským výkladem dnes již klasického textu Johna Millingtona Syngea. Zásahy dramaturgyně Moniky Hliněnské spočívají především ve zkrácení hry přibližně o třetinu a režisér Vít Kořínek ctí poetiku Syngeova textu. 

 

Avšak inscenace je výjimečná díky výkonu Marka Frňky v hlavní roli „hrdiny západu“ Christyho Mahona. 

 

Z tradičně pojaté inscenace vyčnívá osobitým podáním (ne)hrdinství, jeho podob, fází a projevů, které jsou i pro dnešek velmi aktuálním tématem. Frňka bravurně a s neskutečnou energií ztvárňuje postavu navzdory tomu, že je během dvouhodinové inscenace neustále na jevišti. Vysokou úroveň svého výkonu udržuje i během repríz. 

Velmi dobře zvládá Christyho postupnou proměnu z nejistého kloučka v muže. Jeho vstupní polohou je ustrašenec. Do krčmy Christy přichází v roztrhané černé haleně, téměř rozpadlých tmavých montérkách a ve špinavých botách s dírou na palcích. Na tváři má krvavé šrámy a jeho vlasy jsou rozcuchané. Frňka opatrně našlapuje, snaží se vypadat co nejmenší a tváří se, jako by se v místnosti ocitl omylem. Neustále těká očima mezi podlahou posypanou hlínou a postavou, se kterou právě mluví. Na otázky reaguje se zpožděním, jako by dotazy nechápal. Vyslovuje trochu nezřetelně, tiše a v mimice rychle střídá širokou škálu výrazů, jimiž vyjadřuje Christyho vnitřní neklid. Stále ukazuje ustrašenost. V obličeji má mírný tik, koulí očima a mění výraz tváře. Třesou se mu ruce, neustále jimi šermuje a bezděčně si zakrývá dlaně, jako by něco tajil. 

Když jej Pegeen (Barbora Váchová) svléká z roztrhaných hadrů a ukáže se, že pod nimi mu genitálie zakrývá pouze bílá tkanina, připomíná Christy přerostlé batole s látkovou plenou a působí ještě zranitelněji, když si rukama jistí látku, aby mu nespadla. Pegeen rozhoduje, že se Christy musí vykoupat. Christy tedy odkládá i plenu a strnule dřepí nahý v malých neckách s pokrčenýma nohama. Přitom hlavu mírně vytáčí do stran a vykulenýma očima periferním viděním vyplašeně sleduje asertivní Pegeen, která jej mateřsky obletuje. 

Z děcka se Christy rychle stává sebevědomým frackem. Obléká se do rozevláté košile a černých kalhot. Z původního kostýmu mu zůstávají pouze děravé boty. Frajerskou podstatu postavy hraje spíš jako trapně groteskního vesnického náfuku napřímením těla a okázalým vypnutím hrudi, zatímco v dalším okamžiku se mu roztřesou kolena a padá k zemi. Na lichocení od žen reaguje šibalským úsměvem a rádoby laškovnými pohledy. Když Frňka s mírným váháním vyslovuje repliky, jako by jeho Christy nevěřil svému nově získanému sebevědomí. Minimálními pohyby mimických svalů a nepatrnými pohyby rukou odhaluje vnitřní rozpor postavy – Christy si užívá rychle získaného obdivu, ale ještě na něj není zvyklý. Oblékl ho stejně rychle jako nový čistý oděv a není mu v něm zatím komfortně. Transformaci z děcka na hrdinu dovršuje crescendem v hlase – z tiché mluvy dítěte přechází do ležérního mezzoforte frajera. 

