Odmietanie diskusie odkrýva nezrelosť osobnosti, nie zrelosť umenia. 

Vzorek národní kultury lze nejlépe pozorovat na letišti. Halou proudí ruští uhlobaroni s naleštěnými nehty, elegantní francouzské dámy s drobnými drdůlky, hlasití opálení Španělé...

Do českých kin se řítí Varieté. Jak se již stalo nejapným zvykem našich fi lmových distribučních sítí, zatím co v ostatních státech už lesk fi lmu pohasnul, my teprve vyhlížíme jeho premiéru. 

Kdysi vlivná esej Beardsleyho s Wimsattem „Intencionální blud“ ,stejně jako Barthesova „Smrt autora“ jsou již intelektuálně mrtvé. 

„Povolili jsme jim rifle a oni i přesto pořád nechodí.“ Tak hodnotí studentskou návštěvnost divadel mladá učitelka a ptá se:

William K. Wimsatt a Monroe C. Beardsley vysvětlují ve studii Intencionální klam přeložené Petrem Onuferem mimo jiné, jak špatné je jít se optat autora uměleckého díla: 

Roman Sikora, který je původcem zrnka sváru v nedávné pitoreskní batrachomyomachii české divadelní kritiky, dokázal, že svůj kontroverzní postoj jen tak neopouští: 

Ktosi múdry kedysi dávno kdesi ďaleko povedal, že kultúra a umenie robia človeka človekom. Dnes sa potá- came medzi názormi, že umenie je strata času alebo v lepšom prípade dobrý biznis. Zdá sa, že po uplynutí storočia plného hrôz nás rozožiera pohodlnosť, nikto už radšej nechce vedieť kto je, nikto už nechce rozumieť svojej existencii. Matné odlesky toho najlepšieho, čo si o sebe môžeme myslieť, nájdeme v médiách, a naopak naše temné stránky sa často menia na gýč, patetický historizmus či pseudonihilizmus. Predchádzajúce generácie umelcov mali na čo reagovať, proti čomu bojovať, dnes (vraj) už nie je téma. Po troch tisícročiach sa spoločnosť dostala do stavu, v ktorom nemá potrebu hľadať tému, a ešte si niekto trúfa povedať, že umenie dnes nemá zmysel? Len ťažko niekedy v dejinách malo väčší. 

Koncem listopadu minulého roku jsem navštívil Vídeň. Byla to má první návštěva města s tak obdivuhodnou kulturní nabídkou. A ta svou rozmanitostí daleko pře-sahuje Prahu. Z bohaté nabídky jsem si šalamounsky vybral místa, na kterých spočívá tradice vídeňského divadelnictví: Státní operu a Burgtheater.

Fakt, že tvár je vyjadrením základného vzťahu tela a duše, by mal byť základnou poučkou všetkých diva-delníkov. Samotná existencia divadelnej masky a jej štandardná typológia je toho viac než jasným dôka-zom. Kniha Josefa Vinařa Hercova tvár I.¹, ktorá vyšla koncom minulého roka v slovenskom preklade, sa snaží tento vzťah osvetliť a sprístupniť, premostiť výskum fyziognomiky tváre s divadelnou praxou.

O problematike definovania a stanovenia princípov umeleckého výskumu, respektíve vedeckého výskumu, ktorý sa dotýka alebo čerpá z umenia, sa v širšom čes-koslovenskom kontexte hovorí pomerne málo, väčšinou ide o debaty za zatvorenými dverami, či v rámci rôznych sympózií a konferencií ¹. Z veľkej časti ide o záležitosť umeleckých vysokých škôl či umenovedných inštitúcií. Sú to miesta, kde sa táto téma dostáva do centra po-zornosti, a spolu s ňou i fakt, že stav ani podmienky pre rozvoj výskumu v umení nie sú ideálne.

Žijeme ve světě soutěží. Snad každý z nás již nějakou vyhrál, třebaže tomu bylo naposledy v dětství. Prochá-zejíce životem, vidíme, jak se nám oblíbená hra mění v nepochopitelný labyrint. Proč? Jedny z prvních pouček, které dostaneme, jsou pravidla, jak svou oblíbenou hru hrát. Za jakých podmínek je možné se jí zúčastnit a co musím splnit, aby vítězství bylo mé. Kdo nesplní podmínky, nemá šanci vyhrát. Kdo poruší pravidla, vy-padne ze hry. Jak snadné!

