Výuku herectví na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU) zajišťují dvě katedry různého směřování současně. Katedra činoherního divadla (KČD) vzdělává herce, kteří následně působí většinou v ansámblových repertoárových divadlech. To není vždy podmínkou, jistě by se našly i výjimky. V zásadě jde o herce perfektně vybavené tanečními, pěveckými a hlasovými dovednostmi, kteří by měli obstát při umělecké tvorbě hereckých postav na scénách velkých kamenných divadel. Akcent je přitom kladen na dramatické jednání, v jehož řádu herci své postavy tvoří. Druh imaginace, který je u nich rozvíjen, je vázán zejména k tzv. pravidelné dramaturgii – tedy k práci na již hotovém divadelním textu, jehož významy inscenováním zůstávají zpravidla zachovány. Katedra alternativního a loutkového divadla (KALD) pak kultivuje herecké talenty pro celé spektrum divadelních forem.

Superčlověk. Reality show. Cílem je prý zkoumat charakteristické rysy české povahy. Typizované postavy, jejichž motivace jsou obdobně nepochopitelné jako těch reálných lidí v televizi, spolu soutěží.

Každý banálny muž otupuje a zaťažuje svoje city bremenom svojho trápne nepriestrelného ega a každá banálna žena túto jemnôstku, ktorá je predsa tak (aaach...) mužná, naivne prehliada. Tak keď banálny Kazimír príde o prácu a banálna Karolína len tak mimochodom spomenie, že sa k sebe eventuálne ako partneri nehodia, je prirodzene koniec veľkej lásky. Bezpredmetná pripomienka je pre zlomeného muža ranou pod pás a smrteľnou urážkou, proti ktorej sa bráni ďalšími urážkami. Čo na tom, že sme chceli spolu stráviť život, rozchod je väčšia sranda. Hlavne, keď sme na mníchovskom Oktoberfeste a všade je veľa piva a ľudí a kolotočov a jedla a sladkostí a cirkusantov a kuriev a zbohatlíckych sukničkárov. Tak smelo do toho, zničte sa, deti, dnes máte na to!

Kritika je aj o diskusii o divadle, nielen po divadle.

Šťastnou cestu aneb S těžkým břemenem neradno chodit na tenký led

Zatímco editorial je v současné žurnalistice velmi používaný – ba dokonce nadužívaný – útvar, závěrečné stránky časopisů bývají ponechávány glosám či textům, které by se daly označit půvabným anglickým slovem miscellaneous.

Kritické oko je laskavé (tolik už toho vidělo), vnímavé a bdělé.. Proto se nezabývá maličkostmi. Ostatní je jen misantropie.

Pařížské Théâtre de la Ville v listopadu 2009 slaví třicetiletou spolupráci s Pinou Bausch a jejím souborem Tanztheater Wuppertal, a zároveň se tak uctivě a oficiálně loučí s touto nedávno zesnulou dámou tanečního divadla. Kromě mnohých záznamů inscenací a dokumentů o její tvorbě jsou na programu její dvě přední inscenace – Vollmond (2006) a Masurca Fogo (1998). Každá po sedmi uvedeních, každá beznadějně vyprodaná.

Irský katolický marxista. Tento bizarní přídomek dávají odpůrci Terrymu Eagletonovi (1944), výrazné postavě soudobé literární vědy. Jeho odpůrci jsou především z řad filozofů a umělců postmoderního směřování, vůči kterému se tento provokativní literární teoretik výrazně vymezuje. Eagleton prošel jako pedagog řadou britských univerzit. Nyní své ironické výpady vůči dnešnímu kultu postmodernismu vysílá z přednáškových místností univerzity v Manchesteru.

Pokud měly být Molièrovy komedie živým obrazem soudobého života a mravů, dá se očekávat, že současné uvedení Tartuffa se bude snažit vykreslit i něco z toho, co je pokřivené na dnešní společnosti. Chápu-li režijní záměr Martina Vokouna správně, hledá způsob, jak zpřítomnit klasicistní francouzskou komedii a zároveň motivovat dramatikovi často vytýkané rozuzlení způsobené vnější silou. Bylo-li pokrytectví dle Molièra nejhorší chorobou sedmnáctého století, je podle Vokouna tou dnešní nákazou potřeba bavit se cizími životními osudy a omyly? Potřeba, která se jeví být velmi silnou, když skupina lidí obývající jeden dům dovede po dlouhé týdny obsazovat nejvyšší příčky sledovanosti komerčních televizí.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Dlouho jsem zvažoval, jakým originálním pozdravem začnu úvodník tohoto nového periodika, které jste si právě odkudsi zdarma uzmuli. Zvítězil výkřik „Jsme žumpa!“, ale sebekritické senzory mě včas zastavily. Nakonec jsem sklouznul k oslovení tradičnímu a otřepanému. Ale doufám, a celá redakce se mnou, že tím floskule a klišé v obsahu i formě Hybris skončily. Budeme se od nynějška snažit jednou za dva měsíce poskytovat mimo jiné informační servis z divadelního dění, především z pražské DAMU (nikoliv však bezvýhradně). 

V Minoru se v půlce listopadu 2009 odehrál pokus o velmi zajímavou věc. Tvůrci se zde znovu pustili do tématu vypořádávání se s minulostí. Jako námět jim posloužily autentické zápisky Lubomíra Jednorožce. Téma obyčejného člověka, skutečně stíhaného komunistickou diktaturou, v podstatě za nic. Bez příčiny. Člověk, který se prohřešil pouze tím, že chtěl žít po svém, a doba, v níž žil, doba našich tatínků a dědů mu to oplatila. Vězněním. Po různých životních smyčkách, zavazovaných a utahovaných spolupracovníky StB, ho snaha o obyčejný život dovedla až k útěku z rodné země. Dokonalé téma plné nosných linek. Autobiografické zápisky schopné vyhodit rukavici formátu: dokument na divadle – jenže!