Své sebevědomí upevňuje dalším převlekem, a to do skvěle padnoucího obleku s cylindrem na hlavě. Frňka proměňuje Christyho nabaženého prvoplánově podlézavým obdivem žen v uhlazeného elegána. Důkladně a vyumělkovaně artikuluje, jeho gesta jsou méně zbrklá a jeho projev je celkově střízlivější, tiky v obličeji zcela mizí. Jako pán prostoru se ostentativně pokouší zbavit Christyho zbytků nejistoty rozvážným kráčením sem a tam a při chůzi mírně prodlužuje krok. 

Christy se stává hvězdou společnosti další změnou kostýmu. Závody ve městě absolvuje v ostře svítivém žokejském trikotu, bílých kalhotách a vysokých holínkách. Oproti kostýmům ostatních postav v dané scéně v zašlých barvách Frňkův Christy svítí jako kanárek. Do hereckého projevu se mu částečně vrací zbrklost a neklid, kterých se Christy zbavuje až svým triumfem v závodě. 

Po konfrontaci s otcem (Jan Staněk) vesničané z Christyho strhají svítivý trikot a vítěz zůstává jen v bílém nátělníku a kalhotách, které se velmi rychle ušpiní přímo úměrně tomu, jak rychle Christy přichází o získané hrdinství. Frňka ve finále propojuje všechny předchozí herecké polohy. Částečně vrací Christymu ustrašenost naznačenou tělesným třesem a zadrháváním mluvy. Pokouší se udržet jeho sebevědomí, proto se strojeně prsí a Christyho suverenitu v situaci zachraňuje ostentativně hlasitou rétorikou. Frňkův drsoň Christy v závěru získává ještě další polohu, a tou je naturální rváč, který nemá zábrany a nejde pro ránu daleko. Dosud domnělý hrdina, kterého do této role pasovala jen vesnice, ale on sám jím nebyl, se stává alespoň na chvíli hrdinou skutečným. Z trapně komické figurky je muž, který suverénně kontroluje situaci. Frňkův Christy v boji o život bezprostředně a impulzivně reaguje na jakýkoliv pohyb a brání se výrazné přesile ostatních mužských postav, které před ním zbaběle uskakují. Hulákáním a výraznými gesty si dobývá autoritu a zároveň si neurotickým pobíháním po scéně drží ostatní dál od těla, zatímco sleduje každý jejich pohyb. I když Christy visí na oprátce, neustále kope nohama a pokouší se získat kontrolu nad situací. Energie, která z hercova výkonu v závěru inscenace tryská, je skutečně obdivuhodná. 

V poslední scéně Christy vede na oprátce o dvě hlavy vyššího otce. V sugestivním obraze zakrvácený Christy vyslovuje své poslední repliky. Slovo se v jeho pojetí stává hereckým gestem. S perfektním načasováním a s asertivním důrazem na každou slabiku sděluje svá stanoviska do ticha, ve kterém by bylo slyšet i spadnout špendlík. Všechny postavy jako uhranuté poslouchají jeho závěrečné repliky, visí na něm pohledem a bojí se pohnout. V ten okamžik není ani památky po dřívější Christyho ustrašenosti a jeho transformace v drsného hrdinu je dovršená. 

Je dobře, že se v DISKu objevuje i činoherní inscenace, která umožňuje hercům vyzkoušet si, jak je náročné hrát charakter s natolik výraznou psychologickou proměnou, jako je Christy Mahon. 

 

Skvělých hereckých výkonů předvedl soubor Katedry činoherního divadla mnoho a zasloužily by si větší kritickou pozornost. 

 

Bohužel ze strany odborné kritiky se inscenacím v DISKu nedostává dostatek prostoru v médiích. 

JOHN MILLINGTON SYNGE: HRDINA ZÁPADU 

Katedra činoherního divadla 

Premiéra: 23. 9. 2021 

Překlad: Martin Hilský  

Režie: Vít Kořínek  

Dramaturgie: Monika Hliněnská 

Scénografie: Michal Spratek 

Kostýmní výtvarnice: Linda Holubová 

Hudba: Pavel Čeněk Vaculík 

Psáno z několika repríz