RAF je západoněmecká ultralevicová teroristická skupina založená na konci 60. let 20. století. Stejný název má také letectvo Velké Británie. А RAF RAF RAF je inscenace studentů KALDu v režii Emila Rothermela a Antonie Formanové a v dramaturgii Aljoši Lovriće Krapeže. Jak se jim podařilo dvě zcela odlišné organizace se stejným názvem propojit? A jaký vizuál pro tohle spojení zvolili?
První část představení je v podstatě performativní přednáškou o dvou významech RAF. Prostor jeviště a hlediště je oddělen plotem, který na mě dělá dojem, jako bych se nacházela v jakési aréně nebo v amfiteátru. Před námi se objeví dva lektoři, Rothermel a Formanová, kteří zkratku o třech písmenech luští, odkazují se na historická fakta a vše doprovázejí fotografiemi. Oba mluví s velkým zápalem a účastí. Jejich kostým odpovídá stylu 60. nebo 70. let: oba mají bundy „bomber“, které nosili piloti, a také svetry, na Rothermelově je písmeno R, svršek Formanové nepřekvapivě zdobí písmeno F.
Příběh o dějinách dvou RAF, který vyprávějí dva lektoři, je vizualizován na kulečníkovém stole, který stojí uprostřed jeviště. Očekávala jsem, že se v představení bude kulečník reálně hrát. Stůl se však stává spíše prostorem pro zobrazení bojových akcí a evokuje obraz vojenských generálů, kteří stojí u stolu a plánují přesun vojsk a útoky, jak to známe z mnoha filmů. Na kulečníkovém stole proti sobě bojují armády z lega. Čas od času se objeví letadla, která lektoři ovládají pomocí provazů jako marionety. V představení se tým zřejmě snaží spojit dva různé styly: lego a starý kulečníkový stůl, což lze interpretovat jako pokus o spojení současnosti s minulostí. Tato argumentace se však zdá být neopodstatněná. Scénické řešení hry zůstává podle mého názoru neodůvodněné nebo ne zcela odhalené.
Po informačně obsáhlé přednášce o činnosti obou organizací spouští dvojice přednášejících bílé plátno, které do té doby sloužilo jako pozadí. Toto gesto vypadá jako oficiální odhalení nových exponátů. „Přednáškový prostor“ se promění v muzejní expozici. Osvětlení nasměruje mou pozornost na sedm „vitrín“. Ocitám se před sedmi artefakty – polonahými živými sochami, které ustrnuly v bojovém pohybu. Každá z nich je v napětí a připravená dát se do pohybu. Připomínají Myronovu antickou figuru serpentinata Diskobolos, která je v rozporu s principem sochařství neuvěřitelně dynamická. Na zlomek vteřiny se může zdát, že kámen každou chvíli zevnitř prorazí atlet, kterého umělec nechal zkamenět. V představení se zdá, že živá těla sedmi soch na zlomek vteřiny zamrzla. Divákovo očekávání, že socha ožije, se však na rozdíl od Diskobola naplní.
Sochy, které se probouzejí ve světle muzea, připomínají gladiátory, jejich pohyby jsou dynamické a jisté. Herci, jejichž choreografii vytvořila Dorа Sulženko Hoštová, přesvědčivě ztělesňují obraz krutých bojovníků, kteří jakoby drží pomyslná kopí, kterými demonstrují svou sílu. Čím více a brutálněji se pohybují, tím jsou agresivnější a tím roste jejich vzájemná nenávist. Mocní a rozhněvaní bojovníci se navzájem povraždí, pak se znovu probouzejí k životu, aby opět zahynuli rukou nepřítele.
Nabízí se otázka, proč zobrazovat revolucionáře nebo vojáky jako gladiátory. Vždyť exponáty se navíc nijak nevztahují k přednášce, nevizualizují informace, jež před chvílí zazněly. Všechny tyto fenomény, ať již spadající do období antiky, druhé světové války, či 60. let 20. století, mají ale jedno společné – krutost. Ve starověkém Římě byli gladiátoři rekrutováni většinou z řad otroků, nevolníků, válečných zajatců a jen zřídkakdy se jednalo o dobrovolníky. Ze svého současného úhlu pohledu mohu říci, že revoluce i válka dělá otroka z každého, protože ať chce nebo ne, odevzdává se jí tělem i duší. Druhou část představení – boj gladiátorů – interpretuju jako vizualizaci revoluce či války. Podle mého názoru je však gladiátorská bitva v amfiteátru show, zatímco revoluce nebo válka je tragédie.
Jinými slovy se zdá, že naše současné vnímání války je „jakýmsi druhem gladiátorské bitvy“, která má za následek četná úmrtí válečných otroků. Po válce však uplynou roky, staletí a bitevní žár se ztratí. My, moderní generace, nemůžeme cítit to, co cítí člověk ve válce (současné situace na Ukrajině se zde nedotýkám). O minulosti se však dozvídáme z pramenů, jakými jsou právě představení RAF RAF RAF, filmy, obrazy a knihy, což je pro nás v podstatě „zábavní obsah“. Nic z toho však nedokáže doopravdy přiblížit dojmy z války a její „chuť“ někomu, kdo ji sám nezažil. V inscenaci se mi zjevily pouhé její obrysy, které jsou poněkud zkreslené a zobecněné četnými interpretacemi. Všechny tyto zdroje, které zobrazují naši minulost, jsou však jen náčrtem toho, co kdysi bylo. Stejně jako v inscenaci: já, divák, sedím v hledišti a sleduji gladiátory, kteří pro nás jsou nyní herci a demonstrují umění boje. Pokud však toto bojové umění přenesete z divadla nebo antického amfiteátru na pole, na hranice země, měst nebo kamkoli jinam, kontext se zcela změní. Z diváků se stanou nevinní civilisté a z gladiátorů – vojáci.
Takže ano, války, revoluční akce nebo protesty minulosti se změnily v gladiátorské zápasy v amfiteátrech, což podle mého názoru přesně ukázal tým inscenace. To znamená, že došlo k přechodu od reality k představení (od kruté tragédie k show). Je jisté, že historie současné války na Ukrajině se bude ubírat stejnou cestou jako naše vnímání a interpretace činnosti obou organizací RAF. Těžko se můžeme vcítit do členů těchto organizací, protože v průběhu času se světové události v očích současníků zjednodušují. A přesně tento princip náhledu lze vlastně vysledovat i v pohybech aktérů představení. Boj na jevišti dosahuje vrcholu – nastává doba, kdy se agresivita a tempo vzájemného zničení neuvěřitelně zrychluje, gesta herců se čím dále tím více zjednodušují, stávají se lakonickými, neprovází je emoce. A v jednu chvíli se gladiátoři úplně zastaví. Vracejí se do pozice zkamenělých soch a stávají se běžnými exponáty, tedy inventářem minulosti. To je názorná vizualizace toho, co čas dělá s dějinami světa.
A to je i závěr, který chci o tomto představení vyvodit. Dozvěděla jsem se o organizacích spadajících pod stejnou hlavičku RAF, o jejichž existenci jsem neměla tušení. Tato interpretace minulosti v podání tvůrčího týmu inscenace mě však přiměla k zamyšlení nikoli nad činností RAF, o které si mohu přečíst na internetu, ale nad tím, jak my, lidé současnosti, ztrácíme „chuť“ minulosti.