Hybris nie je marshmallow!

Týmto výkrikom strieľam úvodný výkop nového ročníka časopisu Hybris, a zároveň ho považujem za pomyselné požehnanie od sudičiek do budúcnosti. Tento akademický rok sa v našej redakcii ponesie v duchu „borenia mýtov“, ktorý sme nahryzli už v poslednom predprázdninovom čísle pod vedením Vítka Pokorného. Okrem recenzií inscenácií v DISKu teda rozšírime nás tematický záber o reflexiu súčasnej kultúry, a to pod heslom „žiadne okolky, žiadne servítky!“.

Richard Schechner je čtenářům znám nejčastěji jako autor divadelně-antropologických statí. Starší diváci mají možná ještě v živé paměti obrovskou událost, výzvu Americkému kulturnímu světu, kterou se stala jeho inscenace Dionysus in 69.¹ Od roku 1967 vyučuje Schechner na Univerzitě v New Yorku, ale ani zde se nevzdává praxe.² Nastoupil jako pedagog dějin a teorie divadla. Posléze ale založil a prosadil nový obor performance studies, v němž se spojují jeho dosavadní poznatky z antropologie a divadelní praxe. Akademici autorovi vyčítali absenci metodologie. Přesto se ale obor uchytil a stal se dokonce natolik životaschopným, že mutuje do mnoha podob, které již s původní myšlenkou nemají mnoho společného. V úvodu o něm Aleksandra Jovićević píše velmi trefnou poznámku: „Pokračuje v tradici významných divadelních pedagogů a tvůrců od Stanislavského přes Brechta až ke Grotowskému, přesáhl Schechner své předchůdce a vytvořil novou disciplínu (…).“³

Čím dál častěji po návštěvě muzikálových představení opouštím divadlo s trpkostí a s rozpaky.

Příčiny, které vyvolávají tento nelibý pocit, jsou hned dvě. První je na straně produkcí a spočívá v podceňování diváků a bulvarizaci. A ta druhá je v „laxnosti“ návštěvníků. Jejich reakce na zhlédnuté přestavení často připomíná Andersenovu pohádku Císařovy nové šaty, kde i za evidentně špatné výkony obecenstvo odměňuje umělce potleskem, občas i vestoje. A tak si kladu možná banální otázku: Je to v nízkém citu pro umění, nebo divák postrádá odvahu protestovat proti nezdařilým představením a takto si vyžádat od produkčních a tvůrců větší kvalitu?

Ptačí sněm Jean - Claude Carrièra vychází z básní súfi jského mystika Farrid ud Din Attára. „Súfi smus“ znamená cestu či stezku, která se dá chápat jako cesta duše k Bohu. Dle súfíské literatury lze dosáhnout cílené jednoty pomocí prostředníka mezi žákem a Bohem. Text vznikl pro inscenaci Petera Brooka.

Intenzivní pětidenní workshop s Davidem Radokem byl určen přednostně pro druhý ročník katedry činohry. Odehrával se formou kolokvia, kdy jsme měli možnost režiséra s jeho zkušenostmi a refl exemi okamžitě konfrontovat. Forma otevřeného dialogu se ukázala velmi cennou, neboť Radok přednášel i odpovídal na otázky velice upřímně a otevřeně. Témata byla zvolena od nejširších okruhů: kultura, umění, umělecký styl, divadlo – až po úzce specifi cké diskursy: režie, interpretace, prostor, práce s hercem, status či opera (zmiňovaný výčet není vyčerpávající, neboť každé téma v sobě zahrnovalo podkapitoly).

