I když probíhá výstava Františka Kupky již od listopadu, je v některé dny téměř nemožné se bez dlouhého čekání do Salmovského paláce dostat.

„U nás vládne kritika tzv. impresionistická, což je často eufemismus, slušelo by se říci prostě: bezzásadná. Kritik vyhýbá se závažnému soudu nad dílem, z něhož sbírá jen dojmy pokožkové a o jehož strukturu se vůbec nestará.“ napsal F. X. Šalda ve své bezmála sto let staré stati s názvem Pavla Buzková: České drama. Zajímavé, že podobným problémům čelí i naše divadelní kritika a nejen to – dokonce i Šaldovy soudy nad dramatickou a režijní tvorbou se až podezřele přesně vztahují ke stavu současné české divadelní kultury. 

Věčnou otázku o způsobu vedení tvůrčích oborů znovu nastolil večer klauzurních prací studentů choreografie Katedry tance HAMU. Kde končí technika oboru a začíná vlastní kreativní přínos? Který z těchto dvou pólů mapy umělecké práce mají pedagogové akcentovat? 

Web nadivadlo.blogspot.cz se těší čím dál tím větší popularitě. Jedná se o blog, na který přispívají kritické a teatrologické špičky svými bezprostředními dojmy z představení. Server se postupně stal jakousi uzavřenou komunitou, kde probíhají třaskavé diskuze o kvalitě různých inscenací a o stavu současné české divadelní kultury vůbec. 

V posledních několika letech se ve velkých kamenných divadlech rozmáhá trend pevné pracovní doby uvaděček. To v praxi znamená, že jsou zřejmě placené přesně do ukončení inscenace. Potlesk nepotlesk, jakmile se zatáhne opona, jde se domů. 

Jak jsme již avizovali v minulém čísle našeho časopisu, v letošní rubrice Dialogy se chceme zabývat problematikou scénografických disciplín. Předešlé tematizované diskuze se zabývaly režií, dramaturgií a herectvím; a právě scénografie je pro nás další dílčí složkou, která se na výsledku inscenace zásadně podílí. V minulém čísle jste si mohli přečíst názory současných studentů scénografických oborů na DAMU. Nyní jsme anketní otázky kladli nedávným absolventům.

Na setmělé scéně stojí starý sluha Firs a něco si pro sebe mumlá. Z dáli jsou slyšet údery seker, jak Lopachinovi mužici kácejí višňový sad. Zvuk slábne, ztrácí se, nebo jsme si na něj zvykli. A pak už jen ticho, nikde ani živáčka, všichni jsou pryč. Odjeli a na Firse zapomněli. Nechali ho tady a jako všichni správní bankrotáři vyrazili do Paříže. Starý muž uléhá v prázdném domě se zabedněnými okny, vypadá to, že každou chvíli se na něj může zřítit strop. A nám se zdá, jako bychom znovu slyšeli jeho dialog s Jašou z první poloviny hry: „To bylo ještě před tím neštěstím.“ „Před jakým neštěstím, dědku?“ „Když zrušili nevolnictví!“ Teď se starý muž zachumlal do přikrývek a naposledy usíná. Nehodí se už do tohoto světa. Slyšíme dumku, melodii táhlou a širokou jako šírá Rus, carské samoděržaví, zapadlá gubernie, Bůh vysoko a car-báťuška daleko, pravoslavné ikony... a do toho zazvonil ve třetí řadě MOBIL.

Následující text byl přednesen na „IX. Teatrologickej konferencii v Banskej Bystrici", pořádané Fakultou dramatických umení Akadémie umení v Banskej Bystrici ve dnech 30. listopadu – 1. prosince 2012. Dvoudenní rozjímání nad divadlem se tradičně koná jako připomínka banskobystrického rodáka, významného slovenského spisovatele, dramatika a teatrologa, profesora Petra Karvaša. Letošní setkání si za ústřední téma určilo „Formovanie tvorivej individuality (od zručnosti ku kreativitě).“ Se svými příspěvky vystoupili teatrologové i praktičtí divadelníci ze Slovenska, Česka, Slovinska, Polska, Srbska a Ukrajiny. Divadelní fakultu AMU zde reprezentovali prof. MgA. Jan Vedral PhD. a vedle MgA. Víta Pokorného i další posluchači doktorského stupně MgA. Eva Kyselová a Mgr. Walter Nagy.

V poslední době se hojně diskutuje nad tím, jak by měla vypadat výuka na vysokých uměleckých školách, co by mělo být jejím obsahem, jak by měla být strukturovaná a na co by se měl klást důkaz. Zároveň sílí snaha o uznání uměleckých škol jako institucí, které umožňují jedinečnou formu výzkumu. V duchu tohoto uvažování se Katedra alternativního a loutkového divadla pokouší o jakousi revizi a redefinici svého uspořádání i cílů. Proces je to živý,[1] stojící na vytrvalém hledání té nejvhodnější cesty,[2] a i z tohoto důvodu se domnívám, že žádný příspěvek k nastíněným tématům nemůže být na škodu.

V poslední době se hojně diskutuje nad tím, jak by měla vypadat výuka na vysokých uměleckých školách, co by mělo být jejím obsahem, jak by měla být strukturovaná a na co by se měl klást důkaz. Zároveň sílí snaha o uznání uměleckých škol jako institucí, které umožňují jedinečnou formu výzkumu. V duchu tohoto uvažování se Katedra alternativního a loutkového divadla pokouší o jakousi revizi a redefinici svého uspořádání i cílů. Proces je to živý,[1] stojící na vytrvalém hledání té nejvhodnější cesty,[2] a i z tohoto důvodu se domnívám, že žádný příspěvek k nastíněným tématům nemůže být na škodu.

