Henning přichází na scénu.
Na vyvýšené bílé čtvercové pódium nesměle vchází mladý muž a sedá si k mikrofonu. Několik židlí pohozených po scéně narušuje dojem sterilního vizuálu a předjímá, že diváka nečeká vhled do uspořádaného světa, ale naopak do kosmu plného bolesti, strachu i zvráceností. Začíná krátký stand-up, one man show jednoho sexuálního devianta, který se nejraději uspokojuje za zvuků dopadajícího proudu moči na dámských záchodcích. Publikum se hlasitě směje.
Formát úvodní scény mi připadá příznačný nejen pro současný svět, mladé tvůrce, ale i autora textu, německého dramatika a představitele tzv. coolness dramatiky Maria von Mayenburga. Není náhodou, že se v současnosti těší formát stand-upu takové oblibě. Nejenže jeho úderný charakter koresponduje s audiovizuálním obsahem na sociálních sítích, ale intenzivní osobní výpovědi v kombinaci s humornou formou plnou nadsázky, karikatury a ironie se zdá být vhodnou (možná jedinou možnou) reakcí na dnešní svět, v jehož problémech se dá jen těžko orientovat, natož si je naplno zvědomovat. Podobná je i poetika Mayenburgova. Autor sám tvrdí, že jsou jeho dramata vlastně takovými deníkovými zápisky, které vypouští ven.
Také výše popsaný úvodní obraz DISKové inscenace Chladné dítě v režii Tomáše Ráliše působí jako něco silně osobního, co se ocitlo na veřejnosti. Osamocenost a sdílená intimita mluvčího je zastírána nadsázkou. Smích publika je nenucený a očekávaný, a přesto ze skutečného obsahu humorných hlášek může jít hrůza. Čemu všemu se vlastně jako společnost smějeme, dokonce vysmíváme, abychom nemuseli přiznat naše opravdové emoce, které vyvolávají problémy spojené např. se sexualitou, vztahy nebo politikou? Chladné dítě otevírá mnoho témat týkajících se společnosti, rodiny, partnerských vztahů i integrity jednotlivce. To, co se zdá být místy až absurdní konverzačkou, ve skutečnosti napadá struktury, ve kterých se jako zástupci střední třídy rádi falešně udržujeme. A byť se generačně Mayenburg ocitá spíše mezi „boomery“, jeho postřehy interpretované herečkami a herci generace Z vyznívají snad ještě razantněji.
Všechno se točí kolem Leny.
Lena (Kateřina Hrdinová) studuje egyptologii a její psychikou cloumá trauma z dětství, trauma z každého nádechu i výdechu, trauma z časoprostoru okolo. Mamka (Karolína Knězů) s Taťkou (Erik Zabrucký) jsou nesnesitelní, na peníze orientovaní pokrytci. Sestra Tine (Hana Šimková) hledá uspokojení svých potlačovaných sexuálních potřeb u ustrašeného devianta Henninga (Pavel Prais). Johann (Tomáš Dalecký) kompenzuje odmítnutí zásnubního prstenu láskou k jiné ženě, tedy k Leně. Silke (Jindřiška Hanušová) a Werner (Filip Kohut), přátelé Johanna, hledají cestu ven z partnerské krize, on skrze kočárek s neexistujícím dítětem, ona skrze erotické pnutí k Johannovi. I takhle by se daly načrtnout vzájemné vztahy osmi postav hry.
Celá inscenace se rozvíjí kolem postavy Leny. Ta se totiž napříč třemi dějstvími proměňuje v ono metaforické chladné dítě. Z víly tančící po scéně v bílých šatech se přes naivně zamilovanou dívku/nevěstu proměňuje v černě oděnou ženu/matku utýranou životními okolnostmi a zahnanou do kouta. Z její fatální situace neexistuje jiná cesta ven než popadnout nůž a prohnat ho srdcem jediného muže, který ji kdy miloval. Žena/vdova už v sobě žádné vnitřní dítě nemá, umrzlo. Dějová linka akcentuje břímě ženského údělu (role ženy ve společnosti, patriarchální koncepce manželství nebo stinné stránky mateřství). Ponor do vnitřního světa postavy zprostředkovaný psychotickými scénami orámovanými červeným světlem upozorňuje spíše na problémy spojené s psychickým zdravím, pocitem ztracenosti a neporozumění okolí.
