V rámci příprav festivalu Nultý bod jsem na přelomu listopadu a prosince absolvovala cestu do Norska. Dostala jsem tak příležitost vyjet na festival Showbox do Osla a o několik dní později se přesunout do Trondheimu, abych zhlédla dvě představení v tamějším Rosendal Teater. Kromě diváckých zážitků mě na Showboxu v prostorách norské národní scény současného tance Dansens Hus obohatila velice podnětná panelová diskuse zabývající se tříletým projektem Performing arts as the Third Place for the Young Audience (Performing arts jako třetí místo pro mladé publikum), na němž spolupracují norské instituce Scenekunstbruket (pořádající Showbox) a Kloden teater, německé divadlo Junges Ensemble Stuttgart a české Divadlo Drak. Dohromady si kladou za cíl podnítit vznik zázemí pro rozvoj scénického umění určeného pro nejmladší generace.

V listopadu jsem navštívila festival Norma ve Studiu Hrdinů, jenž se skrze přehlídku autorského divadla a současného umění snaží vypovídat „o trendech a tématech, které zaměstnávají evropské tvůrce napříč generacemi i divadelními žánry“. Formulace „napříč generacemi“ mě zaujala, protože si všímám toho, že divadlo komunikuje většinou spíš z pozice generací starších s generacemi staršími, a když už se pokouší o zaujetí mladších, zejména pak dospívajících diváků, výsledky bývají z mé zkušenosti rozpačité.

Jak často se noříte do vzpomínek, vzpomínáte na své dětství, na město či vesnici, odkud pocházíte, na domov, kde jste vyrůstali? Cítíte někdy touhu po svém rutinním životě, který jste dříve považovali za těžký a znepokojivý? Zažili jste příznaky, jako jsou trápení, deprese, melancholie nebo emocionální labilita? Pokud ano, musím vás upozornit, že podle teorie Johansena Gofera je vaší diagnózou „nostalgie“. Nostos znamená řecky návrat domů, algie je bolestivý stav, tj. bolestivá touha vrátit se domů. Tento pojem je výchozím bodem mé reflexe.

Začarovaná Desna je autobiografický filmový příběh Oleksandra Dovženka. Autor pochází z malé vesnice Sosnycja (Černihivská oblast) a skrze své dílo odhaluje nostalgii po bezstarostném dětství: přírodě u řeky Desny, rodině, kosení, oslavách Velikonoc… Dovženko napsal novelu během pobytu v Rusku, odkud na Stalinův příkaz nemohl odjet. Poslední roky žil mimo Ukrajinu a stesk po domově se projevil i v díle, které psal téměř 14 let (1942–1955). Poprvé vyšlo v roce 1956. Začarovaná Desna je Dovženkovo opus magnum, které se v současnosti studuje na ukrajinských školách. Dne 14. října 2023 odpremiérovalo ukrajinské loutkové divadlo Ravlyk na jeho motivy inscenaci Harbuzyk. Překlad textu vzniklé inscenace si můžete přečíst zde.

„Když KritikLab, tak do Ústí!“ řekl jsem si. Vedly mě k tomu dva hlavní důvody. Jednak mne ze soupisu premiér zaujalo ústecké Činoherní studio více než Divadlo F. X. Šaldy v Liberci nebo Horácké divadlo v Jihlavě. A zadruhé mám k Ústí nad Labem specifický vztah. Nikdy jsem tam nežil, nemám tam žádné známé, avšak něčím mne přesto vždycky přitahovalo. Možná to zapříčinila obdivuhodná trolejbusová síť a lanovka, neb jsem fanouškem MHD, ale ještě spíše špatná pověst, částečně nezasloužená.

Milé čtenářky, milí čtenáři,

se začátkem září se opět vracíme do divadelních budov. Divadlo nás samozřejmě neopustilo ani během letních prázdnin, ale ta největší nálož nových inscenací na tropickými teplotami vyhřátých scénách začíná právě teď. Já jsem odstartovala Divadlem X10. Už když jsem stála opřená o zábradlí nad sálem, začalo se ve mně rozlévat příjemné mrazení. Probouzelo se to. Jednalo se o Pařízkovu Moskoviádu, která se na půdorysu halucinogenního toulání po hlavním městě rozpadajícího se Sovětského svazu vyjadřuje k neustálému nerespektování nejen fyzických, ale i etnických hranic ze strany jedné obrovské země. Která si nedá pokoj ani dnes.