Nespočetne prívlastkov, ktoré sa asociujú s Moskvou, by sa mohli zdať ako prázdne klišé na prilákanie turistov. Po osobnej skúsenosti ale hádam každý spontánne prehlási, že Moskva je mestom paradoxov, či že ju rozumom nie je možné pochopiť. Toľko absurdít a antagonizmov ako tu môžeme vskutku len ťažko hľadať v iných mestách. Chvíľami má človek pocit, že sa prechádza po Beverly Hills, inokedy zase, že sa ocitol v krajine tretieho sveta. Nájdeme tu bujnejúcu kultúru na najvyššej úrovni, ale aj do očí bijúci gýč. Na ulici stretneme milionárskych mafi ánov, ktorí veľmi radi predvádzajú svoje bohatstvo, a v metre žobrákov, ktorí všemožne skúšajú hrať na ľudské city. Komunistická obludná architektúra sa tu čnie popri nádherných pravoslávnych chrámoch. Západné reťazce rýchleho občerstvenia konkurujú starým stánkom s pirôžkami. V Moskve koexistuje všetko, čo si len človek dokáže predstaviť.

RETRO. Kouzelné slovíčko, které bylo zpočátku dominantou módního průmyslu, avšak pomalu se stalo zaklínadlem pro současné umělce. RETRO muzikály, RETRO seriály, RETRO design, RETRO fotografi e a samozřejmě už výše zmiňovaná RETRO móda. Rudé rtěnky, puntíkované šaty, šusťákové komplety, Beatles, Joy Division, Andy Warhol – to je svět, který kolem šíří má generace. Což mě zákonitě přivedlo k otázkám: Proč ta móda návratů? Kde se v mladých lidech bere potřeba obracet se zpět? A co je tedy vlastně současné?

Po studiu herectví (a ročním angažmá v oblastním divadle) a dramaturgie jsem se rozhodla pokračovat na katedře teorie a kritiky. Světe, div se, ano, baví mě studovat. Ohlasy hereckých kolegů a kamarádů na můj výběr byly rozdílné, společné měly jen to, že byly negativní. Od „no, fuj“, přes „to si děláš pr…“, až po gesto mé kamarádky, která z prstů udělala kříž a ustoupila ode mě o jeden krok.

Po loňské směsici pohledů na současný stav režijního oboru, přichází časopis Hybris s novou tematizovanou diskuzí, tentokrát o dramaturgii. Na zmíněný obor se každoročně hlásí desítky studentů, avšak mnohdy máme problém podstatu tohoto oboru nějak pregnantně defi novat. V éře radikálního režisérismu je dramaturg vnímán jako tichá myš v pozadí, která má režisérovi nosit kvanta textů (které pak ješitný direktor často bez přečtení odmítne), rázně škrtat nekonečně dlouhé dialogy a monology, pravidelně chodit na zkoušky, trpělivě poslouchat rýpavé připomínky režiséra a herců, ale „tvůrčím“ způsobem se pokud možno projevovat jen minimálně.

Posledního říjnového dne v divadle DISK hostovaly komorní operní skupiny Second Movement a Ensemble Opera Diversa, které publiku předvedly tři miniopery Knife´s Tears Bohuslava Martinů, Ela, Hela a stop Lukáše Sommera a Dýňový démon ve vegetariánské restauraci Onřeje Kyase.

Pokud chceme komplexněji proniknout do problematiky televizních seriálů, musíme jejich kořeny hledat dále v historii, než je okamžik vzniku a rozvoje současných masmédií. Troufale můžeme postulovat tezi, že seriály vysílané na komerčních i veřejnoprávních stanicích formálně vyrůstají z velké éry realistického románu 19. století. Autoři jako Dostojevskij, Tolstoj či Balzac svá mamutí literární díla často prezentovali jako tzv. romány na pokračování, otiskované coby součást novin. Nejbizarnějším příkladem jsou Dostojevského Uražení a ponížení, kdy ani sám podivínský autor neměl dopředu přesně danou dějovou koncepci a román psal díl od dílu, aniž by věděl, kam se osudy jeho fi gur budou posouvat dál.¹

Rozhovor s čerstvým absolventem Pavlem Ondruchem vedla Tereza Šefrnová.