Právě důrazem na témata psychiatrická a psychologická působí Rálišovo Chladné dítě jako výpověď zástupců generace sněhových vloček. Svět, který prožívají senzitivně a hluboce, je občas systematicky dusí. Kateřina Hrdinová ztvárňuje vnitřní, jen těžko zobrazitelné stavy Leny v krátkých tanečních intermezzech. Její projev místy připomíná zraněné zvíře jednající výhradně pod návalem pudů, aby se vzápětí v její tváří objevila dívčí rozvernost, zamilovanost i náznak odevzdanosti vlastnímu osudu. Herecky musí táhnout nejen vývoj celého děje, ale především nitra své postavy, což se jí vzhledem k věku a zkušenostem daří s obdivuhodným nasazením. Žádná z postav nevyvolává v divákovi přílišný soucit, natož sympatie, všechny ztělesňují různé vzorce toxického chování. Lena však demonstruje nejširší spektrum psychických pohnutek a může tak působit nejskutečněji.
Na scéně jsou i ti druzí.
Další postavy jsou režijně uchopeny spíše jako karikatury. Rodičovské duo přináší na scénu grotesku. Erik Zábrucký s úlisným úsměvem káže moudra muže, který všechny ženy ve svém okolí vydržuje. Karolína Knězů v kostýmku s pseudoznačkovou kabelkou afektovaně pobíhá sem a tam nebo agresivně pokuřuje elektronickou cigaretu, jako by se svou hektičností snažila zamaskovat pocity manželky utýrané vztahem se sebestředným narcisem. Hana Šimková v roli sestry hlavní hrdinky propůjčuje postavě lascivitu, aby ji vymanila ze stereotypu diktovaného vlastní rodinou. Henning Tomáše Daleckého není žádným ukázkovým predátorem, ale ustrašeným představitelem dnes často zmiňované krize mužství.
I přes tyto stylizační prvky se inscenace často ocitá v mantinelech psychologického herectví. Každý z herců víceméně úspěšně nachází hyperbolizovanou masku své postavy, ale jejich společné dialogy jsou vedené psychologicky a jakoby nuceně posouvají text do realistického vztahového dramatu. Výše popsaný úvodní obraz naláká diváka na poetiku nadsazené zábavy, která už dále není budovaná. Celku by prospělo právě více takových zcizujících prvků, které by po vzoru Mayenburga posouvaly text do sfér absurdních a zároveň tak s odstupem a lépe upozorňovaly na trýzně a tíseň bytí.
Dítě ale neumrzlo.
Přestože byl text ve světové premiéře poprvé uveden už v roce 2004, zůstává svým ponorem do zvrácených záhybů společnosti aktuální a živý. Ve studentském DISKu jsou inscenace dramat žijících autorů bohužel stále ještě minoritní záležitostí a Chladné dítě je dalším z důkazů, že mladým tvůrcům svědčí komunikovat myšlenky, které se jich přímo dotýkají. Ráliš se podobně jako v 90. letech Mayenburg profiluje jako schopný divadelní praktik a dramatik se svébytnou poetikou. Jeho generace, která ještě nedávno svá dětská léta prožívala, má příležitost a možná i větší vnitřní puzení přinášet na jeviště tíživé otázky a propojovat je se současnými scénickými prostředky. A tak v rytmu elektronické hudby ani tentokrát pomyslné divadelní dítě v DISKu neumrzlo.
Marius von Mayenburg: CHLADNÉ DÍTĚ
Katedra činoherního divadla (KČD)
Překlad: Petr Štědroň
Režie: Tomáš Ráliš
Dramaturgie: Adéla Čermáková
Výprava: Jakub Peruth
Kostýmy: Anna Havelková
Hudební a zvuková spolupráce: Tomáš Ráliš a Tomáš Dalecký
Premiéra: 31. 3. 2023
Psáno z reprízy: 17. 4. 2023