Když před třemi lety pořádala Mezinárodní společnost pro dialogické vědy[1]konferenci v Aténách, zúčastnilo se jí i několik pedagogů z Katedry autorské tvorby a pedagogiky, kteří tu v rámci workshopů představili disciplínu Dialogické jednání s vnitřním partnerem[2]. Jejich hodinu tenkrát navštívil také prezident společnosti a autor Teorie dialogického já[3], profesor Hubert Hermans.

Predstavte si nasledujúcu situáciu. Pracujete na niečom veľmi dôležitom. Ste obklopený neustálym cvrlikaním cvrčkov, zavíjaním kojotov a gýčovými, umelými kvetinami. A aby toho nebolo málo, niekto vás vyruší vo chvíli, keď to najmenej čakáte. Ten niekto je váš pochybný brat s kriminálnymi sklonmi. Identickou situáciou sa začína bakalárska inscenácia DAMU, Pravý západ od Sama Sheparda.

„Kdyby tak nebyly knihy a časopisy a film! Ale já po způsobu lidí, kteří o sobě mívají pochybnosti, neustále srovnávám své schopnosti s cizími, a bez ustání jsem pokořován a zahanbován. Nevím, jaký jsem a jak píšu, ale přesvědčuji se každou přečtenou stránkou, že lépe než já píší stovky lidí…“ (citace z deníku P. J., viz. program k inscenaci)

O ženách a dětech, o alkoholu a prášcích, o depresi a nespavosti, o tvůrčí profesi i o umělém chrupu na smetišti se dozvíme v nejnovější inscenaci souboru Tygr v tísni v pražském Rock Café. Stejně jako v předešlých projektech (např. Zápal, Zoufalé Mášenky, Vij: requiem za čarodějku) vycházeli tvůrci i v tomto případě z nedramatické látky – z publikovaných deníků Pavla Juráčka[1], filmového režiséra a scénáristy, představitele české nové vlny. Inscenace Deník 1959-1974 s podtitulem Bláznova kronika je adaptací mnohasetstránkové knihy, je portrétem osobnosti a zároveň autentickou výpovědí o době svobodných šedesátých let a úpadku let sedmdesátých.

Divadelní hra španělského dramatika Carlose Be Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist! vznikla na motivy amerického komiksu z šedesátých let The Adventures of Phoebe Zeit-Geist od M. O'Donoghua a F. Springera. Hlavní hrdinkou je Phoebe Zeitgest, hvězdička světové velikosti, která nevyniká žádnou superschopností, jak je tomu u komiksových superhrdinů zvykem, ale naopak nebývalou supernaivitou, superlaskavostí a supernevinností – v dnešním světě supernevídanými vlastnostmi. A co teprve ve světě Phoebe Zeitgeist! Ve světě plném úchylů a násilníků všeho druhu, které Phoebe svou mírumilovnou povahou přitahuje jako magnet.

Phoebe Zeitgeist slaví narozeniny. Hvězda večírků a královna krásy, všestranně nadaná a obdivovaná hrdinka-naivka plánuje strávit příjemný večer se svými přáteli. Úchyly a psychopaty. Na programu jsou hry a to nejzvrácenější, co si pod tím kdo dokáže představit. Světovou premiéru divadelní hry Carlose Be Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist! (podle komiksu M. O'Donoghua a F. Springera) uvádí od 11. ledna 2013 Katedra alternativního a loutkového divadla, výjimečně v MeetFactory.

Buchty a bohyně – již z názvu nové hry Petra Kolečka je patrný mužský šovinismus, jehož optikou sledujeme hlavní hrdinky. Eva je naivní studentka psychologie, která si přeje, aby ji ostatní posuzovali nejen podle krásy. Nikol z Počápel se chce za pomoci Bible prosadit v populární hudbě. Geniální matematička Marie cvičí, aby zapomněla na svou posedlost počty i svou latentní homosexualitu. A kuchařka Kristýna nejvíc touží naučit lidi vařit z lokálních surovin. Všechny jejich naděje jsou ale v rukou mužů, kteří je hodnotí podle toho, zda vypadají dobře ve vodě, jestli mají prsa do obdélníku a nebo připomínají „bílou cikánku“.

Čtyři mladé ženy s poměrně jasnou vizí úspěšného života. Pohledná Eva (Eva Josefíková) se pokouší prolomit stereotyp o „blbých krasavicích“ a studuje psychologii. Rázná Nikol (Nikol Kouklová) z Horních Počápel touží po posypání zlatým prachem popkulturní hvězdy. Muskulaturou na těle i na duchu ztvrzená fitness trenérka Marie (Marie Poulová) je zase vnitřně rozervanou geniální matematičkou, jež potřebuje být prostě (na těle i na duchu) milující a milovanou průměrnou holkou. A ekologicko-nacionalisticky smýšlející Kristina (Kristina Sitková) chce obrodit skomírající vědomí češství skrze typické národní potraviny (cibule a luštěniny na tisíc způsobů). Vědí, chtějí, snaží se. Ale ve světě, kde hodnota věcí, city a charakter jsou bezbřeze relativizovány, to se splněním svých cílů nemají vůbec jednoduché.

Máme za sebou vyčerpávající tři měsíce, a to nejen my v redakci, ale prostě my všichni v Čechách. Nejdřív konec světa, pak prezidentské volby a teď nasněžilo. Za okny učebny K225 sice naplno propukla zima, ale uvnitř to vřelo. Nová redakce, nové nápady, nový entusiasmus a nová příkoří.