Hľadaniu odpovedí musí nutne predchádzať hľadanie otázok. Pri apokalyptických vzlykoch nad dnešnou nekultúrnosťou to tak ale často nie je. Pod neúprosnou paľbou samoúčelnej kritiky sa tak ocitlo takmer všetko, čo si pod slovom kultúra môžeme predstaviť. A pojem masmédiá je v určitých kruhoch najhrôzostrašnejším vulgarizmom. To, že celá produkcia komerčných médií je podriadená požiadavkám trhu, je už dnes ale klišé. V zásade predsa na tomto fakte nie je nič zlé ani neobvyklé. Aj výrobca jogurtov sa snaží nájsť najobľúbenejšiu chuť a nemusí to byť nutne tá, ktorá chutí najviac jemu samému alebo Umbertovi Ecovi. Musí to byť tá, ktorá chutí masám, tá, ktorá opojí najviac zmyslov. A teraz je na rade otázka: čím sa stala produkcia médií ópiom ľudstva? Ktorý faktor spôsobil, že sledovanie televízie je dnes hádam najobľúbenejší relax?

Když třetího listopadu přednášel v Praze Robert Wilson, hlediště Nové scény bylo zaplněno snad do posledního místa. A valná většina z asi tří set devadesáti sedmi diváků propukla v smích, když Wilson (sám s posměšnou intonací) vyprávěl, jak se ho kdysi jistá novinářka ptala, proč ta dáma na jevišti stále pouze lije vodu do sklenice.

Letošní absolventi katedry činoherního divadla otevřeli novou sezónu DISKu notoricky známou komedií Carla Goldoniho Poprask na laguně. Výběr hry je, dalo by se říct, takřka ideální. Goldoniho komedie, která vychází z principů italské commedie dell´arte, skýtá nejen velkou škálu možností pro hereckou akci, ale zároveň i mnoho situací vybízejících k rozmanitým režijním řešením. Nabízí tedy široký prostor právě pro absolventskou inscenaci. Bohužel premiéra Poprasku na laguně v DISKu poukázala na mnohá nebezpečí, která inscenování komedie všeobecně přináší.

Komédie Carla Goldoniho nesporne patria k najpopulárnejším titulom v repertoári divadiel. Aj laikovi sú známe hry ako Sluha dvoch pánov, Mirandolína a v neposlednom rade Poprask na laguně. Veď napríklad Sluha dvou pánů v Národním divadle v Prahe je najreprízovanejšou inscenáciou v histórii Národního divadla alebo napríklad v českých divadelných kontextoch silne rezonovalo niekoľko úspešných ,,Popraskov“, či už v Národním divadle (1961), Divadle na Vinohradech (1994) alebo v DISKu (1961). A práve v DISKu sa opäť rozhodli mladí divadelníci inscenovať Goldoniho hru plnú komediálnych zápletiek a nezmyselných svárov Poprask na laguně.

Ještě před oficiálním otevřením pražské výstavy Decadence now! Za hranicí krajnosti se média v předzvěsti události roku vytasila s palcovými titulky „Porno jako nejvyšší umění“, čímž ale jen bezděky demonstrovala postmoderní tendenci k záměně čehokoli za cokoli.

„Ti hoši marně předstírají, že objevují něco nového. Když pomineme Kafku, Becketta a Ionesca, tak prameny tohohle toho všeho my už dávno nalézáme u Shakespeara.“¹ „Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. Dekadence je pevně spojena i s jasným postojem krajního individualismu i odcizenosti. Dekadentní umění je subverzivní, podněcující, nevyvolává lhostejnost, ale vyžaduje formulování jasného postoje. Dekadence je v tomto smyslu vyhrocená, extrémní i provokativní.“²

Študovať divadlo nám nezaručuje vedieť ho správne vnímať, robiť divadlo nám nezaručuje ho správne chápať...

Seděl jsem se spolužákem ze střední školy jako obvykle v oblíbené kavárničce a přemítali jsme o našich dalších životech. On budoucí etnolog a balkanista, já budoucí divadelní a fi lmový teoretik a kritik. Tedy oba z doupěte humanitních oborů, jejichž popularita je dnes kromobyčejně vysoká, následné uplatnění se však podobá husté mlze. Když nám bylo dvacet, věřili jsme, že svým myšlením a vizemi dobudeme celý svět. Teď nám táhne na třicet a jsme rádi, že v tlacích, které reálný kapitalismus na člověka vyvíjí, si můžeme pořád dopřát to naše milované „prsíčko s mlíkem a hodně cukru“.