Vedoucí pedagog absolvujícího hereckého ročníku KALD Marek Bečka provedl své svěřence čtyřletým studiem loutkového a alternativního divadla. Jejich působení na DAMU se chýlí ke konci a je na místě začít bilancovat.

Švédsky výtvarník, autor kreslených fi lmov a komiksov Max Andersson sa inšpiruje ponurými témami. Miesta,v ktorých sa odohrávajú jeho príbehy sú temné domy, špinavé ulice, podivné krčmy... Jeho komiksy sú mierne absurdné, majú surreálny nádych. Opakujúcimi sa motívmi sú netradičný vznik nového života, klonovanie, (personifi kovaná) smrť, mŕtvi ľudia i veci prichádzajúci z podsvetia, hojne používané zbrane, no často i láska či iné formy pozitívnych citov. U Andrerssona je hranica
medzi svetom živých a mŕtvych tenká, postavy (často sú to i deti) tieto svety obojsmerne prekračujú. Jeho komiksy, hoc sú morbídne, majú osobitý šarm.

Hádam niet dramatika, ktorý by dával tak krásnu rovnosť šancí hercom, akým je Anton Pavlovič. Práve preto nie je prekvapením, že jeho hra sa objavila na repertoári absolventského ročníka Katedry činoherního divadla DAMU. Postavy v Čajke (Racek v preklade Leoša Suchařípy), ako aj v ostatných jeho hrách, sú všetky nemenej hlavné ako tie ostatné, a navyše všetky prežívajú dramaticky bohaté vnútorné tragédie. Čechov ale tieto osudy skrýva do banálnych salónnych rozhovorov, čím je pre hercov veľkou výzvou. A v prípade tejto inscenácie myslím, že do značnej miery naplnenou.

S blížícím se koncem letošního akademického roku se také v DISKu blíží závěr sezóny a pomyslného kralování letošních absolventů. Čeká nás Koulení, tedy symbolické odevzdání putovního disku nastupujícímu ročníku, a tím pádem i nástup nových inscenací, herců, režisérů, dramaturgů, scénografů a produkčních do prostoru školního divadla. A protože na Koulení si ještě nějaký ten týden počkáme, šancí vidět první absolventskou inscenaci Ibsenova Peera Gynta v režii Adama Ruta tu do prázdnin ještě pár bude.

O tempora o hybris!

Tak málo prostoru a tolik témat k nakousnutí! Stejně jako kolik čtenářů, tolik názorů. Od prvního čísla se k nám do redakce Hybris dostává mnoho reakcí, pozitivních i negativních. Ale jedno mají společné: jejich autoři vždy přesně ví, jak se má školní časopis DAMU dělat, jak má vypadat, co má obsahovat, kolik prostoru máme věnovat teorii, jak dlouhé mají být kritiky, s kým se mají dělat rozhovory, a věřte nebo ne, většina těchto názorů se tváří jako nevyvratitelně správné.

Tak na mne přišla řada – logicky a přirozeně – jako na třetího z pedagogů, jenž je v tiráži tohoto časopisu uveden, abych napsal Exitorial. Jsem na tom ovšem hůře než moje dvě předchůdkyně.

Přesně před rokem, 2. května 2009, zemřel brazilský režisér, herec, spisovatel a divadelní teoretik Augusto Boal. Jak ale dokázal například Mezinárodní festival divadla fórum1, který se konal na podzim loňského roku v Rakousku, Boalův odkaz žije, roste a dál je rozvíjen po celém světě. Jedním z příkladů práce s boalovskými technikami v běžném divadelním provozu jsou londýnští Cardboard Citizens.

Přednáška Marka Hlavici pořádaná Teatrologickou společností 25. března 2010 v Divadelním ústavu pod názvem Performanční studia – hrozba nebo naděje divadelního školství?, přinesla setkání s držitelem ceny Václava Königsmarka (první místo v pátém ročníku soutěže) za disertační práci nazvanou Performanční studia. Autor dostal touto cestou příležitost předložit východiska a závěry své práce.

Braňo Holiček, student třetího ročníku režie-dramaturgie KALD DAMU, je v této sezóně nadmíru produktivní. Bezmála ihned poté, co na jevišti Studia pražského Studia Ypsilon uvedl svoji bakalářskou klauzuru Tmavomodrý svět (naruby) – viz recenze v předchozím čísle Hybris – a těsně předtím než v divadelní kavárně taktéž pražského Divadla v Dlouhé představil s tamní „slovenskou sekcí“ scénické čtení méně známého textu svého prastrýce Ivana Stodoly Jožko Púčik a jeho kariéra, si stihnul odskočit do libereckého Divadla F. X. Šaldy, aby zde inscenoval dramatickou prvotinu Tomáše Dianišky Googling and Fucking.

Pokud jste se vydali v únoru do Krušných hor, mohli jste tam na svahu pod lanovkou potkat první ročník herectví KALD. Nevím, zda jsem za těch dvacet minut na lanovce měl možnost vidět divadelní představení nebo site-specific projekt, ale jednoznačně jsem viděl působivou výstavu.

