Loňská rubrika Dialogů se věnovala výhradně herectví a jeho výuce na DAMU. Letos bychom se chtěli zaměřit na tvorbu studentů scénografie a pevně věříme, že se znovu objeví podnětná témata k diskusi. Otázky, které jsme pro tento rok sestavili, se pokoušejí zmapovat především tři okruhy – způsob a metodiku výuky na DAMU včetně rozdílů, které jsou dány zaměřením na činoherní a alternativní divadlo, dále samotnou tvorbu scénografů, a v neposlední řadě přesah scénografie do jiných uměleckých odvětví. Přitom právě tento v posledku zmíněný přesah scénografie bývá často i předmětem mnohých sporů o hranicích scénografie jako divadelního oboru. Jak tuto problematiku vnímají sami tvůrci?

V tomto čísle uveřejňujeme anketu se studenty DAMU z Katedry scénografie a z Katedry alternativního a loutkového divadla – oboru scénografie. Příště bychom se rádi obrátili na absolventy těchto kateder a v posledním čísle školního roku chceme oslovit pedagogy.

V říjnu 2012 vydalo nakladatelství Akademie múzických umění v Praze knihu Jiřího Havelky Zmrazit čerstvé ovoce. Jedná se o doplněnou verzi stejnojmenné dizertační práce, kterou Havelka obhájil před dvěma lety. Samotná kniha je pak souborem esejů, v nichž si autor ujasňuje svoje postoje k umělecké tvorbě a ke světu obecně - snaží se zdůvodnit, jak chápe pozici divadla v dnešní době, co pro něj znamená tvůrčí proces a jakou roli v něm zaujímá divadelní zkouška. Havelka přitom píše velmi čtivě, a i když je kniha souborem jeho osobních postojů a zkušeností, rozhodně je z ní patrná snaha si všechny tyto postoje nějak logicky zdůvodnit.

„Zrodilo se něco nového“ – to bylo motto letošního prvního ročníku činoherní přehlídky Moravského divadla Olomouc. Ve dnech 23.–25. září jsme měli možnost shlédnout pět inscenací, a seznámit se tak s průřezem aktuálního repertoáru divadla. Přehlídka vyšla vstříc především divákům z jiných měst, neboť dala příležitost udělat si v relativně krátkém časovém úseku představu o poetice souboru. Iniciátorem celého tohoto chvályhodného počinu byl Milan Šotek, dramaturg Moravského divadla Olomouc.

Vyhodíš ho dveřmi, vrátí se ti oknem… Jak si jistě mnozí z vás všimli, do centra města se vrátilo pouliční umění. Vzhledem k poloze naší alma mater mu nelze uniknout, obzvlášť když je přímo před DISKafé tak pěkný plácek, který je v porovnání s okolními dokonce i poměrně prostorný. Povolení vešlo v platnost prvního března; tím dnem se spustil tzv. zkušební rok, během kterého mohou všelijací umělci bavit (a samozřejmě i kasírovat) kolemjdoucí turisty.

V ľudskej povahe je obsiahnutá potreba sociálnej interakcie, pozorovania a kontaktu. V minulosti sa tieto potreby nedali ignorovať. No nakoľko to platí v súčasnosti? Prečo sa zaujímame o problémy ľudí z obrazoviek na úkor osudov našich blížnych? A ak sa zaujímame, kde je prípustná hranica záujmu a prehnaného záujmu? Možno aj podobné úvahy viedli k vzniku hry a inscenácie Reality snov.

Ve světě jedniček a nul vznikl nový prostor, blog, s výmluvným názvem NADIVADLO a ještě výmluvnějším podtitulem naše pohledy NA DIVADLO. O čí pohledy vlastně jde?

Česká společnost se po vítězství demokracie v roce 1989 musela vyrovnat s dravým nástupem mnoha rozporuplných rysů vyspělé západní civilizace. Tržní hospodářství, po přervání pout totalitního dogmatismu nečekaně těžká odpovědnost jedince za vlastní osud, nemoc AIDS, drogy, ale i popkultura se svou líbivou tváří šťastného konzumního života. Na druhé straně se nové demokracie mohly svobodně seznamovat s různorodými filozofickými, náboženskými a estetickými směry. Postupné rušení hranic a rozvoj komunikačních technologií umožnil snadnější výměnu informací. Postkomunistické státy byly do stavu svobody a demokracie vrženy bez postupného „uzrávání“ kladů a záporů, tudíž první desetiletí svobodných poměrů můžeme metaforicky nazvat estrádou bez bodového scénáře. Divadlo ztrácí svou prestižní pozici místa, kde se dají metaforicky formulovat jinak tabuizovaná témata. Sály jsou poloprázdné, diváci objevují nové životní obzory. České umění zažívá krizi a je otázkou, zdali se z této krize již dostalo.

