Film slavného maďarského režiséra Bély Tarra svou mírou beznaděje představuje dílo, u kterého můžou zůstat až do konce snad jen lidé pevných nervů. Pomalým tempem a nedějovostí snímek vzbuzuje pocit nekonečného trvání, které ale velmi efektně dokládá autorův záměr představit svět plný marných bojů a vnitřní prázdnoty.

Mám rád sobotní šichty, denní i noční. V sobotu je klid. Žádné dělnické vlaky ani haranti do škol.“ - vůbec první slova Aloise Nebela. „Pronesl“ je roku 2003 prostřednictvím komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99. A v dalších dvou dílech trilogie toho Nebel, nejen o sobě, odvyprávěl ještě mnoho. O dva roky později udělal svůj první pohyb - v Činoherním studiu pod režijním vedením Natálie Deákové1 . Uplynulo dalších šest let a Alois Nebel vstoupil i na filmové plátno...

Nebojím se označit komiks za „dokonalé médium“. Ano. Dokonalé. Přejímá totiž „to nejlepší“ z výtvarného umění i literatury, a zároveň (na rozdíl třeba od filmu či animace) podstatně více práce nechává na čtenáři, tedy dává více prostoru jeho vlastní představivosti. Jak uvedl McCloud ve svém komiksu o komiksu1 : „Zabít někoho mezi dvěma panely, to znamená, odsoudit ho k tisíci smrtí.“ Co se totiž odehrává ve škarpě2 , si každý čtenář domýšlí sám. Pokud první políčko naznačuje ruku s nožem a druhé odhaluje mrtvé tělo, existuje nekoneč- né množství představ o tom, co se stalo. Jistěže stejný- mi možnostmi disponuje filmový střih, nicméně komiks s tímto principem pracuje v mnohem větší míře

Pan Jezevec žije v poklidu ve své noře a sní si o lepším životě. Životě, který by byl plný umění, životě, který by byl plný divadla. Po nocích se při svitu svíček učí Cyranovy monology, protože kdo jiný by byl podobnější jezevci s dlouhým čumáčkem? Vždyť přece každý ví, že: „velký nos velkého ducha značí!“ Atak začíná pouť Pana Jezevce nejenom za štěstím, ale především za jeho velkým snem stát se hercem.

Problém dnešného Grécka tesne pred štátnym bankrotom a záchranného kolesa v podobe e-valu už niekoľko mesiacov neopúšťa stránky novín, televízne a internetové spravodajstvo a diskusie. Koniec koncov, na Slovensku kvôli tomu padla vláda. Zodpovedným je Richard Sulík, zakladateľ pravicovo-liberálnej strany Sloboda a Solidarita a už bývalý predseda Národnej rady SR. Sulík a jeho strana odmietli podporiť účasť Slovenska na eurovale a vláda Ivety Radičovej stratila dôveru. Je právom euroskeptikov i eurooptimistov vnímať Richarda Sulíka a/ ako hrdinu, ktorý si stál za názorom alebo b/ ako vyvrheľa, ktorý má všetko na svedomí. Z divadelnohistorického pohľadu by mohla byť zaujímavou celková štruktúra tejto európskej politickej a ekonomickej (nedivadelnej) tragédie.

Alexandr Nikolajevič Ostrovskij ve svých dramatických dílech zachycuje společenské i morální problémy carského Ruska, divadelní hra Les není výjimkou. Vidíme uzavřenou, neproniknutelnou skupinu postav, která si chce žít sama pro sebe, podle svých pravidel a bez ohledu na druhé. Střetávají se v lese a každá z nich tam přichází s nějakým záměrem, který chce uskutečnit. Přetvářka jim má sloužit k tomu, aby ostatní jejich úmysl neprohlédli. Toto téma inscenátoři umocnili užitím skladby hudební skupiny The Doors People are strange. Je zřejmé, že tato skladba je v inscenaci ústřední scénickou hudbou právě pro svůj obsah: „People are strange when you‘re a stranger, faces look ugly when you‘re alone…“.

Co patří mezi obecně uznávané symboly šťastné rodiny? Mohl by to být domek se zahradou a psíkem, fotky z dovolené vystavené na poličce nebo rodinná videa z dětských oslav, ze kterých čiší radost. Režisérka Ewa Zembok v inscenaci Médea Katedry činoherního divadla pracuje na jevišti se všemi těmito symboly. Pokaždé ve značně vyhrocené podobě. Domek se zahradou je zde nakreslen dětskou rukou a křídami na zemi. Mé- dea i Iáson po něm ustavičně šlapou, a tím jej postupně rozmazávají. Video z narozeninové oslavy je promítáno právě ve chvíli, kdy se Médea krutě mstí Iásonovi za jeho činy a fotka Iásona a dětí nakonec ironicky dominuje mezi stékajícími pruhy krve. 

připomenutí a oživení Sanforda Meisnera na Rose Bruford College, Londýn, 5. listopadu 2011      

napsala: Olga Ryabets, přeložila Pavlína Pacáková

Loňská ambiciózně pojatá tematizovaná diskuse se po-koušela obhájit postavení největšího divadelního outsidera – dramaturgie. Letos přichází časopis Hybris s neméně důležitou problematikou, s herectvím.

V tomto čísle jsme oslovili absolvující herce Katedry alternativního a loutkového divadla. Naším cílem bylo přiblížit zdroje jejich tvorby, zjistit, jakým způsobem pracují na zkouškách, v čem se jejich přístupy liší a jestli je pro ně opravdu herectví pouze exhibicionistickou manýrou, ze které jsou často osočovaní. Chtěli bychom otevřít diskusi nad spoluprácí jednotlivých divadelních komponentů, nad smyslem hereckých metod, ale hlavně nad možnostmi hereckého projevu v současné medializované společnosti. Samozřejmě budeme rádi, pokud se třeba i Vy do naší rozpravy zapojíte na webu časopisu.

