Přednáškoví fejsbuci, nepřítomní pohledové a notoričtí proplouvači okupují všechny učebny. Potkáváme je na chodbách, v DISKu, mezi našimi přáteli. Je to zvláštní živočišný druh, který se v posledních letech rozšířil geometrickou řadou a hrozí jeho invaze. 

Člověk si takhle klidně studuje divadlo. Ale co se nestane, když se do divadla vypraví? Z technických důvodů zavřeno. Když už se po cestě neztratil, neokradli ho, neusnul (a zařídil si rezervaci!), může ho takováto cedulka dost naštvat. Co se asi stalo? Proč iJá mám trpět? To ještě netuší, že se ocitnul uprostřed dramatické situace.

Už zase TA proklatá situace: týden před premiérou. Všichni jsou nervózní, všichni jsou vyčerpaní. Všichni se hádají, křičí, třískají dveřmi, házejí věcmi. Jsou sprostí, jsou uražení. A pak se usmiřují. 

Třídenní přehlídka DVD („Děti, výchova, divadlo“) proběhla o víkendu 11. až 13. října v prostorách budovy DAMU a nabídla prezentaci Katedry výchovné dramatiky – konferenci, ukázky tvorby dětských a mládežnických souborů, vystoupení recitátorů, projekty současných studentů, workshopy – a také setkání současných studentů s absolventy a vyučujících se svými žáky. 

Každá změna budí velké očekávání a pozornost. Náš nástup do vedení Divadla Na zábradlí byl hojně komentován, poskytli jsme řadu rozhovorů, uspořádali několik tiskovek, nově uvedli do počátku listopadu celkem osm titulů, zkrátka sáhli jsme si skoro na dno svých sil. A nejen těch svých, ale především celého týmu tohoto divadla na Anenském náměstí, který to s námi naštěstí vydržel, ba co víc, předčil naše očekávání. 

Při rozhovoru Doubravka Svobodová ve své nové děkanské židli nesedí, protože její místo za stolem okupuje zlatá fenka Tonka. A je to trošku ironie vzhledem k tomu, že tento rozhovor vznikl právě kvůli děkanskému křeslu.

Smutná romantika dvou přátelských balónků, které jsou bezmocné vůči poryvům větru a tančí spolu smutný tanec s vědomím své smrtelnosti i toho, že v jedno nikdy nesplynou. Pousmání starých míčů, které kdysi bývaly nové a čisté. Kdo do nich asi kopal, kdo si s nimi hrál, kdo je zahodil? Mlčí o svém životě, mlčí o svých pánech, mlčí o dětech, které si s nimi hrávaly, a přesto promlouvají. Kdo by čekal, že děravá špinavá mičuda může být dojemná? Přesvědčí vás o tom srbský umělec Miloš Tomić a jeho výstava Đubroteka v pražské galerii AMU.

Jak vlastně produkční fungují v dnešním světě? A jak fungují v rámci projektů DAMU? A jak je to vlastně s tím (ne)slavným taháním se s produkčními o peníze? Letošní akademický rok patří v hybrisových rozhovorech Katedře produkce. Jako první jsme vyzpovídali tři studenty: Davida Gerneše (D, 1. roč. BcA.), Danielu Fialovou (Da, 1. roč. MgA.) a Hanuše Jordana (H, 2. roč. MgA.).

Problém je, že když se začnete příliš odlišovat od zbytku společnosti nebo snad hlásáte věci, které nikdo nemá zájem slyšet, označí vás za blázna. Stejný osud potkal i Tonyho. Na hlavu mu spadlo několik svazků knih, které mapují nacistickou minulost Švýcarska. Oněch dvacet tisíc stránek se Tonymu záhadným způsobem dostalo do paměti a on je nucen se s těmi dávno zapomenutými příběhy vyrovnat.  Z ničeho nic zná něco, co ostatní jen tuší. Stává se výjimečným; a pro to jsou v dnešním světě pouze dvě východiska - psychiatrická léčebna nebo talentová soutěž.

Masopust, Svatby, Odvod, Hřbitov, V zázemí a Na frontě. Emil František Burian zkomponoval hudebně-dramatickou skladbuVojna o šesti částech - od rozverných masopustních špásů přes svatební veselku a tanec plačících dívek až po tíživý obraz válečné fronty.

Burianova hudebně-dramatická skladba Vojna uvedená v DISKu vznikla ve spolupráci s divadelním uskupením VOICE – BAND. Inscenační tým nicméně tvoří studenti a absolventi Katedry činoherního divadla DAMU pod vedením režisérky Jaroslavy Šiktancové a choreografa Martina Packa. Skladba Vojna se dělí na šest částí - Masopust, Svatby, Odvod, Hřbitov, V zázemí aNa frontě, které popisují fáze nástupu války a to, jak jsou jí ovlivněny životy lidí na české vesnici. Libreto sestavil Emil František Burian podle textů české lidové poezie sesbíraných Karlem Jaromírem Erbenem.

