Takovýto název neslo Symposium 2013, které se odehrálo ve dnech 9. – 12. dubna 2013 na Rose Bruford College (RBC) v Londýně. Ředitel RBC prof. Michael Earley nazval toto – v pořadí desáté – Symposium oslavou výzkumu, pátrání a hledání. Ve svém úvodním projevu všechny nabádal: „Výzkum je to, co je vloženo do našeho studia či práce a co bychom měli činit každý den. Nepřestávat se ptát a nespokojit se s ničím jiným, než s jasnou odpovědí, by mělo být naším cílem a zvědavost a nadšení jsou základními předpoklady jeho dosažení.“ Všechny workshopy, panely, diskuze, představení i párty vycházely z výše uvedeného motta a byly na něm postaveny. Psát o všem, co jsem zažila, by vyžadovalo speciální číslo Hybris. Každý den bylo na programu minimálně třináct položek. Rozhodla jsem se, že budu více času věnovat těm věcem, na které nezbyl čas během mého šestiměsíčního studijního pobytu na RBC – výstavám, instalacím či studentským představením. Můj příběh s názvem Rose Bruford College se tak bude moci (pro tentokrát) uzavřít.

”Taideyliopiston Teatterikorkeakoulu vastaa esittävien taiteiden ylimmästä opetuksesta ja tutkimuksesta sekä vahvistaa taiteen yhteiskunnallista vaikuttavuutta. Teatterikorkeakoulu raivaa tilaa dynaamiselle kiistalle ja rakentavalle yhteistyölle.”

Paula Tuovinen, vt. dekaani

Děkujeme paní děkance za překrásný proslov a pro posluchače, kteří si nejsou tolik jistí tímto jedinečným ugrofinským jazykem ...

„Prosím tě, tyhlety Erasmus pobyty… První, co musíš umět, je chlastat, bavit se, seznamovat se, užívat si. Studuje se až potom. Dáš si pár přednášek a budeš užívat město.“ To mi kdysi řekl známý po svém studijním pobytu v Německu. Dobrá, na to bych mohla přistoupit. „Chlastat“ jsem sice nikdy neuměla, ale to ostatní snad zvládnu… V Praze studuji dva obory a k tomu pořád pracuji. Třeba si i odpočinu. Jak jsem tehdy byla naivní! První vzpomínka na rady „pana Chytrého“ mi vytanula hned první den, po mé první dvanáctihodinovce na Rose Bruford College. Padla jsem vyřízená do postele, ještě stále zpocená, špinavá, ve svém předepsaném sportovním oblečení. Přikryla se peřinou, tiše plakala vyčerpáním a chystala si do mobilu zprávu rodičům, zda už prosím můžu přijet domů. Ne! Já nemám čas psát domů! Kdo za mě přečte na zítra studii o španělském divadle a Valle-Inclánovu hru?! Už je skoro jedenáct večer. Dobrá, když se rychle umyju (a snad proberu), můžu na tom ještě pár hodin pracovat. Vstávám až v pět ráno…

V rámci výzkumu metody K. S. Stanislavského jsme se díky podpoře grantu Dlouhodobého koncepčního rozvoje mohli seznámit s fondy a činností Stanislavského centra na Rose Bruford College (RBC). Londýnská mezinárodní dramatická škola divadla a performance Rose Bruford College (Rose Bruford College of Theatre and Performance) je řazena mezi dvacet dva nejvýznamnějších britských divadelních škol. Byla založena roku 1950 herečkou a divadelní pedagožkou Rose Brufordovou, která pro ni získala v Sidcupu v jihovýchodní části Velkého Londýna dvě historické budovy Lamorbey House z  18. století s hospodářskými přístavbami a rozsáhlým parkovým campusem.

