Pražský divadelní festival německého jazyka svým 14. ročníkem dokázal, že hospodářská krize se dotýká i festivalů.

Ve světě kritiky (a troufám si říci, že nejen té divadelní) je slušností, nepsaným pravidlem a jakýmsi elementárním pudem sebezáchovy, nedopustit se psaní recenze na inscenaci svých přátel. Bohužel se, zvláště na škole, této ošemetné činnosti člověk nevyhne a jednou se do toho jablka zkrátka musí kousnout. Vedle Jak na to Adama Ruta a Fernando Krapp mi napsal dopis Davida Šiktance byly Služky Kateřiny Glogrové jednou z bakalářských inscenací ročníku Jana Buriana na oboru režie a dramaturgie činoherního divadla na pražské DAMU. 

Obávám se, že při hledání odpovědí mne snaha o stručnost nutně povede k zjednodušování. Ale protože výměnu zkušeností a hovor o možnostech či složitostech studia režie vítám, pokusím se o příspěvek do debaty, přestože slova tištěná kurzívou by mnohdy žádala zvláštní upřesnění.

Viackrát a opakovane som zaznamenal výhrady, ktoré Tadeusz Kantor vyjadril voči pojmu „režisér“, stále ten pojem však používa, lebo nemá poruke iný, priliehavejší. On sám hovorí, že predtým, ako začal prednášky na Škole dramatického umenia, oznámil svojim študentom, že režisér neexistuje, že to nie je umelec a že nemožno pre neho vymyslieť špeciálne štúdium:

Na Divadelní fakultě JAMU máme ateliéry, v nichž společně studují režiséři a dramaturgie, proto se v anketě vyslovuji i já. Ateliér vedu společně s Arnoštem Goldflamem od roku 1990, nové posluchače přijímáme každý třetí rok, v průměru jsou tři, někdy také jen dva nebo i čtyři. Pokud jich bylo více, vedl některé studenty režie i další pedagog, v minulých letech to byl především Alois Hajda, ale také Martin Čičvák a Oxana Smilková.

Kritizovat znamená komentovat s láskou to, co bděle a starostlivě zpozoruji.

To, co se tu žádá, je tak na několik dní soustředěné práce, kdy člověk váží, co je opravdu metoda a záměr, co je tu náhoda, jaký byl a je vývoj, a čeho člověk dosáhl a dosahuje, pokud vůbec. A taky, nakonec, co je to vůbec úspěšnost pedagogické práce, jaký prostor se adeptům skýtá, co si vydobudou a co mohou ukázat ve své následné umělecké praxi, jaké jsou vůbec možnosti, což mnohdy na talentu, na dispozicích ani nezávisí. Ale v diskusi na tato témata by mohl vykrystalizovat model, který by vyhovoval v modifikacích více pedagogům, resp. konfrontace metod by nepochybně prospěla všem. Pokusím se tedy charakterizovat alespoň několik momentů, které považuju za důležité.

Pokuste se co nejpřesněji popsat, jaké prostředky používáte při výuce režie ve vašem ročníku. Jakými metodami postupujete v průběhu povinných pěti let bakalářského a magisterského stupně, co od jednotlivých kroků očekáváte, co je jejich cílem, a jakým způsobem studenty hodnotíte. Stejně tak se pokuste zachytit úspěšnost, s jakou svoji metodiku aplikujete, zpětnou vazbu, kterou od studentů dostáváte, a případné proměny popsané metodiky v průběhu celé vaší pedagogické praxe.