Henning přichází na scénu.

Na vyvýšené bílé čtvercové pódium nesměle vchází mladý muž a sedá si k mikrofonu. Několik židlí pohozených po scéně narušuje dojem sterilního vizuálu a předjímá, že diváka nečeká vhled do uspořádaného světa, ale naopak do kosmu plného bolesti, strachu i zvráceností. Začíná krátký stand-up, one man show jednoho sexuálního devianta, který se nejraději uspokojuje za zvuků dopadajícího proudu moči na dámských záchodcích. Publikum se hlasitě směje.

Na DISK_use, která se odehrála hned po dubnové repríze inscenace Encyklopedie ničeho, se asi po čtvrt hodině jedna divačka odvážně zeptala: „A o čem to teda mělo být, jestli se můžu zeptat?“ Načež se za mnou šeptem ozvalo: „No konečně!“ Musela jsem se smát. Byla jsem zvědavá, kdy přesně tahle otázka padne. Divačka se přitom hned obhajovala, že ačkoliv nemá ponětí, na co se zrovna dívala, její naladění je rozhodně lepší než to, s nímž údajně odcházela den předtím z „představení v jednom nejmenovaném klasickém kamenném divadle.“

Divadlo DISK uvádí politicko-satirický muzikál! Třetí absolventská inscenace katedry činoherního divadla Žebrácká opera aneb Kauza Vyližmetr probádává neznámé země, kde jsou lvi. Respektive krysy, žebráci, zloději a politici. Jako předlohu pro dílo plné popkulturních a politických odkazů zvolily režisérka Kateřina Volánková a dramaturgyně Adéla Čermáková dramatický text známý tím, kolikrát a kým byl přepracován a jak si ho kdo upravil ke svému obrazu.

Vesmír je rozsáhlá síť nebeských těles. Země je velká síť pevniny a vody. Stát je síť měst a vesnic. Praha je síť domů. DAMU je síť učeben. Divadlo DISK je síť lidí. Pohybová inscenace 57'12" je síť těl, času, pohybu, slov. Studenti katedry alternativního a loutkového divadla v režii a dramaturgii Romana Poliaka a Jana Froňka se v ní pokouší odhalit síť jevů, v níž existujeme.

Dve samostatné hry nemeckého dramatika Mariusa von Mayenburg, Soumrak monster a Bang, uvádzané počas jedného večera v Divadle DISK poukazujú na nezmyselnosť snahy o dosiahnutie dokonalosti. Inscenácia Soumrak monster: Zrození apokalypsy ukazuje rôzne typy monštier.

Pozor, tento text není vědeckou studií s pevnou argumentací, která by vedla k jasným závěrům. Jde o pocity a sny, které jsem vyslechla a které jsou zčásti mými úvahami-fantazií. Text vznikl na základě rozhovorů s ukrajinskými loutkáři, kteří nadále pracují ve své vlasti jako umělci, dobrovolníci, vojáci a psychologové. Je to příběh o malé umělecké oblasti, jakou je loutkářství, o kolečku ve velkém mechanismu kultury během války. Je to příběh o těch, kteří zůstali doma, pokračují v budování umění na ruinách a vytvářejí tak základy pro budoucnost.

V poslední době jste zřejmě četli pár článků o umělé inteligenci (AI). Jak by ne, když se s ní teď můžeme za pomoci propracovaných chatbotů potkávat na denní bázi i my jako běžní uživatelé. Pokud jste z divadelního prostředí, možná vás samotné napadlo, co může přenosný generátor téměř čehokoliv přinést divadlu. Nejsem vědec. Nejsem praktický divadelník. Ale docela obstojně rozumím divadelní kritice. Když se o ní snažím přemýšlet v širším kontextu, do nějž se AI pomalu, ale jistě plíží, musím si klást pár otázek: může psát divadelní kritiku stroj? Proč já ano a on ne?

