aneb „mixing sexploitation and ultraviolence, DISK, 2012“
Inscenace Masakr v Paříži zpracovává události Bartolomějské noci, konkrétně jejich podobu zachycenou v jen částečně dochované hře alžbětince Christophera Marlowa. Text je pro tvůrce východiskem k předvádění co největšího množství vysoce stylizovaného násilí a krveprolití. Inscenátoři při tom vycházejí z poetiky toho, čemu poněkud zjednodušeně říkáme béčkové filmy. V dnešní době si pod tímto pojmem představíme snímky, které alespoň navenek rezignují na jakékoliv „umělečtější“ ambice, explicitně zobrazují témata jako sex a násilí, podléhají specifické stylizaci, vyznačují se rychlou střihovou skladbou a prudkým spádem děje.