Kdo neví, co je absint, ať se přihlásí. Název hry francouzského dramatika, režiséra a herce Pierra-Yvese Chapalaina odkazuje k nápoji, který byl považován za halucinogenní, v uměleckých kruzích za nápoj mysl otevírající. Že by inscenace dokázala vyvolat podobné účinky? Hlavní postava hry - dospívající dívka - se jmenuje Absint. Nechť sám divák pátrá po souvislosti. Inu, na zdraví a mysl otevřenou!
Po hudebním prologu v DISKafé se diváci tlačí do sálu za bílým králíkem. Inscenace nás přivádí do potemnělého domu. Ve městě probíhá karneval. Za jeho zvuků se postupně rozkrývají tajemství jedné rodiny, tajemství, která měla být zapomenuta, protože poznání pravdy může mít devastující účinky a smrtelné následky. Fantaskní atmosféra v sobě nese nádech zatuchlosti a divák na první pohled tuší, že jest cosi shnilého v této rodině. Hamletovské téma tvoří půdorys hry. Osamělá hrdinka, zjevení ducha, detektivní pátrání, otrávené nápoje, jedna malá vražda v minulosti, jedna velká v budoucnosti - to vše s příchutí ironie, s nasazenou králičí hlavou.
Scéna je rozdělena do tří plánů. Zadní plán tvoří průsvitné stěny, které znázorňují jednotlivé pokoje domu, do nichž divák nahlíží jako voyeur klíčovou dírkou prostřednictvím použití světel. Uprostřed scény se nachází tři křesla. Otec, matka, syn, dcera - že by jeden člen rodiny byl přebytečný? V popředí po levé a pravé straně jsou karnevaloví hudebníci v rozšklebených maskách. Plní funkci chóru, který svými zvuky komentuje dění a zároveň vhodně vybranými písněmi podporuje téma inscenace. Zazní píseň „Somewhere over the rainbow“, která se ztotožňuje se snem postav o lepším životě. Je příznačné, že tuto píseň pěje liška. A lepší život pro lišku znamená hojnost bílých králíčků. Tuto touhu s liškou králík zcela jistě nesdílí. Stejně tak Absint nesdílí princip zamlčování skutečnosti se zbytkem své rodiny. Právě tento rozpor je výchozím bodem inscenace.
Absint (Soňa Páleníková), coby králičí královna, je bytost trpící v sevření okolního světa, který ji oklamal. Zraněná a přesto odhodlaná poznat pravdu, emotivní a přesto silná. Je odtržená od zbytku své rodiny, která tak bolestivě touží zapomenout na minulost a schovává se před ní v příšeří domu. Její chování se ostatním členům rodiny zdá divné, nenormální, choré, proto prý musí na operaci - aby neohrožovala rodinu, aby dál nehledala pravdu. Páleníková je ve své roli přirozená, nepodléhá patosu, ani přílišné tragičnosti, neplýtvá rozmáchlými gesty. Využívá svůj temperament, její pohledy jsou přesně cílené, plné bolesti snoubící se s hněvem. Zdařile se vyhýbá jakékoli křečovitosti. Nicméně zůstává herecky nevýraznou a její nedokonalý verbální projev je poměrně rušivý. Adéle (Johana Schmidtmajerová), matka v gepardím oblečku, neurotická osoba, která se úzkostlivě snaží udržet rodinu pohromadě a odmítá si přiznat, že svůj boj prohrává. Z permanentně tíživé situace se snaží všemožně unikat, např. prostřednictvím svého věrného společníka – fénu, který je pro ni domácím mazlíčkem, náhražkou muže i zbraní - dle potřeby. Každopádně je zdrojem tepla domova – Adéle na sebe fouká teplý vzduch, neváhá ho namířit na manželovo mužství, snad aby ožilo, i na Absint ve vaně, aby pookřála. Fén slouží jako náhražka lidské vřelosti. Stejnou měrou, jakou Adéle uniká před pravdou, z ní samé uniká veškerý skutečný cit. Francis (Jan Cina), hlava rodiny, hbitě a úlisně přebíhá od zbabělce k despotovi. Obraz, kdy ublížení chtivě