J. A. Pitínský jednou napsal, že měl potřebu psát hry „z doby rozvratu“. Když ta skončila v roce 1989 revolucí, potřeba vyjadřovat se skrze literaturu ho opustila. A skutečně jeho hry tvoří dohromady v podstatě jeden konzistentní celek, který se vždy dotýká omezenosti společenských hodnotových měřítek a lidské neschopnosti překonat problémy, jež z toho vyplývají. Takovým napětím mezi tematickou provázaností a svébytností jednotlivých textů J. A. Pitínského se nechal inspirovat Braňo Mazúch a vytvořil jakousi Pitínskou koláž. V jeho situaci režiséra-pedagoga se to nejspíš zdálo výhodné, protože mu materiál poskytoval po formální stránce relativní volnost; a té bylo zapotřebí, měl-li každý člen letošního absolventského ročníku dostat odpovídající příležitost. Zprvu může představení působit jako nepřehledný sled scén, v němž není třeba se orientovat, protože to nejspíš ani není možné. Díváme-li se ale na něj z odstupu, odhalíme poměrně přehledný koncept. Představení se dělí na dvě části a v obou je tematizována lidská existence mezi krajnostmi, které nazývám pro účely tohoto textu prožitkem pekla a nostalgií po absolutní kráse. Inscenace se skutečně dotýká obecně lidské roviny takto zpříma.

Všecky hry, všecky prózy, všecka poezie, různé švandy a hrůzy - no, prostě Všecko napsané[1] Jana Antonína Pitínského se skrývá ve dvou částech, jednom intru a jednom epilogu jedné absolventské inscenace s názvem Pitínský slovník. Režisér, autor úpravy a pedagog Braňo Mazúch čerpal právě z díla tohoto předního českého dramatika a režiséra. Půjčuje si nejen témata, scény, dialogy, slova a slovíčka, postavy a postavičky, ale hlavně smutky, radosti a jiné nálady. Všecko to pečlivě rozebírá, rozkládá a rozhazuje po scéně, aby to pak s dětskou hravostí nedočkavě poskládal do nového tvaru.

Dřevěné molo vedoucí k vodě, pestrobarevné oblečení a ospalá nuda. Je parné léto, kdekdo se svléká do plavek a chystá se oslava třicátých narozenin. Přesto se nikomu nechce přemýšlet nad dárkem. Pobyt na letním sídle obvykle vnímáme jako krátkou mezipauzu, která nám pomáhá nabrat dech a sílu na to, co přijde potom. V Letovisku, jak se jmenuje nejnovější inscenace Katedry činoherního divadla, je tomu podobně. Každý, kdo se zde octne, se na chvíli zastaví. A spíše než ohlížet se dozadu se vyplatí hledět před sebe a přemýšlet, co bude, až… Až odsud odjedeme? Až se sem opět vrátíme? A chce se nám sem vůbec vracet? V každém letovisku to přece během sezóny žije, a pak se stává zapomenutým místem čekajícím na znovuoživení.

Začíná léto. Období, které svádí k dovádění, hrám, záletům a změnám. Vždyť kdy jindy máme šanci změnit svůj život než právě pod hřejivými slunečními paprsky žehnajícími našim mnohdy nejistým krokům. Končí léto. Většina našich přání zůstává nevyplněná, hry se dohrály, letní lásky zalétly zpět do svých hnízd a změnám odzvonilo. Všechno je zase tak jako dřív. I my jsme stejní, jen o něco zoufalejší.

Je těžké najít černou kočku v tmavé místnosti. Někdo slyší našlapování jejích tlapek v levém rohu, jiný má pocit, že už ji chytil, ale v síti mu uvízlo pouze vypelichané morče. Někteří pesimisté říkají, že kočka je ve skutečnosti šedivá, jiní jim oponují, že kočka je sice černá, ale nachází se v jiné místnosti. A všichni se mezi sebou škorpí a napadají, aby obhájili svou pravdu. Proč tedy chytat kočku, kterou vlastně nikdo nespatřil a která možná ani neexistuje?

Vždycky když v tiskárně vyzvedáváme balíky čerstvě vytištěných časopisů, je to pro nás v redakci malé vítězství. Nervák kolem uzávěrky je ten tam, nikdo už se nebojí zvednout vyzvánějící telefon, svět je zase báječnej. S tímto číslem se navíc v mém případě dostavil i klid a úleva/únava – jako šéfredaktorka totiž končím. A i když se mi asi bude po Hybris stýskat, člověk se přeci jen rád nechá pro změnu opečovat někým jiným, konkrétně tedy novou šéfredaktorkou Bárou Etlíkovou. Takže jaký byl ten předchozí ročník?