Pokud vám představa utopického westernového světa budoucnosti zasazeného do ruských reálií přijde bláznivá nebo – řečeno „slušně” – příliš postmoderní, není inscenace Anna určena pro vás. Student čtvrté-ho ročníku režie činoherního divadla DAMU Adam Rut (který v současnosti pracuje na své absolventské insce-naci Ibsenova Peera Gynta) si totiž pro svou poslední práci před vstupem do DISKu zvolil tragikomický text mladého ruského dramatika Jurije Klavdijeva. Anna je na učebně K332 uváděna v překladu určeném přímo pro toto provedení, a mimo to, že jde bezesporu o dramaturgický objev, se navíc jedná o její českou premiéru. Hra je relativně krátká (představení trvá cca jednu hodinu) a její konstrukce značně klipovitá, což pramení nejspíš i z Klavdijevovy scénaristické zkušenosti – je totiž mj. spoluautorem ceněného filmového dramatu.
Všichni umřou, jen já ne.
Vypráví příběh studentky Anny, městské dívky, jež si ve vesnici střelců, kteří bojují se sousední vesnicí farmářů, najde nový domov, partnera i osud – stává se z ní žena v domácnosti, dodržující nepsaný Kodex otců; ten řídí životy všech vesničanů, obsahuje absurdní zákazy, znerovnoprávňuje ženy a nadřazuje mužská rozhodnutí nad ženská, i životy střelců nad životy farmářů. Rivalita mezi vesnicemi by mohla mít formu dětské kovbojské hry, kdyby se v ní nehrálo skutečně o přežití. Příčiny konfl iktu nikdy nevyjdou najevo, ale záminka k přestřelkám a výpadům je od počátku nasnadě – kdosi totiž ve vesnici střelců podpaluje domy.
Scénografi e a kostýmy Anety Grňákové eklekticky pro-pojují tři světy: obleky z divokého západu, tradiční sta-roruská seknice a současné nebo nadčasové rekvizity (moroženoje, vodka či náboženské ikony). Zadní stěna obsahuje okno, jímž je možno zahlédnout příchozí nebo špehy, a dveře, k nimž vede průhled na úrovni kotníků; u každého návštěvníka domu Anny a jejího manžela Víti tak můžeme dopředu odhadnout, v jakém stavu nebo rozpoložení na scénu vstupuje. Místnosti kraluje masivní dřevěný stůl, okolo nějž jsou místo židlí rozloženy troje necky (které, jak se později ukáže, se náramně hodí jako nosítka na mrtvoly). Pod oknem je ještě vchod do sklepa, kde Anna ukrývá televizi – Kodexem otců zakázanou.
Adam Rut tentokrát pro celkový tvar a především vedení herců (třetí ročník činoherního herectví) zvolil odlišný přístup než ve své bakalářské inscenaci Jak na to (viz Hybris 2009.1). Využívá maximálně absurditu textem nastoleného prostředí a v něm se odehrávajících situací a herecké projevy drží na velmi krátké uzdě. Jejich silná stylizace této parodické kompilaci fi lmových žánrů prospívá: herci se zbytečně nesoustředí na vykreslování hlubokých psychologických pochodů, ale hrají snadno čitelné typy. A protože ani Klavdijev se neobtěžuje, aby každý smrtící výstřel vysvětloval, není absence motivace u postav matoucí. Takto se věci mají, takhle to v naší Utopii jednoduše chodí. Adéla Petřeková v roli Anny a Adam Kraus jako Levák podávají svůj výkon nejkon-zistentněji; Petřeková navíc ztvárňuje hned několik styli-zací, podle toho s kým a v jaké situaci se právě nachází (a ani ty nejchoulostivější – sex a smrt – nepůsobí vůbec směšně). Až pod několikavrstvým nánosem různých přetvářek se nám ukáže, kdo doopravdy je: tvrdohlavá žena, rozhodnutá zavedený systém vesnice narušit, případně se vymanit z jeho osidel.
Druhým pilířem, kterým Adam Rut herecké projevy v ku-riózním prostředí ukotvil, je bezpochyby patos – odka-zující k bohatýrské minulosti prostředí a především zvěs-tující a předjímající tragický konec (k čemuž průběžně přispívají i kývající se prázdné rámy obrazů zavěšené na zadním prospektu). Projevuje se postupně u všech po-stav, ale jeho nekorunovaným králem se stává až závě-rečný deus ex machina v podobě místního šamana, pře-zdívaného Ten-Kdo-Poslouchá-Spící. Hostující Vuk Gojkov Čelebić (student druhého ročníku činoherního herectví) svůj téměř až pekelnický part, naoko vybočujícího z ji-nak uvěřitelného příběhu, ztvárnil s horkokrevností, jíž v tu chvíli zastiňuje všechny přítomné na scéně – ještě že je tou dobou většina přítomného dramatického personá-lu mrtva. Jenže ani jako bůh na stroji Čelebićův šaman nic nevyřeší a následný odhadnutelný závěr v podstatě nepřináší žádné rozuzlení ani podstatnou katarzi. Což je sice plně v intencích předešlého děje, jenže volání kriti-ka po zásadních odpovědích na otázky života, vesmíru a vůbec tak zůstává marné.
Principiální výtku si ale zaslouží nepříliš vysoká kvalita hereckého slovního projevu; bezchybná artikulace je při takové míře stylizace totiž při tvorbě postav naprosto klíčová. Pokud se inscenátorům podaří tuto stránku před dalšími reprízami očistit a zvýraznit, bude Anna velmi poutavou sondou do možné budoucnosti (po-dobně jako byl např. Sorokinův Den opričnika, uvedený na loňském ročníku Pražského divadelního festivalu ně-meckého jazyka v podání vídeňského Schauspielhaus). Od prvních okamžiků totiž dokáže udržet divákovu po-zornost, přestože rozdává zpočátku nesmyslné karty; podobně jako při akčních hrách na hrdiny se v tomto fantastickém světě můžete snadno ztratit, aniž by vám to nějak zásadně vadilo.