odmítá dát synovi lístek do cirkusu, je ukázkou jeho přirozené krutosti a nízkého charakteru. Žije s vědomím, že je závistivým zlodějem cizí rodiny, rodiny, kterou sice miluje (zdá se, že zejména Absint) a neustále to zdůrazňuje, ale zároveň je zdrojem jejího rozkladu. Jan Cina se své role zhostil skvěle. Svou jemnou mimikou a hlasem zdařile ukazuje vnitřní prožitky a motivace postavy a tím opodstatňuje její jednání a proměnlivosti. Elegantně střídá polohy, kdy Francis lže a předstírá, a momenty, kdy je donucen říkat pravdu. Adrien, bratr Absint, v podání Šimona Krupy je slizkým zakomplexovaným hošíkem, vzorně starostlivým dle pokynů rodičů a neupřímně pilným dle pokynů své vlastní přetvářky. Šimon Krupa svou postavu hraje až nesnesitelně sugestivním způsobem (myšleno jako hodnocení kladné), takovým, že s Adrienem divák nemůže mít soucit, může mu být pouze odporný. Nemluvě o jeho onanistickém koníčkovi a kalhotám až pod prsa. Jedinou polehčující okolností, která může vzbudit lítost nad Adrienem, je to, že se v závěru zamiluje do loutky. Stejnou loutku v úvodu přichází hledat Eduard aneb Muž s knírkem (Pavel Blažek). Před lety v sázce s Francisem prohrál svůj knír, symbolicky prohrál svůj život. Blažek předvedl nejvýraznější herecký výkon inscenace. Postava Eduarda působí z dramaturgického hlediska největší zmatení pro diváka. Je živý nebo mrtvý? Utekl nebo ho Francis zavraždil? Kdo je kdo? Ovšem Blažek si dokázal s nesnadnou rolí poradit výtečně. Je naprosto suverénní, jeho výstupy jsou přesně rytmizované s ideální mírou groteskní stylizace. Umí být smutným klaunem i udatným estrádním umělcem, který neohroženě předvádí svá čísla. Dokáže udržet diváka v napjatém očekávání, přičemž přehnaně nevyčnívá na úkor celku z bizarního koloritu ostatních figurek. Jeho etuda s nožíkem je opravdovým cirkusovým tahákem. A jako bonus – nápadně připomíná Charlese Chaplina. Na návštěvu přijíždí dvě kamarádky: Constance (Hedvika Řezáčová) a Monica (Eliška Křenková). Vzhledem americké pin-up girls z 50. let, charakterem hašteřivé krůty. Ke kraťoučkým vyzývavým oblečkům dostanou na hlavu jedna páva, druhá plameňáka. Do inscenace vnášejí závan energie slepičích hádek.
Celou inscenací prochází motiv vody. Ta zde funguje jako znepokojivý symbol pravdy, která se urputně snaží dostat do domu. Dům stojí na pobřeží moře. Voda prosakuje ze stropu. Pod polštářem křesla se ukrývá lavór s vodou. Absint se neustále koupe – v kontrastu ke své matce, která se pokouší fénem vysušit každou kapičku vody, každou stopu pravdy. Zamčená hráz odděluje tento svět od potopy. Jen se zlatý klíč nesmí (nebo naopak musí) dostat do nesprávných rukou…
Je nezbytné ocenit invenci s jakou režisérka Linda Dušková pracuje s detaily a symbolikou. Vytvořila inscenaci, která je hravá a originální, ve které se ukazuje mnohostrannost talentu herců, kteří tančí, zpívají, hrají na hudební nástroje. Škoda, že nebylo plně využito dramatického potenciálu textu. Ten je upozaděný ve prospěch vizuální a hudební složky, která efektně rozptýlí, ale není dostačující pro udržení celistvosti. Naopak některé výstupy hudebníků působí neopodstatněným až nahodilým dojmem a rozmělňují strukturu hry. Hlavním problémem je artikulace samotného příběhu a s tím související nesrozumitelnost děje. Tvůrci snad až příliš spoléhají na fantazii obecenstva. Chvílemi si divák připadá ztracený v této říši divných divů. Ale to možná k žánru „vykloubené grotesky“ patří.