Můj druhý editorial. Mám na něj vysoké nároky. Měl by být lepší než ten první. Vtipnější. Upřímnější. Tak nějak víc od srdíčka. Měl by zaujmout. Nesnažit se zalíbit se, nejít všem čtenářům na ruku, spíš trochu provokovat. Ano, provokovat! Ale ne moc, aby se čtenář nevyděsil a časopis hned nezavřel. Měl by zaujmout a navnadit k dalšímu čtení. Měl by být jak osobní, tak profesionální. Odborný, ale zároveň srozumitelný i pro laika. Měl by být aktuální, ale zároveň nadčasový. Měl by rezonovat se současnou situací, ale zároveň se vyjadřovat i k minulosti. Měl by...

Počátkem roku 2015 spustilo Divadelní oddělení Národního muzea pilotní projekt zaměřený na souhrnnou dokumentaci vzniku divadelní inscenace. Jeho smyslem je podat ucelený výstup z tvůrčího procesu inscenování, a to nejen v podobě audiovizuálních záznamů, ale i písemnými reflexemi jednotlivých zkoušek, sbírkou výtvarných nákresů a rekvizit či rozhovory s inscenátory. Získaný materiál by měl být především komplexní uchovatelnou výpovědí, jež umožní divadelním praktikům i teoretikům podrobné seznámení s rozdílnými inscenačními postupy a uměleckou prací v konkrétním dobovém a společenském kontextu. K tomuto projektu bylo zapotřebí alespoň šesti praktikantů, kteří by pod vedením kurátorky MgA. Veroniky Musilové Kyrianové zaznamenávali celý zkouškový proces.

Procházím ztemnělou vnitřní zahradou domu v ulici Nekázanka na Starém Městě. Spolu s ostatními diváky v tichosti míjím dveře těžké kované brány a uvědomuji si čím dál jasněji, že začínám být účastná netradičního zážitku, v důsledku kterého se zásadně proměňuje také můj divácký pohled.

Režisér jan Frič vůbec nemá čas, protože stále zkouší v nějakých divadlech ty svoje učesané taškařice. Rozhovor vůbec nechtěl poskytnout a neustále mi místo sebe podsouval nějaké neznámé umělce, prý také i divadelníky, a s hranou skromností se rozčiloval, že přeci nemůže mluvit v DAmU časopise, když tu školu nedostudoval, protože pro samou práci zapomněl, že jí ještě studuje. A že se stydí. Choval se jako malé dítě. Pokusila jsem se ho ukecat, zapůsobit ženskou silou, a tak asi po roce, v němž jsme si vyměnili stovky emailů s nahými fotografiemi, se mi to konečně povedlo. na vymodlenou schůzku v jeho oblíbené hospodě u evžena na Smíchově dorazil pohublý, s výrazným pivním mozolem, rovnou z Brna. Začala jsem tušit, že to nebude jednoduché. 

Pražské Quadriennale (PQ) je největší celosvětovou akcí, která zkoumá oblast scénografie a všech aspektů jejího použití – od scé- nického umění, kostýmního a light designu po aplikovanou scé- nografii. V rámci letošního hlavního tématu SharedSpace: Hudba Počasí Politika došlo také k intenzivnějšímu zapojení divadelních uměleckých škol z celého světa. Zlomvaz se stal oficiální součástí PQ, konkrétně projektu SpaceLab, a oproti předchozím ročníkům došlo ve struktuře festivalu k mnoha změnám. Právě na tyto změ- ny, na vznik a průběh spolupráce mezi studenty DAMU a PQ jsem se ptala MgA. Petra Prokopa, pedagoga katedry produkce a proděkana DAMU pro studijní záležitosti a uměleckou činnost, který na tento projekt dohlíží a který jej částečně sám inicioval. 

Když Peter Brook roku 1981 v divadle Bouffes du Nord pracoval na Tragédii Carmen, pověřil svého asistenta – muzikologa, spisovatele a operního režiséra Michela Rostaina – vedením deníku zkoušek. Rostain v něm den po dni zaznamenával průběh zkoušení se všemi jeho úspěchy i problémy. Výslednou podobu deníku zkoušek pak předal Brookovi. V roce 2013 tento Deník zkoušek Tragédie Carmen vyšel spolu s předmluvou překladatele Jiřího Adámka a doslovem Jany Pilátové v Nakladatelství AMU a dává nám tak možnost nahlédnout nejen „přes rameno“ slavného režiséra. 

Zatímco ve světovém kontextu se o postmodernismu hovoří už v druhé polovině šedesátých let dvacátého století, v oblasti českého umění se pojem začíná používat teprve v druhé polovině let osmdesátých. Může vzniknout dojem, že už byl v té době dostatečně vymezený a zformulovaný a tudíž stačilo, aby jej česká uměnověda jednoduše přejala. Situace je však mnohem komplikovanější. Ve světovém kontextu se v té době pojem postmodernismus interpretoval několika navzájem se vylučujícími způsoby, které se posléze promítly i do českojazyčné diskuse. V tomto textu se pokouším nahlédnout její různorodost prizmatem zahraničního kontextu. 

V minulých číslech jste si mohli přečíst rozhovory se studenty a s absolventy katedry autorské tvorby a pedagogiky. Jací jsou ale pedagogové? Zkouší si doma potajmu dialogické jednání? Čtou si nahlas svoje texty? Zeptala jsem se zakladatele KATaPu prof. Ivana Vyskočila, vedoucího katedry doc. MgA. Michala Čunderleho, Ph.D., prof. Přemysla Ruta, prof. PhDr. Jany Pilátové, MUDr. Evy Slavíkové a Mgr. Ivany Vostárkové. 

Na tác položíš chronotop, zabalíš do něj fabuli. Potom pokrájíš břitkým humorem a opatrně pokládáš na postmodernou vymazaný syžet.

Přibližně od smrti princezny Diany náš zármutek pravidelně ovlivňují média - hlavně internet. Celý leden plnily noviny, televizi, Facebook Twitter informace redakci Charlie Hebdo projevy soustrasti, únoru lidé zapalovali svíčky restaurace Uherském Brodě. březnu se člověk několik dní nedočetl ničem jiném než tragickém pádu letadla Germanwings ve francouzských Alpách duben by se dal charakterizovat dvěma hashtagy: #RIPguntergrass #RIPstanislavgross.

... slýchám pořád dokola rýpance ohledně svého studijního oboru, jako by jeho zaměření přímo nevyplývalo z názvu.

Já si myslím... No, když se to tak vezme, tak asi jo, no. Chápeš, ne. No jo, no. Já nevím, já tomu nerozumím. Já si myslím... No, když se to tak vezme, tak asi jo, no. Chápeš, ne. No jo, no. Já nevím, já tomu nerozumím. Já si myslím... No, když se to tak vezme, tak asi jo, no. Chápeš, ne. No jo, no. Já nevím, já tomu nerozumím. Já si myslím... No, když se to tak vezme, tak asi jo, no. Chápeš, ne. No jo, no. Já nevím, já tomu nerozumím.