Léto se pomalu blíží a redakce Hybris se připravuje na povinnou výměnu stráží. Ty, kdož čekají už „jenom“ na složení magisterských státnic, musí opustit naše řady, třeba i proti své vůli. Na soustředění v Poněšicích budou oficiálně nahrazeny mladšími ročníky. Takový je nemilosrdný koloběh redakčního života. Možná se však některé z redaktorek přihlásí do doktorandského studia; to aby mohly dál dlít v naší blízkosti jako doktorandský dozor časopisu. (Ano, jde jen o odborný výraz pro redakční chůvu.)

Novinka Edice DISK, kniha Jany Cindlerové Dramaturgie her Karla Čapka (vydalo nakladatelství KANT v roce 2016 v Praze), si klade za cíl splatit dluh hrám Karla Čapka (a možná i jemu samotnému), neboť čeští inscenátoři se těmto dramatům z mnoha různých důvodů vyhýbají: například Bílá nemoc se od roku 1986 inscenovala pouze třikrát. Autorka v publikaci hledá, co je toho možnou příčinou. Jakkoli sama upozorňuje, že tvůrcům nechce radit ani je nabádat, jak Čapkova dramata Loupežník, R.U.R, Věc Makropulos, Bílá nemoc a Matka v praxi inscenovat, zároveň se pokouší objasnit, v čem by pro tvůrce, ale i diváky mohla být přínosná, pokud by byla správně dramaturgicky vyložena.

Možná nám připadá, že jsme v dnešní době schopní naprosto otevřeně přemýšlet a mluvit o sexualitě a iniciativa HateFree by nám mohla závidět naši bezbřehou akceptaci všech okolo nás… Kolik z toho jsme si ale prožili na vlastní kůži? Kolik jsme vychovali heterosexuálů, homosexuálů, bisexuálů nebo transgender lidí anebo s kolika z nich se opravdu známe? Před rokem se tehdy ještě druhý ročník herectví a třetí ročník režie-dramaturgie Katedry činoherního divadla rozhodl nad tématem dětství, sexuality a dospívání zamyslet prostřednictvím textu Franka Wedekinda Probuzení jara ve své bakalářské práci.

Seriál dialogů se studenty, absolventy a pedagogy jednotlivých kateder DAMU pomalu spěje ke svému konci. Jako předposlední přišli na řadu absolventi Katedry výchovné dramatiky. Jaký vliv na ně mělo studium na této katedře? A jaký měla vliv samotná výchovná dramatika na jejich život poté, co opustili DAMU? K genderově velmi vyváženému rozhovoru jsem přizvala absolventy jak prezenčního, tak kombinovaného studia.

V minulém čísle Hybris představovala Anna Smrčková publikaci Klauzury FAMU 2016 a ocenila její snahu hodnotit klauzurní výstupy studentů Filmové a televizní fakulty z pohledu odborné veřejnosti. Stejným směrem v únoru vykročili i samotní studenti FAMU, když se své klauzurní práce rozhodli veřejně promítnout v holešovickém Bio Oku. V rámci komponovaného večera s pokorným názvem Filmečky zde představili pět krátkých dokumentárních filmů studenti Katedry dokumentární tvorby Lenka Benešová, Ondřej Šálek, Barbora Chalupová a Nikola Krutilová a student Katedry střihové skladby Jakub Jelínek.

Divadlo NoD zahájilo sezónu 2016/2017 s programovým cílem uvádět autorské inscenace, které se zabývají aktuálními tématy vycházejícími ze současného společenského dění. Dramaturgickou linii započala Kasha Jandáčková, absolventka režie Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, autorskou inscenací Ve dne v noci. Režisérka v ní pracuje s autentickými dokumentárními materiály a vypráví příběhy skutečných obětí teroristických útoků, které ukazují, jak moc se náš život může změnit v pouhopouhé vteřině.

„Doznání na jevišti nutí k doznání v hledišti,“[1] uzavírá svou knihu Nepodrobený herec Georges Banu, přední francouzský teatrolog, pedagog a divadelní kritik rumunského původu. Jak uvádí autor předmluvy k českému vydání Jan Hyvnar, Banu se z celoživotní lásky k divadlu vyznává esejistickou formou konfese. Své divadelní zážitky a úvahy, které v roce 2016 vydalo i univerzitní nakladatelství NAMU v překladu Jitky Goriaux Pelechové, shrnul již o čtyři roky dříve do titulu původně nazvaného Les voyages du comédien – Cesty herce. Za spolupráce s autorem knihy došlo tentokrát k rozšíření o závěrečný doslov Setkávání s českým divadlem: jistota minulosti a střípky současnosti a zároveň k proměně na výmluvnější název Nepodrobený herec.

[1]          BANU, Georges. Nepodrobený herec. Přeložila Jitka GORIAUX PELECHOVÁ. Praha: NAMU, 2016. ISBN 978-80-7331-403-3, s. 144.

Absolvent HAMU, operní pěvec Adam Plachetka patří v současnosti mezi nejúspěšnější Čechy ve svém oboru. Do svých třiceti let stihl vystoupit prakticky v každém velkém operním domě na světě. Sólista Vídeňské státní opery se pro Hybris rozpovídal o svém studiu, přístupu k práci a rozdílech mezi světovou a tuzemskou produkcí i diváky.

Po únorovém divadelním večeru studentů a absolventů Katedry autorské tvorby a pedagogiky ve Winternitzově vile jsem v březnu zavítala na katederní festival Autorská tvorba nablízko, abych se ještě blíže setkala s jejich ojedinělou prací. Po příchodu na DAMU mě obklopila atmosféra, kterou bylo na škole velice osvobozující zakoušet – nenucenost, klid, hřejivost a radost. Staly se mými průvodci po čtyři festivalové dny. Co konkrétně znamená onen stěžejní pojem autorství? Jakou specifickou cestou se ubírá výuka? A podaří se mi do ní prostřednictvím účasti na vybraných představeních a workshopech alespoň trochu blíže proniknout?

Politické divadlo je v současnosti velice výrazným fenoménem a stále větší ohlas zaznamenává i v Čechách. Poslední ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka sestával takřka výlučně z inscenací s politickým nábojem. V divadle NoD letos uvedli autorskou inscenaci Kashy Jandáčkové Ve dne v noci pojednávající o teroristických útocích, explicitní politickou výpovědí upoutal počin Studia Hrdinů Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. V divadle DISK nyní můžeme vidět inscenaci Zítra si povíme, již rovněž lze k tomuto proudu přiřadit. Její tvůrci, studenti třetího ročníku režie a dramaturgie Katedry alternativního a loutkového divadla Nina Jacques a Petr Erbes, se však od konkrétní reality spíše odpoutávají a vydávají se cestou větší obecnosti – zabývají se charakterem politické praxe vůbec.