Jean-Pierre Han patří k předním francouzským kritikům, působí jako šéfredaktor divadelního časopisu Friction, časopisu Lettres françaises a také se soustavně věnuje pedagogické činnosti - vede například kritický seminář na Sorbonně, přednáší v uměleckých institucích a jako viceprezident Mezinárodní organizace divadelních kritiků pořádá v rámci divadelních festivalů workshopy pro mladé kritiky z celého světa. Na konci října se o své zkušenosti podělil i s posluchači divadelní teorie a kritiky na DAMU. „Doufám, že děláte ještě něco jiného. Divadelní kritici to totiž dneska nemají vůbec lehké,“ sdělil mi důvěrně, ještě než jsem pustila mikrofon. Je vidět, že se svému oboru věnuje již skutečně dlouho.

Na konci předešlé divadelní sezóny uvedlo Divadlo LETÍ ve spolupráci se Švandovým divadlem jedno ze svých dalších scénických čtení. Konalo se tak v rámci cyklu 8v8, jehož prostřednictvím se můžeme opakovaně seznamovat s novými divadelními hrami, ať už autorů zahraničních či tuzemských. V tomto případě jsme měli možnost se seznámit s novinkou předního současného ruského dramatika Ivana Vyrypajeva. Jeho text Iluze nastudoval spolu se studenty 4. ročníku herectví Katedry činoherního divadla pražské DAMU ruský režisér a současně i umělecký šéf Novosibirského městského činoherního divadla Sergej Nikolajevič Afanasjev. Scénická skica, kterou uvedli 30. května ve Švandově divadle, byla výsledkem několikadenního workshopu, během kterého měl režisér studenty seznámit s tím, jak on sám hereckou metodou S. K. Stanislavského, praktikuje se svými studenty. Rozhovor vznikl vzápětí po představení.

Studenti Katedry fotografie (KF) FAMU z dílny Milana Mikuláštíka dostali za úkol balancovat na hranici umění a banální reality, a pokusit se tak o nalezení cesty k vlastní tvorbě. Jako inspirační zdroj byl tvůrcům nabídnut například Malevičův legendární „Čtverec na bílém poli“ či Duchampův pisoár „Fontána“. Výsledky jejich zkoumání a experimentů byly prezentovány v prostorách Galerie AMU (GAMU) na výstavě nazvané Na hranicích.

Druhý říjnový víkend o sobě dala slyšet Katedra výchovné dramatiky DAMU, která ačkoli už slaví dvacet let své existence, stojí po většinu času stranou všeho dění na škole. V rámci Přehlídky 3D, uspořádané na počest jubilea katedry, se otevřely dveře divadla DISK a studia Řetízek souborům Základních uměleckých škol i dětským sólovým recitátorům, také dvěma profesionálním vzdělávacím/výchovným inscenacím a několika ukázkám výsledků práce současných studentů KVD.

O tom, že existují aktivity s divadlem úzce spjaté, které nejsou příliš reflektované, všichni dobře víme. Ale má otázka zní, proč s tímto faktem není nikdo schopen něco udělat? V září jsem navštívila Mezinárodní festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Poděbradech. Tedy místo, kde se divadelníci mohli v krátké době seznámit s tím nejlepším, co bylo pro rozhlas v posledním roce natočeno.

Jak jinak prožít nedělní ráno - rozpustná káva pochybného složení, cigareta, která „může způsobit pomalou a bolestivou smrt“ a lov, který způsobí smrt nebohému králíčkovi Azuritovi nebo kolouškovi Bambimu... Ovšemže pouze ve virtuálním světě.

