Králova řeč není jen oslavou skvělého herectví a půvabu anglického jazyka, ale také síly slov. V tu by měl věřit každý, kdo píše.

Zrada obrazů je bezesporu jedním z nejdiskutovanějších obrazů moderního malířství počátku dvacátého století. Na plátně je vidět velmi realistická malba obyčejné dýmky a pod ní nápis „Toto není dýmka“. Z pohledu sé-miotiky se jedná o dva protichůdné znaky. Jeden popírá druhý: zobrazená dýmka je negována slovním popisem. Anebo naopak? Hra se slovem nebo názvy obrazů je vůbec velmi charakteristická pro Magrittovu tvorbu. A pro sémiotiku velmi zajímavá.

V tematizované diskuzi o dramaturgii jsme se snažili zmapovat současný stav oboru, jeho vývoj za posled-ních dvacet let i jeho studium na vysokých školách v Čechách a na Slovensku. A to pomocí názorů těch nejpovolanějších. Nejprve jsme tedy otázky kladli pedagogům oněch škol, v minulém čísle Hybris pak jejich studentům. Celou diskuzi uzavírají nedávní absolventi oboru, na jejichž postřehy jsme se soustředili tentokrát. Právě jejich příspěvky mají zprostředkovat náhled mladé generace na studium i praxi dramaturgie a její postavení v rámci inscenačního procesu. Za tuto generaci hovoří absolventka VŠMU v Bratislavě Miriam Kičiňová, Jan Šotkovský z brněnské JAMU a absolventky DAMU v Praze Klára Novotná a Martina Kinská.

V pátek 11. března se v Disku konala repríza insce-nace KALD hamlet (s malým h), kterou následovala DISK-USE. Některé momenty představení a diskuze mě přivedly k hlubšímu zamyšlení nad vztahem divadla a historie.

Filmový režisér Otakar Vávra oslavil 28. února tohoto roku svoje sté narozeniny. Kontroverzní postava naší kul-tury se v souvislosti se svým životním jubileem na krát-ký čas znovu dostala do centra pozornosti tzv. „kritické veřejnosti“.

Aleks Sierz je britský divadelní kritik, teoretik a vysokoškolský pedagog. Vystudoval politologii, moderní historii, archivnictví, žurnalistiku a uměleckou kritiku. Po ne příliš vzrušujících zaměstnáních v archivech začal působit jako redaktor různých novin a časopisů. V současnosti píše na volné noze a je spoluredaktorem internetového portálu www.theatrevoice.com. Proslavil se zejména jako autor publikací In-Yer-Face Theatre: British Drama Today, The Theatre of Martin Crimp a John Osborne´s Look Back in Anger. Středem jeho zájmu je poválečné britské drama. V tomto oboru je považován za nejvýznamnějšího odborníka současnosti. Poslední Sierzovou publikací je Rewriting The Nation: British Theatre Today. Více informací najdete také na stránkách www.inyerface-theatre.com a jeho blogu http://sierz.blogspot.com.

Oceňovaný dokumentarista, zejména za sedmnáctiletý časosběrný dokument Nevítaní, Tomáš Škrdlant o sobě dává znovu vědět svým známým. Chystá totiž premiérové promítání dokumentárního filmu o rozpouštění bariér nazvaného po dlouhých debatách - Přibližování.

V Pardubicích se v březnu odehrál již XI. GRAND Festival smíchu. Repertoár sedmidenního festivalu nabídl divákům osmnáct přestavení provedených profesionálními soubory z celé České republiky, z nichž sedm inscenací se podrobilo ostrému oku odborné a studentské poroty stejně jako i diváků.

Záznam výslechu Otakara Tomka unikl do médií. Hlavní otázkou je, kdo ho novinářům předal.

Německých neuzříte frašek, kde tančí ďábel, smrt a šašek: karneval je vám přichystán.¹ 

Představte si město, do jehož ulic se na tři dny v roce vylije paralelní struktura. Na tři dny se ulice promění v dějiště svátku výjimky, v dějiště karnevalu. Jedná se o největší karneval Švýcarska a zároveň jediný protestantský karneval na světě. Čekáte-li karneval jako dobu obrácení světa, veselí, opilosti a obscénnosti (tak jak karnevalovou kulturu popisuje třeba Bachtin), budete zklamáni, anebo příjemně překvapeni. Ano, převrácení světa platí, veselí též, ale na opilce, taneční bujarost či obscénnosti nenarazíte. To, co se před vámi rozevírá, je projev ohromné kulturnosti, společenství, satiry a radostnosti. Živý, kolektivní a aktuální společenský rituál, který má zároveň jakýsi vážný, velmi respektovaný nádech.