Jiří Havelka (1980) je v poslední době opravdu veli-ce vytíženým umělcem. V říjnu tohoto roku souběžně zkoušel dvě inscenace: „Kauzu Pérák“ v Meet Factory a „Já, hrdina“ v DISKu. Zároveň se jako čerstvý vedoucí Katedry alternativního a loutkového divadla seznamuje s obtížnou administrativní dřinou. Není divu, že Havel-ka je žádaný. Absolvent jihlavského gymnázia a posléze režie na výše zmíněné katedře již delší dobu vzbuzuje pozornost svými výrazně formalistickými inscenacemi, kde zkouší nové možnosti divadelního vyjadřování. Za všechny jmenujme např. jeho absolventskou insce-naci „Pan Nula“ a „Drama v kostce“ uvedené v Ypsi-lonce nebo „Černou díru“, inscenovanou v Dejvickém divadle. Krom svých režijních úspěchů se Havelka ob-jevil jako herec v několika filmech (např. „Zoufalci“), je členem nonkonformního divadelního souboru VOSTO5, zakladatelem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a hudební televizní stanice Óčko.

zdánlivá rekonstrukce, která vás nepohltí

„Beru skautský nůž. Podřezávám oběť.“

Jiří Havelka bezesporu patří k nejoriginálnějším divadel-ním tvůrcům mladé generace. Od jeho absolventské in-scenace na Katedře alternativního a loutkového divadla uběhlo již téměř deset let, přesto se tento oceňovaný umělec čas od času na studentskou scénu DISK vrací. Tentokrát jako režisér absolventské inscenace studentů 4. ročníku herectví KALD nazvaného „Já, hrdina“.

Fotografie od svého vzniku vyvolala už mnoho sporů. Danielu Girardinovi a Christianu Pirkerovi, kurátorům výstavy Kontroverze, Právní a etická historie fotografie, kterou jsme mohli vidět v Rudolfinu, se podařilo ukázat některé z nich. Nešlo o to, hodnotit uměleckou kvalitu vystavených děl, ale spíše se zamyslet nad tím, jaký měla a mají společenský dopad. Na výstavě jsem se setkala se snímky, u kterých bylo hned jasné, jaký spor vzbudily. Ale nacházely se tam i takové, u kterých jsem to na první pohled neviděla. Proto byly k dispozici objasňující texty. Ty si každý návštěvník mohl vzít domů v podobě letáč-ků a udělat si tak svou vlastní knížečku fotografických kontroverzí.

Pri stláčaní kľučky na dverách expozície Kontroverze sa mi v mysli stále vynára úvodné decentné upozornenie, že vystavované fotografie nie sú vhodné pre slabšie ná-tury. Pripravujem sa teda na najhoršie a rozmýšľam, či vôbec patrím do kategórie silných žalúdkov a mám tu čo robiť. Na moje počudovanie sú však výstavné siene plné prívetivých tvárí, úsmevov či dokonca rodičov s ma-lými deťmi. Viac ako fotografie ma začínajú fascinovať tváre a správanie okolostojacich zvedavcov. Bez debaty sú všetci tu prítomní silné žalúdky. Nik neomdlieva, ni-komu sa netisnú slzy do očí, nik nechodí so zatajeným dychom. V konečnom dôsledku to vyzerá tak, že najväč-šou kontroverziou Kontroverze je návštevník a jeho re-zervovaný prístup.

My funny games v DISKu. Nejen citace slavného filmu, ale příslib skutečné hry, atraktivní hry na život a o život. Alterna si hraje. S technikou, tělem a především s divákem.

Až budete zítra ráno bryndat snídaňovou kávu do ote-vřených novin, klidně se vsadím, že alespoň jeden titulek bude hlásat, jak je cosi kontroverzní. Právě kontroverze se totiž stala čtenářským lákadlem. 

Další ročník (počítáno rokem akademickým, nikoliv kalendářním) časopisu Hybris přináší dvě drobné změny: na jednu byl čtenář již upozorněn, druhou stojí za to přiblížit a vysvětlit. První změna se týká diskusní rubriky dialogy, zaměřené tentokrát na herectví a realizované výhradně na území fakulty. Po dialozích o režii a dramaturgii vedených napříč spřízněnými divadelními školami přináší dialog s herci formu dotazníku, jehož cílem je dotknout se některých aspektů herectví a jeho pedagogiky na dvou tzv. kmenových katedrách školy. Jde samozřejmě o dotek letmý, jehož cílem není nic víc než postihnout – existují-li – tendence v hereckém přístupu k tvorbě u končících ročníků obou kateder; redakce tedy děkuje všem těm, kteří se nad oněmi několika otázkami pokusili zamyslet a dali tím najevo jistou chuť reflektovat vlastní práci. Doufejme však, že další a hlavně delší dialogy probíhají i mimo stránky časopisu…

Autorské, alternatívne, kolektívne...To naozaj tomu dnešnému divadlu stačí? 

Ať už Superman přesvědčoval čtenáře, aby podporovali Červený kříž, nebo Jerieho a Matějíčkův kreslený dobrovolník ukazoval, jak lze ve službách organizace Člověk v tísni dělat zázraky, vždycky šlo o stejný princip: 

Někdy je těžké rozeznat patos, který je režijním záměrem, od patosu vzniklým z neumětelství herců. 

Keď forma prekryje obsah, môže to mať negatívny dosah. Keď je formou absencia obsahu, je ten dosah ešte horší – žiadny!