Pozitivní kritice instinktivně nevěříme, té negativní se bráníme.

Quis custodiet ipsos custodes?

Ať se v životě snažíme být jakkoliv originální, stejně se nakonec k antické kultuře musíme utéci nebo v ní ale-spoň poznat vlastní inspiraci. Iuvenalis, kterého cituji v titulku, se sice ve své šesté satiře pídí po hlídačích hlídačů kvůli úpadku ženské ctnosti, ale otázka, již po-kládá, vstoupila do dějin v mnohem obecnější rovině. Vytanula mi na mysli, když jsem si přečetl recenzi prv-ního čísla Hybris v rubrice Artefakta v třetím letošním čísle kulturního čtrnáctideníku A2.

Divadlo není jako život. 

Režie je snaha o maximální eliminaci náhody. 

Egoizmus nepatrí do divadla. Divadlo ho ale prezentuje. 

Scénická lekce z rádoby feminismu pro dvě herečky a dva herce v pražském A Studiu Rubín uváděná pod názvem Svrbí zdánlivě jako by vypadla z prostřední dvoustrany dámských módních časopisů. 

Kritik by měl v první řadě být advokátem kritizovaného díla. Gilbert Keith Chesterton jej dokonce pasuje na detektiva, ale s advokátním přirovnáním si vystačíme – zejména začteme-li se do velmi diskutované recenze Radka Sikory, dramatika a doktoranda DAMU, na premiéru Čekání na Godota na Nové scéně ND.

Dvojka: opojení vyprchalo, zaujetí trvá

Pozvání na pásmo složené ze sto let starých kabaret-ních šansonů, scének a causerií, které současný čtvrtý ročník herectví činoherního divadla DAMU vloni původně připravil jako klauzuru ze zpěvu a jevištní mluvy, nejspíš leckdo odmítne. Pokud se však nenechá odradit libozvučným, ale matoucím názvem Biceps s Lessepsem, dostane se mu řádné porce kratochvilné slovní ekvilib-ristiky, jíž si zpestřovali život zakladatelé českého kabaretního umění Eduard Bass, Jaroslav Hašek, Vlasta Burian, Ferenc Futurista a také a především Jiří Červený. O jeho životních peripetiích i kabaretních angažmá byla popsána přehršel papíru, ovšem že strastiplná cesta Sedmy z hradecké Mansardy přes sál pražského divadla Rokoko do kavárny hotelu Central v Hybernské ulici prozatím skončí na jevišti školní scény Řetízek v Karlově ulici, nejspíše neočekával.

Na počiatku bola len taká mimoriadna informácia o plánovanom stretnutí doktorandov a doktorandiek divadelných vied z Prahy, Brna a Olomouci. A hneď potom dilema na tému „Teória a kritika predsa tiež patrí k divadelnej vede!“ Tak som odhodlane napísala emaila veľmi taktne (ako to len virtuálna komunikácia umožňuje) upozornila na tento fakt. Následne prišla-veľmi pozitívna a prívetivá odpoveď. Vzápätí predstava veľmi skorého rána a cestovania v mraze z jednej českej metropoly do tej druhej. V ten deň, 22. januára, však Brno vyhralo nad Prahou. Zima a mráz prekona-li zimomriavky, ktoré naskáčupri sledovaní vojnového ruského filmu tak výrazne, že som v to ráno túžila len po jedinom, po studenej Prahe, ktorá napriek perma-nentnému snehu sálala materské teplo domova.

Irský divadelní teoretik a kritik Patrick Lonergan prohlásil při nedávné přednášce na pražské FF UK, že do Irska se jezdí za kulturou, nikdo tam nepojede kvůli počasí. S druhou částí citátu, nasáklého pro tento národ typickým sebekritickým humorem, se dá souhlasit podle situace, ve které se zrovna nacházíte. Ne nadarmo je sice zdejším oblíbeným tématem ke konverzaci místní deštivé počasí, ale je-li v České republice leden a za okny deset stupňů pod nulou, stává se Irsko se svými osmi stupni nad minimálně zajímavou destinací. Ať už jste ale fanouškem jakékoliv venkovní teploty, kulturní tradice „zeleného ostrova” a vztah jeho obyvatel k vlastnímu umění je natolik fascinující, že byste si jeho návštěvu rozhodně neměli nechat ujít.

