ONA HLEDÁ JI - Štíhlounká světlovlásko, kterás‘ byla v pondělí 10. 2. na představení Pitínského slovníku a celou druhou polovinu se ti chtělo čůrat, obracím se nyní k tobě! Mělas' piercing v nose, tričko s lebkou a džíny proklatě nízko a já se tě bála oslovit, protože bys mi nejspíš dokázala svou fyzickou převahu.

Mám jednu výjimečnou vlastnost - naprosto neomylně přitahuji naštvané lidi. Můžete se vsadit, že jestli se někde libovolně na území hlavního města vyskytuje alespoň jeden člověk, který má neutuchající potřebu vynadat někomu, kdo za nic nemůže, narazí na mě.

Kdyby mi to redakční rada bývala byla dovolila...

Jen si to představte. Vejdete do sálu, najdete své místo, usadíte se. Zhasne se a představení začíná. Doposud nic zvláštního. Jenže pak se z reproduktoru ozve extatický hlas: „Ano a na scénu přichází náš zástupce, zástupce té nejmladší herecké generace - bude to na Radoka? Uvidíme! Zatím má za sebou slibnou sezónu, snad se neozve nedávné zranění.

Jak kvalitně inscenovat velké romantické dílo ve školních podmínkách? Není k dispozici orchestr, taneční ani pěvecký sbor, adekvátní jevištní prostory… A z této zvláštní pozice, nutnosti inscenovat ve školních podmínkách neinscenovatelné, vznikla ona intimní interpretace Evžena Oněgina předvedená v Disku.

I v tomto čísle pokračujeme v sérii rozhovorů zaměřujících se každý rok na jednu katedru DAMU. Letos už jsme zpovídali studenty Katedry produkce a nyní jsme oslovili několik zajímavých absolventů této katedry. Otázky se zaměřují především na obecnou práci divadelního produkčního, spokojenost se studijním systémem a na výhody, které má absolvent této katedry v praxi.

V roce 2012 patnáct studentů prošlo přijímacím řízením a nastoupilo do tří oborů nově akreditovaného bakalářského programu Divadelní tvorba v netradičních prostorech. Tento text popisuje charakter a průběh programu a uměleckých výstupů, které se v jeho rámci vytvářejí. Ohlíží se také za předcházejícím pilotním programem, který mu sloužil za určitý inkubátor a snaží se je dát do vzájemných souvislostí. Zároveň lze toto zamyšlení chápat jako do jisté míry bilanční, a tím pádem může sloužit jako zdroj poučení i inspirace pro dobíhající bakalářský cyklus či jakékoli další realizace tohoto programu.

Jeho revírem je počítačová učebna a tempo jeho připojení je vražedné. Jméno Jakuba Kavana zná na půdě DAMU téměř každý, ale přesto je zahalené tajemstvím jedniček a nul. V rozhovoru, který se příznačně odehrával jen po emailu, se dozvíte, kudy vedly kroky správce IT a virtuálního nástěnkáře školy do Karlovy ulice. Kudy vedly kroky správce IT, virtuálního nástěnkáře školy a autora záznamů absolventských představení až do Karlovy ulice? Po kolika letech se odvážil do DISKu, kolik plechovek Semtexu skrývá jeho kancelář a proč je tak trochu "černou ovcí rodiny"? 

Poznámky ze studijního pobytu na Nové Sorboně

„Jeden známý spisovatel se hluboce zamiloval a bez své lásky už nedokázal strávit ani minutu. Přišel tedy za nejlepším malířem z města, aby mu namaloval její portrét. Na mnoha stranách a až do posledního vlásku přesně popsal malíři její podobu. Když si pak za pár dní pro obraz celý rozdychtěný přišel, zjistil, že přestože malíř s mistrovskou pečlivostí splnil jeho instrukce, výsledek se jeho milé nepodobá ani trochu.“

Studenti Katedry alternativního a loutkového divadla se snaží pod režijním vedením Janka Lesáka hledat základní otázku života, vesmíru a vůbec k odpovědi 42. Po vizuální stránce velmi zajímavá parafráze slavné trilogie v pěti dílech od Douglase Adamse měla premiéru 1. listopadu loňského roku. Bohaté scénické efekty však odvedly tvůrce od důsledného vedení děje a charakterové kresby postav. Na Stopaře se tak sice krásně kouká, scénografie je opravdu velmi bohatá, ale na úkor ostatních složek inscenace.

Malý prostor fotografického ateliéru 19. století, na první pohled zcela obyčejný, se ve vteřině proměňoval v bitevní pole, snovou krajinu či pokoj novomanželů. Fotily se zde snímky svatební a upomínkové. Stačilo vejít a během okamžiku jste mohli být carem, Švejkem, andělem či divoženkou. Jakoukoliv vaši představu byl ateliér schopen vyplnit. Vždy jste si přáli být mužným válečníkem? Proč nebýt rovnou tím spartským?! Domníváte se, že osamělý bojovník nebude na fotografii působit dosti hrdinsky? Žádný problém. Ateliér disponuje téměř nekonečnou zásobou rekvizit, které vytvoří dokonalou iluzi bojiště. Ani rodina fotografa neváhá přispěchat na pomoc, lehá si na zem a rázem je z vás mužnost sama obklopena oběťmi vašich hrdinských činů. Tajemné úsměvy, pohledy upřené v dál, strojené postoje, výrazná gesta, okázalá prostředí, tak by se dala popsat ateliérová tvorba 19. století. Té době totiž vládla inscenovaná fotografie.