Otázku divadelní target group na diskusi se sedmnáctiletými gymnaziálními studenty po dopoledním představení Tři měsíců prázdnin (viz str. 9) v pražském DISKu pootevřel Marek Bečka.

Oslavy okrúhlych výročí sú hlúposť. Považujem za istý alibizmus prikladať väčší či menší dôraz pripomienke udalosti len preto, že od nej uplynulo pekné, zaokrúhlené číslo s nulou či päťkou na konci. Akoby všetky ostatné výročia boli pominuteľné, v televíznych novinách a možno v nejakom nebulvárnom denníku sa objaví „pripomíname si dvanáste výročie“ a koniec, zatiaľčo tak ako minulý rok pri štyridsiatom výročí Augustovej okupácie, tak aj tento rok pri dvadsiatom výročí Nežnej revolúcie, sa po celý rok o ničom inom nehovorí, nepíše a nenakrúca. Predtým a potom, opäť len nutné zmienky. S pozostatkami minulej doby a následkov zmeny režimu sa predsa potýkame denne, či už sa nás dotýkajú priamo alebo len sprostredkovane.

Když mi spolu s ostatními studenty katedry teorie a kritiky DAMU byla na začátku školního roku 2008/2009 oznámena plánovaná návštěva francouzského teatrologa Patrice Pavise, čítající jednu přednášku a sérii seminářů, neubránil jsem se hurvínkovskému protočení panenek. Profesor, jehož jsem znal do té doby jako autora Divadelního slovníku, v němž neopomíjí snad žádný pojem počínaje oponou a konče divadelním klubem, se mi totiž jevil jako nudný formalista. Přestože tento názor se mu nakonec podařilo vyvrátit jen částečně, na posledním semináři jsem jej rád a s chu-tí požádal o autogram do zmíněné teatrologické bible a o společnou fotografii. Tento svérázný gentleman, jehož (nikoliv jediným) zájmem jsou veškeré performativní aktivity od těch occidentálně kamenných až po antarktické paradivadelní, spolu s námi rozebíral několik představení, která během pobytu v Čechách zhlédnul nebo která s sebou zaznamenaná přivezl. Ukázalo se, že onen obávaný teatrolog je vlastně neuvěřitelně přístupný k (a přesvědčitelný v) diskusi, že je kategoričtější a jistější v projevu psaném a že jeho názory jsou poněkud kontroverzní: nepřivezl s sebou žádnou novou, závratnou teorii divadla (Zichův opus magnum české divadelní vědy ani nadále ve sběru nekončí), a že při inscenačních výkladech používá často úzce zaměřené hledisko (sociologické, textově metaznakové apod.). A že když nedokáže nalézt správný ekvivalent francouzského výrazu v angličtině ani španělštině, pomůže si slovenštinou!

Když jsem bakalářskou inscenaci studenta 3. ročníku KČD DAMU Adama Ruta Jak na to viděl poprvé v horkém létě 2009, ze všech účinkujících, diváků i technického zázemí v podobě režiséra a dra-maturgyně se pot řinul proudem. Učebnou kypěly salvy smíchu, komické situace vyplňovaly břitce vtipné mono-logy a hudba bostonského dua The Dresden Dolls zcela ve svém duchu brechtovsky doplňovala tuto hodinovou divadelní asambláž do tvaru úhledně zabalené bonbo-niéry. O několik měsíců později – na podzim – jsem se na inscenaci vypravil podruhé, tentokrát se zubařskou vrtačkou v ruce.

Pražský divadelní festival německého jazyka svým 14. ročníkem dokázal, že hospodářská krize se dotýká i festivalů.

Ve světě kritiky (a troufám si říci, že nejen té divadelní) je slušností, nepsaným pravidlem a jakýmsi elementárním pudem sebezáchovy, nedopustit se psaní recenze na inscenaci svých přátel. Bohužel se, zvláště na škole, této ošemetné činnosti člověk nevyhne a jednou se do toho jablka zkrátka musí kousnout. Vedle Jak na to Adama Ruta a Fernando Krapp mi napsal dopis Davida Šiktance byly Služky Kateřiny Glogrové jednou z bakalářských inscenací ročníku Jana Buriana na oboru režie a dramaturgie činoherního divadla na pražské DAMU. 

Obávám se, že při hledání odpovědí mne snaha o stručnost nutně povede k zjednodušování. Ale protože výměnu zkušeností a hovor o možnostech či složitostech studia režie vítám, pokusím se o příspěvek do debaty, přestože slova tištěná kurzívou by mnohdy žádala zvláštní upřesnění.

Viackrát a opakovane som zaznamenal výhrady, ktoré Tadeusz Kantor vyjadril voči pojmu „režisér“, stále ten pojem však používa, lebo nemá poruke iný, priliehavejší. On sám hovorí, že predtým, ako začal prednášky na Škole dramatického umenia, oznámil svojim študentom, že režisér neexistuje, že to nie je umelec a že nemožno pre neho vymyslieť špeciálne štúdium:

Na Divadelní fakultě JAMU máme ateliéry, v nichž společně studují režiséři a dramaturgie, proto se v anketě vyslovuji i já. Ateliér vedu společně s Arnoštem Goldflamem od roku 1990, nové posluchače přijímáme každý třetí rok, v průměru jsou tři, někdy také jen dva nebo i čtyři. Pokud jich bylo více, vedl některé studenty režie i další pedagog, v minulých letech to byl především Alois Hajda, ale také Martin Čičvák a Oxana Smilková.