„Nech už boli Shakespearove skutočné vzťahy v sú-kromnom živote akékoľvek, ťažiskový a najpúta-vejší vzťah zachytený v sonetoch je spätosť poézie a času.“1

Příjemným paradoxem scénického přednesu Sonetů nesmrtelného Alžbětince je fakt, že této nejproslulejší oslavy mužského přátelství se režijně chopily tři ženy – Regina Szymiková, Markéta Machačíková a Kristýna Čepková. Spolu se studenty 3. ročníku KČD přenesly do prostoru malé učebny výběr těch nejlepších básnických znělek, v překladu Martina Hilského. Právě hlavní téma drtivé většiny sonetů – přátelství mezi muži, které přetrvává, i když krutý svět drtí ideály a vášeň k ženě je trpkým hroznem s příchutí zrady a pomíjivosti, u některých vykladačů Shakespearova díla vyvolalo fádní spekulace o básníkově homosexuální orientaci. Banální a zkreslující, neboť nesmíme zapomínat, že v dobách renesance rytířský vztah mezi dvěma příslušníky neněž-ného pohlaví stál na vrcholu cti. Do extrému dohnaný feminismus však všechny tyto hodnoty degradoval na úroveň minoritní sexuální orientace, což je smutná devíza nejen tohoto hnutí za rovnost pohlaví, ale celkově dnešní doby, která se snaží vznešeně označovat jako první epocha zbavená předsudků.

Skazená mládež, sex, drogy, rocková hudba – to je len zlomok všetkých neduhov, ktorým je vystavovaných päť mladých sestier v malom americkom mestečku. Všetky sú krásne a nedospelé, panensky nedotknuté, plné tú-žob spoznať život a podľalhnúť nevinným nerestiam mladosti. Ich puritánski rodičia to ale vidia inak, a tak sa rozhodnú ich čistotu zamknúť doma na dva zámky a ich krásu zneprístupniť svetu. Zo strachu zo všetkého živé-ho aj neživého im zapnú aj tú najposlednejšiu gombičku na blúzke úplne pri krku – práve tam končia zvrhlé po-hľady a nekalé úmysly ich rovesníkov. Veď doma majú predsa dosť lásky (vraj), lenže kto hľadá počas dospievania útočisko v náručí rodičov? Sociálna paranoja a strikt-ná výchova udusia sestry a vedú k hroznej tragédii – the virgin suicides. Životy ešte nenakusnuté, ukončené vlastnou rukou, túžobne očakávajúce, no nenaplnené.

Mikoláš Tyc je absolvujícím studentem režie na KČD DAMU. V DISKu můžete zhlédnout jeho absolvent-skou inscenaci Kazimír a Karolína či jeho drobnou roli v Tartuffovi, příležitostně na učebně také baka-lářskou inscenaci Central Park West. Je dlouholetým členem souboru Ty-já-tr divadla Radar, kde působí jako herec i režisér. Absolvoval několik mezinárodních dílen a kurzů a nyní je účastníkem trojdílného mezi-národního workshopu Train the Trainers, který je součástí rozsáhlého interdisciplinárního projektu The Art of Dialogue. Projekt vznikl z iniciativy a pod vedením Jurije Alschitze. Alschitz je absolventem studia režie na Moskevské státní univerzitě pod vedením profeso-ra Malkovského, posledního z žijících Stanislavského žáků. Po absolutoriu a několikaleté praxi vystudoval režii znovu, tentokrát na moskevské GITIS, kam se ne-dlouho po úspěšném studiu vrátil jako učitel. Stál jako zakladatel mimo jiné u kolébky Vasiljevovy moskevské Školy dramatických umění, celoevropského sdružení EATC (The European Association for Theatre Culture) nebo berlínského AKT-ZENTu. Je autorem řady – do češtiny nepřeložených – metodických i teoretických knih (Gramatika herce, Matematika herce, Vertikála role, Navždy zkoušet!) a po celém světě vede množství se-minářů a workshopů. (IKK)

