Žijeme v době virtuální. Velká část naší existence se realizuje v prostředí multimédií a sociálních sítí. Anonymita internetu nám umožňuje skrýt se za různé přezdívky, nicky a pseudonymy. 

Přiznám se, že jsem si občas při prohlížení nových titulů z Nakladatelství AMU říkala, že tam asi smysl pro humor moc nemají. Jenže v loňském roce se prokázal opak. 

Motto letošního ročníku Zlomvazu „Jedna DAMU jaro nedělá“ vyjadřuje chvályhodnou snahu o to, aby se tento festival stal méně záležitostí pražské DAMU a více „prostorem pro setkávání studentů uměleckých oborů a možností zhlédnutí aktuální studentské divadelní tvorby“ (citováno z www.zlomvaz.cz/2014/o-festivalu). 

Erekce srdce. Tato autorská inscenace, kterou uvedl v divadle DISK třetí ročník herectví KALD pod režijním vedením Petry Tejnorové, už samotným svým názvem slibuje jistou pikantnost. Srdce je v lidském povědomí spojováno s místem, kde sídlí naše duše, s místem, kde bdí naše city a kde bytuje vše, co nás dělá živoucími lidskými bytostmi. Tuto představu srdce však stahuje dolů přízemní erekce, která nám připomíná, že jsme v područí své vlastní tělesnosti, kolujících a vytékajících tekutin a temných zvířecích pudů. Do srdce, tohoto lidského orgánu, se vlévá ta samá krev, která se vlévá i do topořivých tělísek mužského pohlavního údu. V takovém úhlu pohledu se tedy lidské srdce neliší od pulsujícího penisu.

Byla jsem tam já, tedy Petra, a mí tři spolužáci z katedry, tedy Káťa, Dejvík a Terouš. Pečený, vařený, v mlíčnym baru Discafé a těšili se na načatej večer. Mlíčnej bar Discafé čepuje předražený a ochuzený pitivo, a to jsme tam taky popíjeli. V kuloárech mlíčňáku se už delší dobu mluvilo o tom, že jakejsi Mikulášek bude dělat s absolventským ročníkem herectví Katedry alternativního a loutkovýho divadla inscenaci Hodní chlapci, adaptaci slavnýho Mechanickýho pomeranče od mistra van Burgesse. To vám našponuje nervy a připraví vás na kapánek pořádnýho ultranásilí.

V září, těsně před zahájením zimního semestru, se na redakčním soustředění mimo jiné probíralo, jestli mají být jednotlivá čísla časopisu tematizovaná. Starší spolužáci se celkem jednomyslně, tak mi to alespoň připadalo, dohodli, že ne. Říkala jsem si tenkrát, jestli není škoda, že časopisu chybí zaměření, které by příspěvky sjednocovalo v hlubší rovině, než je povšechné zacílení na dění kolem DAMU. Měla jsem ale co dělat, abych se zorientovala v základních pravidlech chodu redakce, a proto mě tenkrát ani nenapadlo opravdu se pokoušet ho výrazně změnit. Otázka sjednocení tak pro mne zůstávala více méně uzavřená. Říkala jsem si, že školní časopis nejspíš trochu roztříštěný být musí.

Golem režiséra Ivo Kristiána Kubáka a dramaturgyně Marie Novákové způsobil v českém divadelním prostředí rozruch. Řadí se totiž k proudu tzv. imerzivního divadla, způsobu tvorby, který se doposud rozvíjel především v zahraničí, zatímco v našem prostředí se k němu nikdo nehlásil. Divák se v případě imerzivního divadla noří do tvaru, který nikdy nebude s to vnímat ve všech detailech. V Golemovi se po většinu času odehrává několik scén simultánně, a to na různých místech dvoupatrové vily. O tom, které z nich se divák stane svědkem, rozhoduje z velké části náhoda. Samotný smysl inscenace není arbitrární – s náhodností tvůrci promyšleně pracují a nenechávají se jí strhnout. Její funkcí je ovlivňovat způsob, jakým divák představení vnímá. Při sledování Golema, a vůbec jakékoliv realizace imerzivního divadla, se jej snadno zmocní pocit, že mu situace uniká pod rukama. Odsud se odvíjí vše další.