Za devatero lesy ve stověžaté Praze žily byly dvě katedry: Katedra teorie a kritiky a Katedra divadelní vědy. Ač je od sebe dělilo pouze pět set kroků, sto schodů a místy rozdílný pohled na teorii divadla, zachovávaly si od sebe katedry odstup. Jedna prodlévala ve své starobylé kamenné baště pod ochranou Univerzity Karlovy. Druhá nalezla svůj domov přímo u zdroje divadla, v pevnosti DAMU v Karlově ulici.

K vytvoření bakalářské inscenace s názvem Imelda inspirovala studentku Katedry nonverbálního divadla HAMU Michaelu Starou bývalá první dáma Filipín. Nejde však o žádnou biografii. Ve výsledné podobě projektu ze svérázné femme fatale Imeldy Marcosové zbyla kromě křestního jména pouze její neukojitelná záliba v botách. Každá to známe: je jedno, že nám botník praská ve švech a skříň přetéká oblečením; když uvidíme neodolatelně krásné lodičky, prostě je musíme mít.

Absolventská inscenace Běsi pojatá především jako generační výpověď studentů 4. ročníku herectví Katedry činoherního divadla DAMU se pokusila zpracovat téma člověka, který dokáže ovlivňovat životy lidí pouze esencí své přítomnosti. Snažila se tak prozkoumat duševní svět člověka, do něhož každý projektuje sám sebe.

Zmatky chovance Törlesse je první román rakouského spisovatele Roberta Musila. Příběh začíná příchodem mladého intelektuála ze zámožné rodiny Törlesse na elitní internát. Skrze jeho školní zážitky a zkušenosti popisuje autor problémy, se kterými se mnozí studenti ve školním prostředí potýkají. Šikana, zneužívání a objevování vlastní identity jsou jedny z hlavních témat Musilovy románové prvotiny.

Chcete si obout papuče, uvelebit se na koberci v babiččině bytě a vychutnávat si při tom horkou kávu? Toužíte strávit příjemnou hodinu a půl v domácké atmosféře a vzpomínat společně s herci na vaše babičky a období dětství? První absolventská inscenace studentů 4. ročníku KALD Barunka is leaving dokazuje, že to jde i bez zbytečného sentimentu a patosu. Nabízí ale něco víc než jen možnost zavzpomínat si?

Inscenace, kterou pro Studio Damúza upravil a zrežíroval Štěpán Gajdoš s dramaturgyní Annou Klimešovou, jako by slibovala, že nebude pouze Maryšou: jmenuje se Maryša LIVE. Název dává tušit záměr tvůrců, kterým patrně bylo hrát drama Mrštíků teď a tady, v jednom společném čase a prostoru pro diváky i postavy, tj. bez časoprostoru fikčního.

Do fakultního divadla DISK nastoupila Tereza Sochová už během svých bakalářských studií na Katedře produkce, když jí tehdejší ředitel Michal Lázňovský nabídl místo hospodářky divadla. Po pár letech se pak ujala volného místa tajemnice, koncem magisterského studia se z ní stala vedoucí produkce. V letošním roce jsem si však s Terezou povídala již jako s novou ředitelkou DISKu, která má s divadlem množství ambiciózních plánů.

Snaha propojovat divadelní teoretiky a praktiky je duší projektů nezávislého slovenského Kabinetu Audiovizuálnych Divadelných Umení (KADU). Už čtvrtým rokem se na veřejných seminářích scházejí divadelní teoretici, kritici, režiséři, dramaturgové, herci a spisovatelé, aby vykročili za hranice svých oborů a podělili se o specifický způsob přemýšlení o umělecké tvorbě.

Festival Pražské křižovatky tento rok českým divákom priniesol niekoľko pozoruhodných divadelných inscenácií a v jeho programe nechýbali ani veľké mená, ako napríklad Romeo Castellucci. Okrem samotných predstavení ma však zaujal najmä celkový obsah a vyznenie festivalu ako takého.

Česká teatrologie je velmi malý obor, přesto se jen v Praze nacházejí dvě velká pracoviště, kde se tento program vyučuje. Jak se od sebe katedry liší, v čem jsou si naopak podobné a jak se bude vyvíjet jejich další koexistence?

Obavy z inscenace Träumende Kollektive. Tastende Schafe (Staat 3) tvůrčího kolektivu Rimini Protokoll ve mně a mých spolužačkách ze Semináře současného německého divadla hlodaly už delší dobu. Děsilo nás totiž její německé znění (bez titulků!) a interaktivita, o níž se psalo v programu.

Na rozhovory s pedagogy Katedry výchovné dramatiky jsem putovala do třetího patra nad Hallerův sál. Za bílými dveřmi se skrývá několik učeben, kanceláří a chodba plná rozličných barevných loutek. Sešla jsem se zde nejdříve s docentem Jaroslavem Provazníkem, poté s vedoucím katedry, docentem Radkem Marušákem a nakonec s magistrou umění Kateřinou Schwarzovou. Strávila jsem zde několik příjemných chvil povídání o výchovné dramatice. Snad si i vy užijete čtení o tomto poutavém oboru.