Pokus se co nejpřesněji popsat pedagogický postup svého pedagoga na oboru režie v průběhu povinných pěti let bakalářského a magisterského stupně, jaké cíle sledoval, jak jsi za jejich dosažení, případně nedosaže-ní byl(a) hodnocen(a) a zda hodnocení i metody byly dostatečně ospravedlněny nebo vysvětleny; jaký měla výuka progres a jak tě její jednotlivé části ovlivnily; ja-kou metodou jsi vedl(a) dialogy se svým pedagogem a zda byly forma a obsah výuky pevně dané nebo spí-še variabilní, i v závislosti na možnosti zpětné vazby od tebe směrem k pedagogovi; co ti pět let studia obo-ru režie na umělecké škole přineslo, co si odnášíš jako nejzásadnější poznatky do praxe.

Rozhovor s režisérem inscenace Play Strindberg Davidem Šiktancem vznikl v reakci na uvedení klauzur, tolik typických pro zkouškové období. Klauzurní před-stavení se v něčem dost zásadně odlišuje od klasické premiéry. Dost často je premiérou i derniérou zároveň. V hledišti najdete hlavy (většinou) všech pedagogů, již mají co do činění se studenty na scéně i za ní. A tak se mnohdy liší možnosti a cíle tvůrců při inscenačním procesu a též možnosti a cíle, s nimiž je inscenace uváděna. Play Strindberg ale neskončilo klauzurou, bude od března 2010 reprízováno v Eliadově knihovně Divadla Na Zábradlí.

Tři herci za pletivem ve mně vyvolávali podobné, jen méně bolestivé pocity jako pes, zbytečně zavře-ný v kotci. Psisko většinou ví, že jeho jedinou cestou ke svobodě, doteku či žrádlu je divák na druhé straně kovového ohrazení. Freneticky pobíhá, hopsá, předvá-dí nacvičené kousky, takže zvedá packu do prázdné-ho vzduchu, sedá si, lehá a zase se zvedá a po celou dobu u toho zběsile poštěkává. Máte-li aspoň půl srdce a dvě nohy, krátíte tohle divadlo na minimum, takže se buď řítíte k brance a psa vypouštíte, nebo se ke kotci vůbec nepřibližujete.

Inscenáciu Tmavomodrý svět (Naruby) nazval kolektív autorov ako divadelno-hudobnú revue na motívy života a piesní Jaroslava Ježka. Z výsledného javiskového celku je cítiť počiatočnú fascináciu osobnosťou českého skladateľa, ktorá ale nezostala v štádiu nekritického obdivu. Stala sa len odrazovým mostíkom pre hlbšie „štúdium“ jeho diela a doby, ktoré vytvorili živnú pôdu pre umelecké spracovanie. Režisér Braňo Holiček, študent KALD, má za sebou autorské inscenácie Meeting Point a V sedmém pádu, kde sa snažil kumulovať a spojiť úlohu dramatika a režiséra. S väčším či men-ším úspechom a rezervami sa mu to darilo. Táto jeho bakalárska inscenácia predstavovala však dosť odlišné tvorivé pole.

Pokud vám představa utopického westernového světa budoucnosti zasazeného do ruských reálií přijde bláznivá nebo – řečeno „slušně” – příliš postmoderní, není inscenace Anna určena pro vás. Student čtvrtého ročníku režie činoherního divadla DAMU Adam Rut (který v současnosti pracuje na své absolventské inscenaci Ibsenova Peera Gynta) si totiž pro svou poslední práci před vstupem do DISKu zvolil tragikomický text mladého ruského dramatika Jurije Klavdijeva. Anna je na učebně K332 uváděna v překladu určeném přímo pro toto provedení, a mimo to, že jde bezesporu o dra-maturgický objev, se navíc jedná o její českou premiéru. Hra je relativně krátká (představení trvá cca jednu hodinu) a její konstrukce značně klipovitá, což pramení nejspíš i z Klavdijevovy scénaristické zkušenosti – je totiž mj. spoluautorem ceněného filmového dramatu.