Když o někom ve škole téměř denně slýcháváte, jaká to byla osobnost a co všechno ve vašem věku měla dávno za sebou, celkem logicky se dostaví vtíravý pocit frustrace, ale zároveň někd e v koutku duše i obdiv. Pro studenta jakéhokoliv oboru spjatého s divadlem jsou takovými „bohy“ nejvýraznější osobnosti jednotlivých historických dekád. Dnes a denně je nucen se s jejich odkazem po svém vyrovnávat, a tak ať chce nebo ne, dostanou se mu pod kůži.  

Písničky, koledy v klasickém podání i rapované, civilní příběh rámující tradiční vánoční vyprá - vění o narození Ježíše v trochu netradičním kabátě. A především přístup k herectví, jaké v DISKu obvykle nevídáme. Toho všeho se vám dostane na představení V půlnoční hodinu. 

„Uvedomil som si, že to, čo si človek pod slovom divadlo predstavuje, je asi niečo úplne iné než to, čo my v súbore Farma v jeskyni vlastne robíme,“ ¹ řekl Viliam Dočolomanský, režisér a umělecký šéf mezinárodního souboru Farma v jeskyni v roce 2013 na přednášce nazvané Mimo slovo a limity běžného porozumění. Co tedy soubor označující se jako „moderní laboratoř“ tvoří a jak vůbec k samotné tvorbě přistupuje? Jak se prezentuje divákům?

I v tomto čísle pokračujeme v cyklu rozhovorů, který se v současném akademickém roce zaměřuje na Katedru autorské tvorby a pedagogiky. Po rozhovorech se studenty přicházejí na řadu absolventi katedry. Hovořila jsem s Terezou Durdilovou, Zdeňkem Kasperem a s Hanou Malaníkovou. Jsem přesvědčená, že by rozhovor nebyl úplný, kdyby se jej nezúčastnil alespoň jeden ne–absolvent. Proto jsem se rozhodla dát prostor také Norbertu Židovi, prvnímu oficiálně vyloučenému studentovi této katedry.

V průběhu psaní reportáže o šest měsíců starých zážitcích z léta stráveného v divadelní laboratoři Roberta Wilsona mi práci znesnadňovala vlastní paměť i snaha eliminovat vliv nepodstatných osobních zážitků a nově navázaných přátelství na můj úsudek. Snad se mi alespoň v prvních dvou podkapitolách podařilo podat objektivní zprávu o pěti týdnech na mezinárodním letním programu ve Watermill Center. Co jsem si z léta odnesla já sama a jak se změnil můj pohled na práci Boba Wilsona, to najdete v části třetí.

Situace kolem zaniklého Činoherního studia v Ústí nad Labem se pomalu mění. Protože podle nás v Hybris tato kauza vypovídá podstatné věci o vztahu divadla a společnosti v dnešní době, požádali jsme o rozhovor dramaturga ústeckého Činoheráku, Vladimíra Čepka.

Poučili jsme se, jako generace. Ten Cobain a tak. To je pryč. Tak nějak víc ekologicky sebestředný jsme. 

Nedávno začal po českých sociálních sítích putovat virál jako stvořený pro prokrastinující studenty humanitních oborů o zkouškovém: středoškolačka, která svou internetovou identitu postavila na videorecenzích literárních děl. 

Editorialy zásadně nečtu. Přeskakuju je. Proč bych je četla? To se rovnou podívám do obsahu. Mám takový pocit, že v editorialech je většinou to samé, jen ve větách. Na to nemám čas. Nemám čas je číst, natož je psát. 

V létě minulého roku vyšla v Nakladatelství AMU publikace nazvaná Orbis cirkus. Téměř čtyřsetstránkový svazek pojímající souhrnně „svět cirkusu“ vznikl jako syntéza dvou obsáhlých studií. První se týká tradičního cirkusu a jeho vývoje v českých zemích, druhá se zabývá problematikou nového cirkusu, který je dnes (nejen v našem českém kontextu) oblíbeným a divácky vděčným dramatickým uměním.

Divadelní společnost Masopust je svědomím českého diva - dla. Především díky své dramaturgii, která „archeologicky“ objevuje přehlížené světové i české klasické hry, ale i díky úctě k hodnotám, které má současná společnost tendence spíše zpochybňovat. Ve Vytrvalém princi se jednalo o nezlom - nost víry, Čupakabra představila trest za amorální zabíjení jen pro zábavu. Meziválečné drama Františka Langera Andě - lé mezi námi, které se vedle Periferie a Dvaasedmdesátky řadí k jeho hrám o spravedlnosti, se tak zdá být dalším číslem v logické řadě repertoáru tohoto divadla. Relativně.

