O tom, co je klišé v divadelní inscenaci, se hovoří často. Co je ale zajímavější, že tyto hovory probíhají na místech, která můžou být přímo semeništi klišé. Přes vášnivý hovor ale zůstávají mnohdy nevyslyšena, přehlížena, jednoduše ignorována všemi smysly.

Úsměv Mony Lisy je záhadou už po celá staletí. Co nám chce tato žena říct, jaké tajemství se skrývá za jejím úsměvem? Je v něm snad uložena jakási důmyslná šifra či nějaké poselství budoucím generacím?

České divadlo se někdy zdá vyprahlé, a proto zcela oprávněně vzhlíží k německému divadelnímu nebi.

Die Young! verze 0.1 je experimentem se slovem i s hudbou. Pokouší diváckou pozornost, neustále se žene vpřed jako rychle rozjetý vlak a přelévá přes nás neskutečné množství informací, obrazů, zvuků a ruchů. Není tam k vyprávění žádná story, nejsou pevně dané postavy. A přesto to má smysl. Více-méně. 

Režisér Dušan D. Pařízek uvedl ve Stavovském divadle Havlovu Zahradní slavnost, přičemž se svým pojetím snaží poukázat na jisté paralely mezi jednáním lidí za minulého režimu a dnes. Nejde jen o to, že by nastavoval publiku ze scény předem připravené zrcadlo, ale v daných momentech je zatahuje do představení jako aktivní spolutvůrce vznikajících situací. Z představení se tak stává událost, jejíž výsledná podoba vypovídá mnohé o tom, jaký máme vztah k principům, které formovaly naši minulost a jež nemenší měrou utvářejí i naši přítomnost.

Inscenaci Spříznění volbou režiséra J. A. Pitínského a dramaturga K. F. Tománka zde nehodlám kriticky hodnotit. Předkládám vám její výkladovou analýzu, která mi slouží k uvažování o mé magisterské práci. Zaujala mě mimo jiné svou obtížnou uchopitelností. Zdá se, že zde každý detail souvisí se všemi ostatními, a to hned v několika rovinách. Dílo je tak bohaté, že se mě při jeho rozebírání občas zmocňoval pocit závratě. V Dejvickém divadle mělo Spříznění volbou premiéru již v roce 2006 a jsem přesvědčená, že patří k těm, o nichž stojí za to psát i osm let po uvedení.

Existenční krize způsobená srovnáváním života s fikční realitou animovaných filmů; ekologická katastrofa, které může zabránit pouze hollywoodská star; teroristický útok jako medializovaná umělecká událost – ve hrách Christiana Lollikeho se střetává svět bezstarostné popkultury s nejpalčivějšími problémy dnešní společnosti.

Jako každý akademický rok i letos představuje časopis Hybris jednu katedru DAMU prostřednictvím série rozhovorů se studenty, absolventy a pedagogy. Po Katedře činoherního divadla, Katedře alternativního a loutkového divadla, Katedře scénografie a Katedře produkce přišla řada na Katedru autorské tvorby a pedagogiky. V první části seriálu jsme si o studiu na KATaP povídali se čtyřmi studenty: Terezou Causidisovou, Maryanou Kozak, Zuzanou Pitterovou a Pavlem Zajíčkem.

Lze dobýt Jeruzalém, pokud jsou hlavními zbraněmi zvuky a hlasy, kdy vizualita spěchá na pomoc jen v nejnutnějších chvílích? Lze odehrát příběh jedné velké bitvy tak, aby ji divák pocítil na vlastní kůži, když jí především jenom naslouchá?

Zatímco se německý stát ve 20. letech 20. století díky finanční pomoci Spojených států amerických nejistě vzpamatovával z prohrané války, hlavní město Výmarské republiky se paradoxně stávalo centrem kulturního rozvoje a avantgardního umění. V roce 1920 byl Berlín jednou z největších světových aglomerací se čtyřmi miliony obyvatel a více než padesáti divadly, hlavní město umění a hudby. Složitá ekonomická i politická situace přispěla k rozvoji kabaretů, jež byly vnímány jako druhořadý, cenzurou méně sledovaný divadelní prostor bez pevně daného scénáře, a mohly se tudíž vyjadřovat k společenským a politickým problémům. Závažná témata se na jevištích kabaretu lstivě halila do blyštivých kostýmů a schovávala pod dívčí sukně, takže se liberální Berlín postupně stával symbolem sexuální perverze, centrem erotického průmyslu a inspirací pro mnoho uměleckých děl - do tohoto Berlína přijíždí na Silvestra roku 1929 hlavní postava Kabaretu Clifford Bradshaw psát svůj román.

V roce 2012 uveřejnil německý dramatik a dramaturg Marius von Mayenburg svoji zatím nejnovější hru Märtyrer. Ten samý rok měla hra premiéru v berlínském divadle Schaubühne am Lehniner Platz v režii samotného autora. Divadlo DISK uvádí tuto sezónu Mučedníka v překladu Kateřiny Bohadlové. Inscenace Katedry činoherního divadla DAMU vznikla pod vedením režiséra Mikoláše Tyce a dramaturgyně Hany Novákové. 

Před časem jsme v redakci usoudili, že už je třeba obměnit pět let starý vzhled Hybrisu. Naši představu o tom, jak by měla nová grafika vypadat, v mnohém ovlivnily připomínky bývalých starších spolužáků, kteří v Hybrisu působili před třemi a dvěma lety. Uvědomili jsme si díky nim, co si ve svých podmínkách můžeme dovolit a co nikoli. Takto poučeni jsme pak hledali grafika, který by chápal jako výzvu naše skrovné možnosti dané mimo finančního omezení také tím, že se složení redakce každý rok obměňuje. Našli jsme - novou podobu Hybris vytvořila grafička a ilustrátorka Marie Štumpfová, absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové.