V seriálu dialogů se studenty, absolventy a profesory, v nichž každý rok postupně představujeme jednu z kateder DAMU, jsme si Katedru výchovné dramatiky nechali na závěr. Na rozdíl od ostatních kateder, s jejichž předměty jsme se seznámili v rámci bakalářského studia na KTK, je pro nás KVD dosud neodhaleným koutem školy. Využila jsem jedinečné příležitosti, při níž studenti sestoupili z podkroví středního traktu, kde katedra sídlí, a ovládli školu Festivalem DVD (DĚTI-VÝCHOVA-DIVADLO), abych nahlédla do jejího tajemství.

Od roku 2007 probíhá na HAMU projekt pro současný tanec, pantomimu a pohybové divadlo s názvem Nová generace se záměrem reprízovat úspěšná umělecky přínosná představení začínajících choreografů a performerů. (facebook.com/ngenerace). Již pátý ročník mezinárodního Festivalu Nové generace se uskutečnil od 24. 11 do 26. 11. 2016 ve spolupráci se Studiem Alta, avšak své projekty a klauzurní práce, které mohou být propojené do tematického programu, studenti pravidelně představují také v Divadle DISK. V rámci jednoho takového večera se představily tři projekty, kdy použitý žánr, téma nebo děj odkazovaly (i když někdy vzdáleně) ke smrti – taneční film pouze v 2D rozměru v kontrastu s jevištěm a živými interprety, smuteční hostina a vodník jako mrtvý anděl či zabiják. Pro Novou generaci, stejně jako ostatně pro každou, je vyrovnávání se s tímto tématem určitou částí tvůrčí cesty. Vyrovnat se se smrtí totiž může znamenat žít.

Olga, Máša a Irina Prozorovovy jsou inteligentní, vychované ženy, jejichž největší touhou je odjet do svého rodného města, Moskvy. Vyhlížejí do budoucnosti s nadějí lepšího života a nalezení skutečné lásky. Stále více si totiž uvědomují, že umět pět jazyků a hrát na klavír ve světě, kde se čas zabíjí prázdným filozofováním, hraním karet a pitím čaje, nemá smysl.

V září uvedlo Divadlo DISK v české premiéře hru britského dramatika Alistaira McDowalla Pomona, variaci na detektivní drama inspirovanou noirovými a hororovými filmy, ale také počítačovými hrami a fantasy knihami. Po Čechovových Třech sestrách a Brechtově Dobrém člověku ze Sečuanu tak absolventský ročník herectví Katedry činoherního divadla dostal vůbec poprvé možnost pracovat na půdě fakultního divadla s textem současného autora.  Pod vedením režiséra Jana Holce, studenta 5. ročníku režie na téže katedře, a dramaturga Davida Košťáka vytvořili inscenaci, v níž se vyrovnávají se současným fenoménem počítačových her nabízejících svým vyznavačům návykové náhradní světy.

Uplynuly necelé dva roky od premiéry imerzivní inscenace Letec/L´Aviateur a já opět stojím ve starém, donedávna neobydleném domě, tentokrát v Praze na Florenci, za jehož zdmi se zanedlouho odehraje představení Pomezí. Začátek očekávám s otázkou, jak se tvůrci s novou inscenací vyvinuli a zda díky této zkušenosti proniknu hlouběji do tajů imerzivního divadla.

Divadelní plakát je zcela svébytná forma reklamního a propagačního materiálu určená do veřejných prostor, která v sobě spojuje vedle umělecké složky v podobě grafického designu nebo fotografie, prvků scénografie a typografie také vlastní marketingové zákonitosti. Právě ty ale způsobují, že v současné době je plakát jako výtvarné dílo na ústupu – divadla i jiné kulturní instituce vesměs dávají přednost rychlé a přímé komunikaci se svými diváky na sociálních sítích, tvořících podstatnou součást dnešního sdíleného veřejného prostoru. Jak s divákem komunikují plakáty inscenací divadla DISK? Nabízejí i hlubší vhled do inscenačního pojetí, nebo se jedná jen o prvoplánový reklamní materiál?

O přehlídce Děti-výchova-divadlo organizované Katedrou výchovné dramatiky ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku jsme v Hybris psali již několikrát.  Rok se s rokem sešel a na DAMU se odehrál už čtvrtý ročník této přehlídky. Navštívila jsem ji odhodlaná informovat o ní tak, abych neopakovala v předešlých textech vyřčené závěry. K mé radosti mi organizátoři DVD nevědomky pomohli tématem, jež tomuto ročníku přiřkli. Byly jím PŘESAHY.

Sedím v hledišti a sleduji představení. Zpočátku se zdá být vše normální, tak nějak dobře známé. Prostě jen další návštěva divadla, během které mě nemůže nic překvapit.

V DISKu hostuje čím dál více projektů HAMU, přitom mají své vlastní divadlo – čím to je? Co je divadlo Inspirace zač? Nevyhovuje snad požadavkům studentů?

„Send in the clowns,“ reprodukovaně zazní od britské hudební skupiny Tiger Lillies v závěru inscenace Věc. Divadlo DISK totiž není prostorem opanovaným pouze absolventskými inscenacemi a projekty Divadelní fakulty, ale své klauzurní projekty zde pravidelně prezentují i studenti pantomimy.

Absolventský ročník Katedry alternativního divadla DAMU ve svém představení Skončí to ústa čerpá z experimentální poezie šedesátých let, a to ze dvou sborníků, Experimentální poezie a Vrh kostek. Obě dvě knihy redigovali a z velké části také přeložili Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou. Tato poezie se vymezuje proti tradiční interpretaci básní, odvrací se od příběhu, snaží se vytrhnout věty ze souvislostí, slova z řádků, osamostatňuje písmena. Slovo se v básni stává materiálem, jenž skýtá nespočet nových možností - může se proměnit v matematický vzorec, ve vizuální obraz, může se stát jen uhrančivým zvukem, který si čtenář ve své hlavě přehrává. Je to poezie hledání nového tvaru, nových kvalit textu, a to především výtvarných a rytmických.

Dostaly jsme se k nebezpečnému číslu 27. Všichni z „klubu 27“ napjatě čekají, zda se i my přidáme do hvězdného nebe. Proto jsme učinily některá opatření.