Když mi spolu s ostatními studenty katedry teorie a kritiky DAMU byla na začátku školního roku 2008/2009 oznámena plánovaná návštěva francouzského teatrologa Patrice Pavise, čítající jednu přednášku a sérii seminářů, neubránil jsem se hurvínkovskému protočení panenek. Profesor, jehož jsem znal do té doby jako autora Divadelního slovníku, v němž neopomíjí snad žádný pojem počínaje oponou a konče divadelním klubem, se mi totiž jevil jako nudný formalista. Přestože tento názor se mu nakonec podařilo vyvrátit jen částečně, na posledním semináři jsem jej rád a s chu-tí požádal o autogram do zmíněné teatrologické bible a o společnou fotografii. Tento svérázný gentleman, jehož (nikoliv jediným) zájmem jsou veškeré performativní aktivity od těch occidentálně kamenných až po antarktické paradivadelní, spolu s námi rozebíral několik představení, která během pobytu v Čechách zhlédnul nebo která s sebou zaznamenaná přivezl. Ukázalo se, že onen obávaný teatrolog je vlastně neuvěřitelně přístupný k (a přesvědčitelný v) diskusi, že je kategoričtější a jistější v projevu psaném a že jeho názory jsou poněkud kontroverzní: nepřivezl s sebou žádnou novou, závratnou teorii divadla (Zichův opus magnum české divadelní vědy ani nadále ve sběru nekončí), a že při inscenačních výkladech používá často úzce zaměřené hledisko (sociologické, textově metaznakové apod.). A že když nedokáže nalézt správný ekvivalent francouzského výrazu v angličtině ani španělštině, pomůže si slovenštinou!