Většina škol dnes slouží jako instituce zabíjení myslí, jako instituce výcviku plně disciplinovaných, dobře fungujících, užitečných a konformních lidí-strojů. Základem „vzdělání“ není malé zvídavé děti připravit na život, naučit je kriticky přemýšlet, osobitě tvořit, eticky činit či jim umožnit rozvíjet se podle jejich osobních preferencí, zájmů a cílů, nýbrž jim vštípit řád, jenž jedinečnost individuality všemožným způsobem potlačuje a naopak vytváří dojem, že takový řád je úplně v pořádku a snad i jediný možný.

Herec/Herečka: Tak čo hovoríš, bolo to dobré?
Kritik/Kritička: Chceš naozaj počuť môj úprimný názor?

Těsně před začátkem velkého boje o 20% DPH na veškerou literaturu vydalo nakladatelství Dokořán knihu zdánlivě úzce specializovanou - Teorie umění od Cynthie Freelandové¹. Přestože originál spatřil světlo světa už před deseti lety, kdy došlo k jeho prvnímu londýnskému vydání, k českému čtenáři se kniha v překladu Stanislavy Jurčíkové Suchanové a Terezy Ješátkové dostává až dnes. Teorie umění v podání Freelandové je čtivou knihou, napsanou populárně naučnou formou. K tomuto dojmu jistě přispěl i zdařilý překlad, kterému ale nelze nevytknout přechylování ženských jmen zahraničních autorek. Kniha tohoto formátu, která velmi samozřejmým způsobem pojednává i o genderové revoluci v umění, by měla obsahovat alespoň vysvětlení či poznámku, proč se překladatelky takto rozhodly. Poměrně zásadnějším problémem překladu je zvolený název knihy, kdy se z původního Art Theory: A Very Short Introduction překladatelky spokojily s pouhým Teorie umění.

Ak umelci očakávajú serióznu kritiku, prečo...

Dva kopance na záver

Výhodou študentského časopisu je patričná dávka bezbrehej anarchie, ktorej sa nám po škole sotva kedy dostane. Nevýhodou je, keď musíte napísať niečo do rubriky exitorial, a neviete čo s tým. Ale keďže onedlho prídem o štatút študentky, užijem si svoju poslednú zlacnenú tramvajenku a poslednú dávku onej bezbrehej anarchie, ako sa patrí. Väčšinou sme sa v exitoriali dočítali, že je hrozne fajn čo robíme, že sme šikovní a že sme dobre vykročili, aj keď sme občas zakopli. Od sudičiek už teda máme požehnaní dosť. Ja, novopečená bývalá šéfredaktorka, mám ale ešte celkom čerstvé zážitky z reality.

Dnešná doba, ktorá všetko dokáže schovať pod prívlastok postmoderný/á/é, akosi chtiac-nechtiac automaticky bráni bezhranične slobodnej recepcii umenia. Je to sčasti aj prirodzený dôsledok jeho neúmerne rýchleho opotrebovania. Najťažšou úlohou je prísť s niečím novým, čo tu takpovediac ešte nebolo. Na druhej strane sa všeobjímajúca postmoderna stáva pohodlnou barličkou, ktorej sa dá chytiť, ak si s posudzovaním umeleckých kvalít diela alebo jeho výkladom jednoducho recipient nevie poradiť.

Hravost a radost ze hry, to je inscenace Sherlock Holmes: Pes, kde si herci chtěli zařádit bez autority režiséra, a nutno povědět hned na začátku, že se jim to daří.

Po Čtvrtníčkově zdařilém scénickém čtení nazvaném Ivánku, kamaráde, které bylo věrným přepisem nahrávek rozhovorů z kapříkové aféry ve fotbale, zareagoval ve stejné pracovní šabloně pražský Rubín.

Divadlo pro děti (nemluvím teď záměrně o dětském divadle) u nás ještě pořád nese punc ledabylosti a snadného výdělku pro neschopné herce a herečky. Takové ty inscenace, co pracují s kýčem a jednoduchými zápletkami. Na druhé straně tu ale máme osvícené (ať už studiem, zkušenostmi či vlastním nadáním) praktiky, kteří hledají cesty, jak úspěšně inscenovat divadlo pro nejpřísnějšího kritika: dítě. A pak je tu samozřejmě (možná nejsilnější) střední proud divadla, který si na dětech dává záležet, nicméně omílá stále stejné hrdiny a postupy.

Najhoršia kritika je tá, ktorej nerozumie jej autor/ka.