V hledišti malého sálu kina Světozor sedí osm diváků. Stmívá se a těchto osm diváků je přizváno k čarovné hře vlastní představivosti v režii Davida Jařaba. Pro-mítá se film HLAVA-RUCE-SRDCE. Je to skutečná hra, každý, kdo upíná svůj zrak na plátno, na ni musí při-stoupit. Teprve pak bude schopen pochopit. Spíše než co jiného ale divák vždy pochopí vlastní příběh. Jestli je shodný s příběhem Jařabovým, se zdá být téměř lhostejno.

V minulom čísle Hybris sme v tematizovanej diskusii kládli svoje otázky pedagógom dramaturgie na umeleckých vysokých školách v Čechách a na Slovensku. Okrem témy výuky tohoto predmetu sme sa pýtali na premeny praktickej dramaturgie od roku 1989. V tomto čísle spovedáme študentov – Martina Sládečka a Kateřinu Menclerovú z JAMU v Brne, Petru Štorcelovú z Akadémie umení v Banskej Bystrici, Mira Dacha z VŠMU v Bratislave a Ondřeja Šulca z KALD DAMU. Ich príspevky majú sprostredkovať súčasný, minulosťou nezaťažený pohľad na študovaný odbor, na prostredie dnešného sveta a kultúry a na proces výuky. 

Jaké to je zjistit, že máte horší já, o kterém jste nevě-děli? Já, které na vás dokonce mluví? Jak ho umlčet? Skončit v práci, podrobit se léčení, spáchat sebevraždu? Vítejte v kůži Alfréda Schwartze!

Slová ako kultúra či umenie dnes asociujú kultiváciu, umelosť, kultivovanú umelosť či umelú kultiváciu – skrátka faloš, ktorá čím ďalej tým viac odvádza našu pozornosť od širšých presahov estetických zážitkov.

Inscenace rané hry Bertolta Brechta V houštinách měst je nejambicióznějším projektem letošních absolventů katedry činoherního divadla DAMU. Brechtovo dílo je lákavé svým vyhroceným sociálním diskurzem a sytou poetickou formou, která není záležitostí pouze prvních uměleckých pokusů tohoto německého dramatika, ale lze si ji vychutnat i v jeho vrcholných počinech období tzv. epického dramatu (Matka Kuráž a její děti, Dobrý člověk ze Sečuanu).

Motto: „Divadlo má jednu zvláštní vlastnost: Vždy se dá začít znovu. V životě je to mýtus; nikdy se k ni-čemu nemůžete, nemůžeme vrátit. Nové listí znovu ne-vypučí, hodiny nepůjdou nazpátek, druhou příležitost nám nikdy nikdo nedá. V každodenním životě je ,kdyby‘ pouhou fi kcí; v divadle znamená ,kdyby‘ experiment. V životě znamená ,kdyby‘ vytáčky, v divadle znamená pravdu! Když nás přesvědčí a uvěříme v tuto pravdu, pak divadlo a život budou jedno. Je to vysoký cíl. A vy-padá to na namáhavou práci. Hra vyžaduje mnoho práce. Když ale zažijeme práci jako hru, přestane být prací. Hra je hra.“ ¹

Velké příběhy jsou obvykle nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Zvláště pak ty, které se na jevištích objevují desítky let. Proto není velkým překvapením, že ame-rický režisér Darren Aronofsky opřel svůj nový psycho-thriller o novoromantický balet z druhé poloviny deva-tenáctého století. Všeobecně nejde o nic nového: když svět filmu hledá náměty, které jsou příslibem kýženého diváckého úspěchu, rád sahá právě po klasických té-matech. Věřím, že mladá generace zná příběh Romea a Julie spíš ze snímku Baze Luhrmanna než z divadla. Aronofsky však k Labutímu jezeru přistoupil jinak. Ne-převypravuje původní Begičevovo a Gelcerovo libreto svým jazykem, ale vybírá si z baletu nejsilnější motivy a základní zápletku staví na úskalích herecké práce, kte-ré musí překonat dívky ztvárňující generaci za generací jednu z nejvýznamnějších baletních rolí. Dvojrole Odilie a Odetty si totiž přímo říká o rozvíjení psychologie bale-ríny, která hlavní part v Labutím jezeře ztvárňuje.

Nahlížení klíčovou dírkou do soukromí druhých osob je stále populární. Bulvární časopisy zažívají žně, díky internetu každý ví, kdo, kde, s kým a proti komu, v te-levizi se neustále opakují různé soutěže na bázi reality show a to všechno jenom kvůli jediné lidské potřebě, zvědavosti. Taky kdo by nechtěl vědět, kdo se skrývá v tajemném dark roomu, v díře za umakartem.