Do divadla DISK chodím pravidelně pátým rokem. Pro někoho to bude jako vzorek dostačující, pro někoho vůbec ne. Přesto se pokusím ve svém textu krátce nastínit fenomén, kterého jsem i za tu krátkou dobu svědkyní a který, myslím, staví nás, studentky a studenty KTK, před nové výzvy. Sice tak nějak tuším, že se pouštím na tenký led, ale rozhovory se spolužačkami a spolužáky vedené v posledních letech přirozeně vedly k tomu, že už cítím téměř vnitřní povinnost téma otevřít. Nebo ještě jinak – abych se nezaštiťovala anonymní skupinou, promluvím hlasem zcela subjektivním, se vší zodpovědností a rizikem. V období, o němž můžu zasvěceněji promluvit, se postupně vyjevovalo, že dvě katedry, jež se po většinu času dělí o jeviště DISKu, tedy katedra činoherního divadla a katedra alternativního a loutkového divadla, přistupují k pobytu na něm s různými záměry.

Vo svete nových technológií, ktoré v súčasnosti predstavujú umelá inteligencia (svoj najväčší vzostup zažila len v priebehu posledných niekoľkých mesiacov, preto sa jej zatiaľ venovať nebudem), rozšírená a virtuálna realita, je aj divadlo dotknutou oblasťou, pretože podlieha neustálemu vývoju a snaží sa prispôsobovať novým trendom. Za posledných niekoľko rokov, kedy sa zvlášť virtuálna realita (VR) zdokonalila a sprístupnila verejnosti, a možno sa v blízkej dobe stane bežnou súčasťou každodenného života, sa diskutuje aj o tom, ako technológie dokážu meniť divadelnú tvorbu.

Společností na jaře letošního roku zarezonovalo téma podfinancovanosti akademických pracovníků a pracovnic humanitních oborů. V reakci proběhly i diskuse ohledně fungování systému finanční podpory uměleckých oborů včetně kulturní publicisticky – vznikla iniciativa Nadšením nájem nezaplatíš a na začátku června proběhl protest pracujících v kultuře. Mezi zranitelné patří i prekarizovaní tvůrci v nezávislých divadlech a kulturní žurnalisté. Nejen o finančních podmínkách tvorby v nezávislém divadle a kondici divadelní kritiky jsme si povídali s divadelní kritičkou Barborou Etlíkovou.

Dionýsos na sebe bere lidskou podobu a přichází do kacířských Théb, aby zde šířil svůj kult. Tamní ženy opouštějí své společenské role, extaticky vybíhají do hor a oddávají se jeho rituálům. Thébský král Pentheus Dionýsovo postavení soustavně popírá a nespoutané blouznivky musí být zastaveny. Tak začíná příběh Euripidových Bakchantek – příběh střetu mnoha světů. Racionálního a emočního. Mužského a ženského. Městského a přírodního. Pozemského a božského. Podaří se mezi nimi najít rovnováhu?

Euripidova tragédie Bakchantky nese název podle postav ženského sboru, které režisér stejnojmenné inscenace Jan Frič s dramaturgyní Ninou Jacques rozdělili do dvou skupin. První tři Bakchantky (Veronika Lazorčáková, Pavlína Štorková, Kateřina Císařová) doprovází boha Dionýsa (Petr Vančura), neboli Bakcha, už z Lýdie. Dionýsos s nimi přichází do Théb, kde zmámí Thébanky (devět externistek ND), aby s ním odešly do hor, kde je zasvětí do svých obřadů a ukáže svou božskou identitu. Z Thébanek se vlivem jeho nadpřirozené moci stávají Bakchantky s přízvisky vznícené, šílené, planoucí, vytržené blouznivky, řádivky či vášnivky, z nichž vyplývá, že nejednají čistě podle vlastní vůle.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

nové, čtyřicáté třetí číslo Hybrisu má podtitul Kritika kritiky.

Pro jakoukoliv mladou generaci je příznačné, že má potřebu se zabývat hypotetickými otázkami morálky. Skrze takové úvahy si mladí definují vlastní postoj ke světu a rozhodují se, co považují za správné či nesprávné. V dnešní době, kdy církev nebo ideologie přestávají být nezpochybnitelnou autoritou, se svoboda jednotlivce značně rozšiřuje a problematizuje.