V prozaické i dramatické literatuře odjakživa existoval syžet opřený o postavu hlavního hrdiny. Při pohledu do minulosti se nám může zdát, že každá doba měla své hrdiny - jisté variující se typy s podobnými charakteristikami a vnímáním světa. Tato představa dobového hrdiny může pramenit z tendence kategorizovat minulost a nacházet v ní souvislosti, které by nám pomohly ji snadněji uchopit; ale také z jistých žánrových vzorů, podle kterých autoři tvořili, a ke kterým patří i určitá typologie postav. Je však možné v době žánrové rozvolněnosti, která naplno propuká na začátku dvacátého století, mluvit o dobovém hrdinovi? Hrdina bývá nositelem děje, určité myšlenky či teze, který koná a jehož činy jsou jasně motivované a vztahují se k vyššímu k celku: princ jde zabít draka, aby vysvobodil princeznu a dobro tak zvítězilo nad zlem. Jací jsou však tito hrdinové v dnešní době, v době bez pohádek – v postmoderní době bez metapříběhů, které by vysvětlovaly svět kolem nás a na kterých by stála naše společnost?

Krásnou, bledě fialovou barvu má 24. svazek edice Disk o herectví - Sláva a bída herectví. Jedná se o sborník článků jak už dobře známých autorů, jako je např. Jaroslav Vostrý, Zuzana Sílová a Jan Hančil, tak i studentů a nedávných absolventů DAMU. A není to právě jen ta barva, proč je dobré vzít tuhle knihu do ruky.

Tiché i hlasité, klidné i znepokojivé, vlastní i cizí, všechny tak neutuchající. Svět outsiderů balancujících nad propastí duševního postižení, jejich touhu po normálním životě i neschopnost ho vést nám ukazuje hra Some voices, jejímž autorem je představitel britské coolness dramatiky Joe Penhall. A kromě toho také ukazuje, že cool dramatika je psem, který sice ještě štěká, ale už dokousal - alespoň v tomto případě.

Naturalistický Grand-Guignol nijak významně neovlivnil vývoj divadelního umění, který se v době jeho vzniku odehrával již spíše na jevištích symbolistických. Podařilo se mu však obstát v komerčním prostředí, jelikož časem dokázal vytříbit svou inscenační techniku a velmi sugestivním způsobem interpretoval hororová dramata. Typ zážitku, který mohl mít návštěvník Grand-Guignolu, bývá obvykle považován z uměleckého hlediska za pokleslý, protože úspěch představení u publika závisel především na mimouměleckém faktoru - na intenzitě, s níž dokázalo diváka vtáhnout do fikčního světa a vyvolat u něho silnou emocionální odezvu. Rozhodně se zde na prvním místě nejednalo o proměnu divákova pohledu na svět vyprovokovanou vnímáním uměleckého díla. Při současném stavu divadelního vývoje se však naskýtá možnost nahlédnout na prostředky, kterých Grand-Guignol využíval, novým způsobem. Studenti Katedry činoherního divadla se nepokoušejí o historickou rekonstrukci, ale o dílo Grand-Guignolem sice inspirované, nicméně přizpůsobené vnímání současného diváka.

Jsou mladí, talentovaní, perspektivní. Právě končí studium a otevírá se před nimi slibná kariéra. Nebo ne? Nefrustruje studenty herectví někdy právě obor, který studují a budoucí povolání, které si spolu s ním vybrali? Kdy se za své divadelní i životní role stydí? Bojí se stejně jako my samoty, třeba i té veřejné? Koho nebo co milují? A jak těžké pro ně je nehrát v životě? Na podobné otázky se snaží ústy absolvujících studentů odpovědět nová inscenace Katedry alternativního a loutkového divadla nazvaná Regulace intimity.

Když jsme před Vánoci začínali připravovat číslo, které právě držíte v ruce, měla jsem v úmyslu věnovat rubriku post scriptum podivným událostem, které se tehdy začínaly odehrávat kolem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Jeho zaměstnance tenkrát zaskočilo pozoruhodné, přímo kafkovské, překvapení. Zjistili, že funkce členů správní rady divadla již po osmnáct dní zastávají úplně jiní lidé. Tito magistrátem dosazení noví příchozí se nenamáhali o této proměně informovat ani své předchůdce, natož veřejnost. Oslovila jsem tedy tamního bývalého dramaturga Vojtěcha Bártu, aby v post scriptu nastínil, co že se to vlastně děje. Tenkrát se zdálo, že vývoj událostí bude probíhat velmi pozvolna a nebude tedy vadit, že Hybris vychází jednou za tři měsíce.