Kdybych chtěl demonstrovat kouzelnou manipulativní moc statistiky, napsal bych, že návštěvnost dnešních zlomvazových fi lmových bloků, na kterých jsem byl přítomen, byla o 20 procent vyšší než těch včerejších. Nicméně v absolutních číslech se jedná o šest diváků místo včerejších pěti a navíc dvě slečny v polovině odešly, takže počítat je jako plnou součást statistického vzorku by nebylo moc korektní a nadhozená teze o dvacetiprocentním navýšení by byla lživá. Václav Klaus by řekl „nepravdivá“.

Jednou z charakteristických čŕt dvadsiateho prveho storočia je postupné stieranie hraníc medzi elementárnymi hodnotami. Súčasnosti dominuje relativizmus. Logicky aj umenie takmer úplne rezignovalo na zobrazovanie sveta, v ktorom sa zoči voči stretávajú jasne defi nované dobro a zlo. Je preto miernym prekvapením, že študenti KČD DAMU sa rozhodli inscenovať upravený text Vladislava Vančuru, Markéta, dcera Lazarova.

„Že by byl čtvrtek? Zítra je pátek.“ Náš život plyne den za dnem. Šeď. Ty šťastnější z nás čeká po každém probuzení práce. Ostatní nevyvolení musejí čekat. V nejistotě z příštího dne. V naději?

Zo Samuela Becketta sa stáva klasik. Jeho hry sa inscenujú takmer všade, či už na reprezentačných scénach (iscnenácia Čakania na Godota v réžii Michala Dočekala v ND Praha), v menších regionálnych divadlách (inscenácia Šťastných dní v réžii André Hübnera-Ochodlo v Komorní scéne Aréna), sú inšpiratívnym zdrojom pre vlastné a svojské uchopenie bezhraničnej absurdity ako je to v monodráme Karla Kratochvíla Své dny. Akási divadelná renesancia jedného z otcov absurdného divadla nastáva práve v posledných rokoch, v dobe všeobecnej postmoderny aknie post-postmoderny. Tá na jednej strane teoreticky dovoľuje absolútnu slobodu v myslení, prepájaní myslenia a o umení ani nehovoriac a prakticky na rovnakom princípe i troskotá. Čím viac je možné, tým menej akoby sa chcelo túto výsadu využiť.

O tom, že festival Zlomvaz je skutečně multižánrovou, pestrou a specifi ckou kulturní akcí, svědčí třeba i fakt, že se na něm může publikum setkat s hudebními nástroji, které pro něj do té doby byly exotické nebo dokonce zcela neznámé. Student 3. ročníku HAMU Oleg Sokolov a jeho spolužáci představili čtvrtečním návštěvníkům La Fabriky marimbu a vibrafon.

Dramatický debut Júliusa Barča–Ivana 3000 ľudí z roku 1934 zčasti prispel v rozvoji formujúceho sa profesionálneho slovenského divadla a drámy. Tematickým predobrazom bola robotnícka Krompašská vzbura z roku 1921, no Barč-Ivan dej zasadil do amerického prostredia. Študenti bratislavskej VŠMU výberom tohto, dnes už smiešne naivného textu, chceli asi postihnúť dnešnú neľahkú spoločenskú situáciu a možno predostrieť jedno z východísk.

Čtvrteční odpoledne v Řetízku patřilo studentům AU z Banské Bystrice a jejich představení American Dream. Režisérka Jana Janove a dramaturg Peter Gašparík se nechali inspirovat prozaickým textem Kazimierza Brauna Hollywood aneb Svatý les, který upravil Peter Scherhaufer, a svoji inscenaci pojali jako one woman show, ochucenou slovenskými slzami a litrem ruské vodky.

Svět internetu. Život, který se odehrává za pomoci jedniček a nul.

Čtvrteční divadelní odpoledne v La Fabrice. Hra Googling and Fucking Tomáše Dianišky (absolventa KČD DAMU a v současné době člena hereckého souboru činohry libereckého divadla Františka Xavery Šaldy) parafrázuje hru Marka Ravenhilla Shopping and Fucking. Dianiška píše o generaci současných dvacátníků a pětadvacátníků; tedy o generaci, do které se řadí on sám, režisér Braňo Holiček, dramaturg Jan Tošovský, i herečky Karolína Baranová, Barbora Kubátová a Vendula Svobodová plus hrající soubor. Dá se tedy v tomto případě mluvit o generační výpovědi.

Slyšeli jste již o ruské vesnici plné kovbojů? Právě tam nás totiž přenáší Anna, hra současného ruského dramatika Jurije Klavdijeva, kterou nám nesoutěžně představili posluchači herectví ze třetího ročníku KČD DAMU pod taktovkou tvůrčí dvojice Rut - Čepková (čtvrtý ročník režie a dramaturgie).

Držíte v rukou druhé číslo festivalového Hybris. Časopisu, který již není Obratlem a jehož tvář se tak výrazně proměnila. Jako šéfredaktorka říkám, že je to z mého úhlu pohledu zcela pochopitelné. A to nejen proto, že časopis píší studenti katedry teorie a kritiky, nebo externí redaktoři studující velmi příbuzné obory. Dalším důvodem, proč si v tomto druhém festivalovém čísle přečtete „zase jen kritiky“ je to, že si nějak nedokážu představit, co jiného bychom měli psát na uvedená a viděná představení, koncerty, filmové produkce a taneční vystoupení.