Jaro bylo vždy vnímáno jako obnova života po dlouhém období mrazu. Přestože jeho příchod již moderní společnost nijak neoslavuje, stále ještě známe - jak píše Jan Patočka - byť jen ze slepé tradice, rozdíl mezi všedním dnem a svátkem, mezi zimou a jarem. Pravděpodobně již zemřelý mýtus jara v nás zanechal pouze obrysy rituálního chování, jemuž se věnuje druhá letošní inscenace absolventského ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Zdrojem inspirace jim byl stejnojmenný balet Igora Stravinského s choreografií Václava Fomiče Nižinského, který měl premiéru na začátku 20. století. Původní dílo je avantgardní rekonstrukcí slovanského rituálu, při němž moudří starci sledují předsmrtný tanec mladé dívky vybrané pro následné obětování bohu Jara. V DISKu je to všechno trochu jinak.

Tma a ticho. Jen zdáli prosvítá teplé, snad podzimní, světlo. Klasy obilí se lehce a skoro neslyšně pohupují zavěšené ze stropu. Z povzdálí na ně přemýšlivě odpoví sýček, možná i vrána k tomu má co říct. Svou přítomnost stvrdí i voda. Není skoro slyšet a vidět, ale v říši lesa se s ní musí počítat. Vánek si pohrává s bílým chomáčkem bavlny, na doslech blízko padají kaštany a šustí spadané listí. Ano, je podzim. Do lesa přichází chlapec s dívkou a nejen v nich se začíná probouzet příroda. Tímto scénickým výjevem začíná nová inscenace Svěcení jara dramaturgicko-režijního tandemu SKUTR (Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka). Zvoleným titulem tak zpečetili spolupráci s letošním absolventským ročníkem herectví Katedry alternativního a loutkového divadla.

V nakladatelství Jan Melvil Publishing, které se honosí podtitulem „Knihy, které změní život“, vyšla na začátku října kniha Kraď jako umělec od Austina Kleona. Malý čtvercový paperback o sto šedesáti stránkách, s bílými rukou napsanými nápisy, vám život určitě nijak radikálně nezmění. Naučí vás ale poměrně sofistikovaně krást nápady tak, abyste minimálně při svém uměleckém zápalu vypadali (před ostatními) dobře. S trochou štěstí i geniálně a originálně.

Rozdělení na dvě části světa fungovalo a funguje už od samého počátku literatury. Dobro a zlo jsou základní protiklady života, je to nejjednodušší vyjádření lidství. Bez jednoho by neexistovalo druhé. Právě touto naivní polaritou se tvůrci zabývají v nové inscenaci Grázlové, kterou nyní můžete navštívit v divadle DISK.

První premiérou Katedry činoherního divadla se v nové sezóně stala inscenace Grázlové – adaptace prvotiny Friedricha Schillera Loupežníci. Autory úpravy jsou dramaturg Martin Hýča a k režii přizvaný David Šiktanc. Ten se do divadla DISK vrátil po dvou letech, kdy na téže katedře absolvoval inscenací dramatu Bertolda Brechta V houštinách měst. Přes dvě staletí starý Schillerův text inscenátoři jazykově přiblížili současnosti a značně zkrátili. Pod inscenací Grázlové jsou tedy podepsáni autoři hned tři: Hýča, Šiktanc, Schiller.

„Žili jsme tak dlouho v hanbě, až jsme z ní oslepli.“

První inscenace letošní sezóny Katedry alternativního a loutkového divadla začíná ve foyer. Herci v civilu přeskupují stoly a židle DISKafé, uvolňují prostor k zahájení karnevalu. Diváci se kupí u vstupu do sálu v domnění, že představení začne tam. Proti nim po chvíli vyrážejí herci, již v kostýmech. S hudebními nástroji si prorážejí cestu mezi nechápavými diváky na vyklizený stupínek u okna kavárny. Bizarní masky vítají obecenstvo za doprovodu temné karnevalově-cirkusové melodie. Nabízejí malé tematické povzbuzení, absint pro každého. Tedy absint by to byl, kdyby nebyla prohibice. K vzteku přítomného zájezdu školou povinných dětí musejí obdarovaní vzít za vděk panákem vody. To už ale první část programu končí a diváci poslušně po vzoru Nea či Alenky, podle toho, komu kdo dává přednost, následují velkou bílou králičí hlavu do neprobádaného nitra jedné spořádané rodiny.

Když Brigitte Gauthier analyzuje poetiku choreografií Piny Bausch, soustředí se především na její dialogičnost, která podle ní pramení ze snahy o nalezení těžiště nikoli tradičně v sobě, ale naopak v druhých tanečnících.