Jako zázrakem… se z běžného života stává poezie. Básník Jacques Prévert (1900-1977) uměl tuto transformaci provádět brilantně. Myslel a psal v duchu poetického realismu.

V prosinci roku 1988 vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers knihu
Michala Schonberga Osvobozené. Jakmile se dostala do rukou české kritice, byla rozdupána do základů. Zdá se, že jde o všeobecně známou situaci, kterou můžeme zahlédnout kolem sebe dnes a denně. Jenže!

Bojím sa, že na takom krátkom priestore, budú moje úvahy trochu hranaté. Ale nech. Hádam, aj to pomôže! Moje štúdium na škole bolo špecifické, tak ako asi štúdium každého z vás. Zaujímavé, že je síce jedna škola, ale každý akoby chodil na tú svoju. Jednodu-cho aspoň na našej VŠMU je v princípe taký slobodný priestor, že študent si do veľkej miery modeluje svo-je štúdium sám.

Ze školy jsem si odnesl zkušenosti dvě. Tou první je potřeba dialogu a tou druhou potřeba prostředků nut-ných k udržení řádu. Druhou zkušenost mi vštípil Arnošt Goldflam. Hodiny s ním byly směřovány více k onomu proč?, než k teoreticky zdánlivě aplikovatelnému jak?. První zkušenost (potřeba prostředků nutných k udrže-ní řádu) jsem si odnesl ze studia dramatické výchovy. Mým vedoucím diplomové práce byl Alexej Pernica, žák a živý zprostředkovatel myšlenek Ivana Vyskočila. Otázka komunity, jako ostrova stability, byla tématem dvou studentských let.

Pojmenovat konkrétní vědomosti a dovednosti osvojené během studia režie je úkol ošidný – režie není exaktně vědní obor či (kupříkladu) medicína. Zatímco chirurg během dlouhého studia získá a zažije přesné postupy, kudy „vést řez“, jak provést daný úkon a jak ránu zašít, každý režisér „operuje“ poněkud jinak. Zůstaneme-li u tohoto příměru, metoda pokus-omyl by v medicíně byla vysoce rizikovým, ba smrtelným postupem, v pří-padě režie jde naopak o vysoce efektivní a nevyhnutel-ný způsob práce.

Pokuste se stručně popsat, nakolik se ve vaší režijní praxi (ještě) uplatňují vědomosti a dovednosti získané během studia na vysoké škole, které to jsou a jak se ve vaší současné praxi odrážejí? Můžete ve své kariéře označit moment, kdy byly teoreticky nabyté postupy (zcela nebo částečně) nahrazeny poznatky z praxe? Existují nějaké konkrétní principy, které vám škola vštípila a vy je vědomě a nenahraditelně neustále aplikujete ve svojí praxi?

Kritik je nový komentátor na neznámém hřišti, na němž se hraje hra,
které nerozumí; a jeho prvním a nejzásadnějším úkolem je co nejrychleji a bez ptaní pochopit pravidla hry, aby se v ní zorientoval a mohl o ní zasvěceně referovat.

Inscenácia Dejvického divadla Modrovous v réžii Petry Tejnorovej po dlhej dobe prináša nielen čistotu hereckého prejavu bez čo i len známky po zaprášených a obstarožných „hereckých šuflíkoch“, žiadne hranie sa, že hráme.

V zimě minulého roku vyšel konečně několik desítek let očekávaný
komiks Káji Saudka (1935) Muriel a oranžová smrt ve směšném nákladu 5000 výtisků, do dvou týdnů byl již zcela vyprodaný a dotisku se dočkáme snad někdy za rok.

Yoshi Oida (v českém přepisu Joši Oida) – herec, reži-sér a učitel, se narodil v roce 1933 v japonském Kóbe. Po studiu tradičního asijského herectví (divadla nó) se na doporučení Jeana-Louise Barraulta v roce 1968 vydal do Francie, aby se přidal v Théâtre des Bouffes du Nord k herecké trupě Petera Brooka. Spolupracoval s ním na mnoha projektech (Mahábhárata, Konferen-ce ptáků, Orghast), účastnil se cest za kořeny divadla a stál u založení Mezinárodního centra pro výzkum di-vadla (CIRT). Účinkoval v několika filmech, mezi jinými i ve snímku The Pillow Book Petera Greenawaye. Na-psal tři teoretické knihy, z nichž žádná nebyla přeložena do češtiny. Od roku 1975 pracuje také jako režisér na nej-významnějších evropských scénách, často transformuje tradiční dramatiku do formy baletních inscenací. Je no-sitelem řady ocenění a prestižních vyznamenání. V sou-časné době připravuje s operním souborem Národního divadla v Praze inscenaci Mozartovy opery Idomeneo, v minulé sezóně nastudoval s úspěchem ve Státní opeře Praha Brittenovu Smrt v Benátkách (cena Alfréda Rado-ka za scénu a nominace na tutéž cenu za nejlepší muž-ský herecký výkon). Více informací naleznete na strán-kách www.yoshioida.com.