V Disku je nyní k vidění kromě tradičnějších fixovaných inscenací i improvizace. Třetí ročník herectví Katedry alternativního a loutkového divadla přináší otevřené improvizované večery s názvem Harakykyri. Toto hravé pojmenování odkazuje na japonskou rituální sebevraždu a naznačuje riziko disciplíny -  jejich jednání není omezeno žádnými pravidly, což je pro mnohé herce velmi náročné. Absence tématu, žánru nebo jiných norem totiž může způsobit, že otevřené možnosti herce prostě zahltí. Mohou sice hrát cokoliv (což však nedává žádné konkrétní východisko nebo návod), ale často cítí tlak, aby hlavně jednali rychle. Může se pak stát, že přes veškerý potenciál se situace nevyvíjí a je nelogická a nudná.

Vánoční večírek, DAMU ples, Zlomvaz nebo třeba Koulení jsou pravidelnými událostmi, díky kterým můžeme do DISKu zavítat i mimo navštěvování divadelních představení. Ve většině případů jsou to pro nás příjemné večírky spojené s divadlem, hudbou, tancem a pitím. Kromě toho nám nabízejí prostor pro setkání, případně seznámení, se spolužáky či absolventy, kteří mají stále čas a chuť se do své alma mater vracet. S nadsázkou by se tak dalo mluvit o určité formě „teambuildingu”.

Muž opustí rodinu, zaměstnání a lidstvo vůbec. Vezme kolo a stan a vyráží vstříc necivilizovanému lesu, tichu a losům. Adaptaci norského bestselleru Erlenda Loea uvádí v Rock Café letošní absolventi KALDu: režisérka Linda Dušková, herci Pavel Blažek a Filip Šebšajevič.

Na začátku je počítač. Na konci hrana útesu. A mezi tím je touha zemřít, touha žít. Dva lidé, kteří hledají. Co? To sami nevědí. Snad právě důvod, proč neskočit. Snad právě důvod, proč skočit. Inscenace Norway.Today je hořkosladkým zrcadlem jedné generace, která ztratila víru ve smysl života.

„Končím se životem. Půjdeš se mnou? Smile.“ Hra Norway.Today dramatika Igora Bauersima vypráví příběh dvou mladých lidí, kteří se z různých příčin rozhodli spáchat sebevraždu. Skrze chat room sdílejí své názory na svět a důvody, proč se k takovému činu vlastně rozhodli. Ale virtuální realita není realitou skutečnou

Kruh – kosmos – čas. Diváci vcházejí do sálu a vybírají si místa k sezení. Usazují se do dvou protilehlých hledišť a utichají. Sledují, jak mnich v kimonu trpělivě vytváří na zemi kruh ze sypané mouky. V DISKu se sešlo pět Romeů s pěti Juliemi, aby si pětkrát prožili společný příběh. Romeo a Julie – neopakovatelný osud, nebo běžná rutina?

Romeo a Julie - klasika ze všech neklasičtější a love story ze všech nejznámější - nemusí nutně znamenat zkostnatělé verše a desítky minut čekání na okamžik, kdy se nesmrtelní milenci z Verony ve smrtelných křečích sklátí k zemi. Režisérka Pavlína Vimmrová, společně s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou, nestaví notoricky známý příběh milenecké dvojice jen coby střet dvou rodin, potažmo dvou generací, ale nahlíží ho i jako střet dvou světů a jejich diametrálně odlišných kultur - světa východního a západního. K tomu odkazuje i skutečnost, že podepsaný coby autor v tomto případě není jen William Shakespeare, ale i Ťi Ťün-siang.

Rodiče si nevybíráme, ale musíme s nimi žít - alespoň do jistého věku. Nejdřív mají na krku oni nás, pak my je. A tak to je správně. Kolikrát se přistihneme, že jsme úplně jako oni. Někdo se zděsí a někdo si jen povzdechne, protože s tím pokrevním poutem holt nic nenaděláme. Život zkrátka nejde jako po másle a sem tam je plný kluzkých slupek od banánů.  Někdy máslo, někdy banán - musíme se s tím vyrovnat. Stejně jako s rodiči. Prostřednictvím dokumentárního dramatu s názvem Otcizení se o to pokusili studenti absolventského ročníku režie a dramaturgie na KČD.  Tři tvůrci - Ivo Kristián Kubák, Marie Nováková a Martin Hýča - se vydávají napospas divákům nejen jako inscenátoři, ale i jako dramatické postavy. Vítejte v jejich kůži!

