Milé čtenářky, milí čtenáři,
se začátkem září se opět vracíme do divadelních budov. Divadlo nás samozřejmě neopustilo ani během letních prázdnin, ale ta největší nálož nových inscenací na tropickými teplotami vyhřátých scénách začíná právě teď. Já jsem odstartovala Divadlem X10. Už když jsem stála opřená o zábradlí nad sálem, začalo se ve mně rozlévat příjemné mrazení. Probouzelo se to. Jednalo se o Pařízkovu Moskoviádu, která se na půdorysu halucinogenního toulání po hlavním městě rozpadajícího se Sovětského svazu vyjadřuje k neustálému nerespektování nejen fyzických, ale i etnických hranic ze strany jedné obrovské země. Která si nedá pokoj ani dnes.
A tak jsem ráda, že jsme si v redakci jako téma 44. čísla internetového časopisu Hybris zvolily budoucnost. Díky němu jsme se mohly zaměřit na to, co bude následovat, až Putinova válka na Ukrajině skončí, a na to, jak se změní (či nezmění) podoba divadelní tvorby se vzestupem moderních technologií. Budoucnost se týká úplně všeho a všech, po každém natahuje ruce, aby se mohla stát přítomností. A je výhodné na ni být připraven, alespoň teoreticky. Na potenciální podobu ukrajinského loutkového divadla po konci války se podívala Oleksandra Titarova. Obraz propojení divadla a moderních technologií, třeba virtuální a rozšířené reality nebo animatroniky, ve své reflexi nastínila Veronika Chovancová. U rychlé změny přicházející s vědeckým vývojem jsme se zastavily i v reflexi propojení umělé inteligence a divadelní kritiky. Externí spolupracovník redakce Dominik Rathan si povídal s kritičkou a absolventkou naší katedry Barborou Etlíkovou mimo jiné o tom, jak vidí budoucnost nezávislého divadla.
Jako kritičky se samozřejmě ohlížíme za proběhlou sezónou v divadle DISK a přinášíme recenze pěti inscenací jak z katedry činoherního, tak alternativního divadla. Při psaní i vzájemném redakčním pročítání textů jsme si uvědomily, že se náš recenzentský přístup k jednotlivým katedrám mírně odlišuje. Na toto téma se ve své úvaze o tzv. „katederní klasifikaci“ zaměřila Barbora Sedláková. Téma budoucnost jsme akcentovaly i v této rubrice, do níž se se svými texty zapojili student a studentka druhého ročníku KTK. Skrze jejich pohled na inscenaci Jana Friče Bakchantky tak můžete, milé čtenářky a milí čtenáři, okusit, jak vypadá budoucnost divadelní kritiky.
Do následujícího semestru bychom vám za redakci chtěly popřát, aby byly vaše vyhlídky co nejpozitivnější nebo aby alespoň nebyly beznadějné a fatální. Nemůžou být. Budoucnost přetvoříme především tím, jak se k ní postavíme v přítomnosti.
Inspirativní čtení!
Natálie Bulvasová, šéfredaktorka