Máte rádi deskové hry? A co takhle desková hra, která pracuje s reáliemi světové ekonomické krize a příběhy skutečných lidí místo vymyšlené fikce? Dostat takovou deskovou hru na divadlo se pokusil absolventský ročník herectví KALD společně s režisérem Tore Vagn Lidem. V průběhu představení sledujete reálné lidské osudy ovlivňované politickými rozhodnutími, často s fatálními důsledky. 

Byl jsem v lese. V banálním, obyčejném lese kdesi za Hradcem Králové, kousek od Dobrušky. Byl to příjemný, všední výlet, pršelo jak z konve, boty mi na lesní cestě začaly čvachtat jen o chvilku dřív, než moje sako nasálo asi hektolitr dešťové vody a ztěžklo na stonásobek své váhy. Ale navzdory povětrnostním podmínkám, které pěší túře právě nepřály, mě stále trápila spousta otázek.

Ohlédnout se za unikátní výstavou společného projektu Akademie múzických umění v Praze a Vysoké školy uměleckoprůmyslové Vystřelený šrapnel uklidní pozorovatele jsme mohli do 27. dubna v Galerii AMU. Pod názvem Ztracená výstava se tu prezentovala vybraná díla projektu, který se uskutečnil na přelomu září a října roku 2013 v pekingské galerii China Czech Contemporary a kladl si za cíl představit trendy českého uměleckého školství. Neobešlo se to však bez komplikací. Navzdory vynaloženému úsilí se nepodařilo dovezená umělecká díla dostat přes čínský celní úřad. Exponáty, kterými se měli naši umělci prezentovat, zůstaly ležet v celních skladech, odkud po skončení výstavy putovaly nevystavené zpět do vlasti. V duchu původního konceptu však studenti a pedagogové na místě připravili výstavu náhradní; pracovali především s nalezenými materiály, videoprojekcemi a digitální fotografií. Její úspěch předčil očekávání.

Současné umění napříč druhy a žánry rozevírá do široka svou náruč a své hranice. Je všeobjímající entitou, která snese mnohé, a stát se samozvaným umělcem je stejně prosté a jednoduché jako nastoupit do tramvaje. A i to by mohlo být za náležitých podmínek performancí - čili uměním. To se dnes často rodí prohlášením a snad ani neuvažuje o své trvanlivosti - naopak zakládá si na své pomíjivosti. Apeluje na diváka a jeho představivost do takové míry, že on sám se stává hlavním tvůrcem. Stejnou měrou jako se zdá být otevřené pro tvůrce, tak se zdá být uzavřené pro návštěvníky, diváky, čtenáře či posluchače. O jeho možnostech či nemožnostech, schopnostech a neschopnostech, silách i slabinách můžeme uvažovat po návštěvě výstavy Situace (poznámky o zvuku) v pražské galerii AMU.

Poměrně útlá, nenápadná knížka s originálním názvem obsahuje mnohem víc, než by do ní čtenář na první pohled řekl. Podtitul sice prozrazuje, že se jedná o deset různých studií „nejen z dějin umění“, to ale zcela nevystihuje skutečný obsah knížky. Deset různých autorů přispělo úvahami na deset různých témat, která dohromady tvoří různorodou mozaiku informací a zajímavostí ze světa umění. Jak se můžeme dočíst v krátkém úvodu, cílem autorů bylo sestavit knihu ze studií, které se svým přístupem k vybraným tématům nějak liší od obvyklých rozborů uměleckých děl, škol či stylů. Všechny práce něčím vyčnívají z klasických umělecko-historických diskuzí – ať už je to méně frekventované téma, či atypický úhel pohledu na vybranou problematiku. Mohlo by se zdát, že jediné pojítko mezi jednotlivými pracemi je pouze zastřešující téma umění, při čtení však zjistíme, že úvahy mají společné ještě něco – od čtenářů vyžadují zapojení kritického myšlení.

Tato studie si klade za cíl přiblížit fungování časopisu Divadlo a jeho vývoj v 50. letech 20. století. Obsah časopisu neovlinili pouze redaktoři a další přispěvatelé, jasně se zde odrážely společensko-politické proměny 50. let.