Také vám toto číslo připadá poněkud ukecané? Chtěla bych vás ujistit, že i naše redakce se inspirovala slavným heslem z Postřižin: zkracování jsme si vzali k srdci. Škrtáme ostošest, opravdu. S velkým nasazením se tak snažíme potlačit schopnost pracně rozvíjenou během studia. Umět roztáhnout jednu myšlenku do několika vět, to je během zkouškového s několika seminárkami před vámi k nezaplacení. Nejeden student humanitních oborů by za tento um dal celé jmění. V rámci Hybris ovšem musí být jakákoliv zdlouhavost nekompromisně potlačena. Bezpochyby máme ve zkracování ještě rezervy; zažitá (v případě některých redaktorek vrozená) tendence k rozepisování se potírá těžko. Ale čestné redakční – snažíme se.

Plakáty jsou vylepeny. Pozvánky rozeslány. A moje nervozita pomalu ale jistě stoupá: za několik dní budu moderovat DISK_USE. Je to vskutku děsivá představa. Už nestačí rozvážně psát článek v bezpečí redakční místnosti se záchranným tlačítkem Delete po ruce; tentokrát se musím vydat přímo do jámy lvové mezi tvůrce a diváky, uplatnit své (nerozvinuté) moderátorské schopnosti a psaný projev vyměnit za mluvený… Není divu, že jsem se moderování DISK_USE děsila již několik měsíců dopředu. A zdaleka jsem nebyla sama: ostatní studentky magisterského programu Katedry teorie a kritiky svorně prohlásily, že mé pocity sdílejí.

 „Jdou cvičení sloni a cvičení pávi, pár cvičených koní a cvičené krávy. Jdou cvičení švábi a cvičené žáby, jdou cvičení mroži a za nimi s noži jdou cvičení lidé…“ (Karel Kryl: Maškary)

Na ročníkových klauzurách či státních zkouškách FAMU bylo v akademickém roce 2015/2016 prezentováno přes dvě stě autorských filmů, cvičení, audiovizuálních instalací, scénářů a fotografických souborů. Pozvání na klauzury přijalo 16 hostů, kteří je reflektovali ve svých textech. Jaké jsou hlavní inspirační zdroje budoucích filmařů? A která témata a způsoby práce jsou pro ně podstatné? Odpovědi nejen na tyto otázky hledá kniha Klauzury FAMU 2016.

Chtěli jsme ještě. Bouchali jsme vidličkami do stolu, klepali jsme lžícemi o prázdné misky, měli jsme hlad. Chtěli jsme ještě větší virvál, ještě větší brajgl. Otáčeli jsme knoflíkem na televizi, až nás v uších řezal křik naštvaných chlápků. Chtěli jsme ještě víc hudby z rádia, chtěli jsme beaty, chtěli jsme rock. Chtěli jsme mít na vyzáblých rukou svaly. Naše kosti byly jako ptačí, duté a lehké, a my chtěli, aby byly hustší, těžší. Byli jsme šest natahujících se rukou, šest dupajících nohou; byli jsme bratři, kluci, tři malí králové, věčně se dohadující o to, kdo je větší.“ 

…when the rain starts to pour. Parta šesti lidí dovádí ve fontáně. Dnes již kultovní obraz a kultovní píseň. Kdo by neznal Přátele - onu legendární partičku, o jejíchž vztazích, každodenních starostech, ale i radostech života v New Yorku seriál vypráví. Jeho popularita trvá od devadesátých let až dodnes. Proč o tom píši? Poslední absolventská inscenace čtvrtého ročníku KČD nese název Kamarádi. A to není náhoda.

Období 50. let 20. století je v československých dějinách spojeno s vykonstruovanými komunistickými procesy. Oběťmi se stali nejen samotní političtí vězni, ale také členové jejich rodin. Inscenace Zrezivělé dětství zprostředkovává pohled do doby totality skrze životní příběhy čtyř dětí, jejichž rodiče byli terčem perzekuce. Svou formou se řadí ke specifické divadelní disciplíně storytellingu, kterou lze ve zkratce definovat jako vyprávění příběhů. Inscenace primárně vznikla pro 2. stupeň ZŠ a střední školy, funguje ale také jako samostatný celovečerní program, v obou případech je doprovázená diskuzemi za účasti samotných dětí politických vězňů. O projektu bojujícím proti ztrátě historické paměti hovoří herečky Eva Burešová (absolventka alternativního a loutkového herectví DAMU), Markéta Holá (absolventka Teorie a dějin divadla MU), Petra Horváthová (absolventka činoherního herectví DAMU) a lektorka projektu Barbora Schneiderová, která je zároveň zakladatelkou a ředitelkou pražského spolku Storytelling, který dal inscenaci vzniknout.

V prosinci 2016 jsem měla jedinečnou příležitost zúčastnit se workshopu pořádaného Katedrou tance HAMU. Tentokrát třídenní výuku klasického tance a společné diskuze se studenty vedla primabalerína Daria Klimentová, dlouholetá sólistka English National Ballet a dnes pedagožka Royal Ballet School. Od roku 2003 se naplno věnuje také vedení masterclasses v Praze a jejím cílem je, kromě předávání svých zkušeností, také přilákat do Prahy a obecně do České republiky zahraniční tanečníky.