Otec, táta, tatínek, fotr, zploditel. Nebo přítel, autorita, učitel, parťák. Či tyran, sobec, nešťastník, hlupák. To všechno jsou tváře našich otců, které se do nás nesmazatelně vtiskly. A tak se s nimi sžíváme a vyrovnáváme. Napodobujeme je, bojujeme s nimi a podobáme se jim. A nikdy nepřestaneme. Krev se totiž nedá vypumpovat, geny obrousit a vzpomínky vytlouct.

Čtením na prázdniny nemusí být jen Hunger Games nebo Stmívání. Nemusí jím být ani literatura, kterou Petra Lásková řadí do žánru „prsa“ - tedy knihy, které mají na přebalu vyobrazené dva polonahé objímající se mladé lidi. Nyní je tu pro vás prázdninová Hybris. V obzvlášť tučném vydání.

Zkoušení scénického čtení s babičkami je občas potíž, ale vždycky velká legrace. Můj krásný svět je hrou o zahlcování se věcmi, o falešném krásnu, které je nutno zničit. Budíkem na poličce je potřeba hodit o zem, sklenička se musí upustit tak šikovně, aby se rozletěla alespoň na deset kousků.

V prvním ročníku se jako jednu ze vstupních informací dozvíte, že archívy jsou nejlepším místem pro studium a bádání. Vždyť kolik jich jenom je! Zřejmě se ale už nepočítá, že by někdo chtěl těchto služeb opravdu využít. Jak by jinak bylo možné, že při pokusu najít materiály pro studium se na většině těchto míst setkáte pouze s neochotou, s nemožností si dané věci okopírovat či s neschopností poskytnout klidné místo, kde by se člověk mohl soustředit na nucené rychločtení?

Umělci jsou lidé přecitlivělí a v projevu značně exaltovaní. Přesvědčit se o tom mohli návštěvníci premiéry inscenace Králova řeč v Divadle pod Palmovkou. Při bouřlivé závěrečné děkovačce, jak už to tak na premiérách bývá, vstoupil na jeviště i režisér inscenace a zároveň odcházející ředitel této scény Petr Kracík. Utišil roztleskané diváky a jal se loučit se svým působením v libeňském divadle.

Napůl v mrákotách jsem v Brně na Provázku zkoušel představení Kominické lodě, takový kabaretík z textů Ivana Wernische, s hudbou Miloše Orsona Štědroně. Složil krásné písně, jedna pasáž je dokonce taková komická operka. Herci jsou výborní, Wernischovy texty omamné, vrcholně básnické, neslušné a přidrsnělé a je to výsostná poezie bez skrupulí. Ty moje mrákoty možná přispěly k tomu, že se, jak se zdá, představení zdařilo, že je - jak se v jednom textu říká - jako sen, že plyne jako podivný sen, v němž se míchá jedno s druhým. To se mi líbí!

Sophie Proust upoutala pozornost okamžitě. Přišla s obrovským batohem, ze kterého začala vytahovat velké množství tlustých knih a DVD. Až člověk nevěřil, že ji s tím pustili do letadla. Drobná, energická bruneta vedla začátkem dubna na DAMU workshop zaměřený na téma "directing actors". Touto pro blematikou se ostatně zabývá už dlouho - metody režírování herců byly tématem její dizertační práce pod vedením Patrice Pavise a na výzkum tvorby amerických režisérů získala Fullbrightovo stipendium. V USA nakonec strávila celý rok a měla možnost pozorovat při práci Roberta Wilsona. Jakými způsoby lze přistupovat k režii herců pak důkladně rozebrala v knize La direction d´acteur z roku 2006. V současné době přednáší Sophie Proust na univerzitě v Lille a sama rozhodně nesplňuje zkreslený pohled na divadelní teoretičku - není ani nudná, ani nepřístupná, ale naopak, upřímná a otevřená diskuzi, kterou se nebojí sama provokativně vyvolat.

Posledních šest let jste působil ve funkci děkana DAMU a nyní jste se stal rektorem AMU. Přijměte moji gratulaci! S jakým očekáváním jste vstupoval do funkce tehdy a teď?