Koncem dubna proběhla poslední rada Hybris v tomto akademickém roce. Já tam nebyla.  Až po několika dnech jsem si ale plně uvědomila, že se ve stejné redakční sestavě už patrně nikdy nesejdeme. I přesto, že jsem během procesu tvorby oněch dvou čísel časopisu byla často rozčílená, smutná, unavená nebo zklamaná, začal na mě dopadat sentiment.

Ze třetí absolventské inscenace studentů Činohry s názvem Žranice doslova křičí výrazný a velmi specifický rukopis letošního absolventa režie Adama Skaly. Právě tento aspekt může být její hlavní doménou, ale zároveň úskalím. Buď diváci na režisérův dryáčnický styl zcela přistoupí již od začátku, nebo naopak vůbec.

„Můžu se tě dotknout?“ ptá se Marie po smrti Agnes své druhé sestry Karin. „Nedotýkej se mě, všechny doteky se mi hnusí.“ Šepoty a výkřiky jsou druhou inscenací studentů činohry, kterou spolu s herci 4. ročníku vytvořili letošní absolventi, režisér Norbert Závodský a dramaturgyně Kateřina Slezáková. Rozhodli se pro divadelní adaptaci filmové povídky světoznámého švédského tvůrce Ingmara Bergmana, a tím pro komorní příběh detailně nahlížených intimních vztahů.

Koľkokrát za rok si poviete, že čas strašne rýchlo letí? A naopak, koľkokrát za rok si dokážete urobiť chvíľku voľna a sústrediť sa na daný okamih? Inscenácia študentov Katedry alternatívneho a loutkového divadla s názvom Zápisky z volných chvil, ktorá mala koncom februára premiéru v Divadle Disk, sa zameriava práve na nebadané plynutie času, jeho špecifické momenty a atmosféry.

Žijeme v době, kdy zbývá možná jen krůček k tomu, aby lidé začali osidlovat Vesmír, a tudíž není divu, že i divadlo tu a tam zamíří do nepříliš probádaného sektoru science fiction. Konfrontace člověka s mimozemskými entitami umožňuje nahlédnout mnohá témata ze zcela odlišné perspektivy. I filozofické tázání po podstatě lidství může náhle dostat úplně nový rozměr, jak naznačila nejnovější inscenace Divadla Spektákl.

Režisérské duo Lukáš Brychta a Štěpán Tretiag s dramaturgyní Kateřinou Součkovou tvoří inscenační tým zaměřující se na imerzivní divadlo. Tento typ divadla je specifický volným pohybem diváků po scénickém prostoru, ve kterém se odehrává paralelně více scén. Divák tudíž nemůže vidět všechno, vybírá si, do jaké místnosti se podívá, a stává se aktivním spolutvůrcem představení.

Vážený příteli, milý Jaroslave!

Píši Vám v jisté záležitosti, kvůli které nemohu spát. 76 let po Vaší smrti se v Praze objevil orchestr, který si Vaše jméno vpravil do názvu; nazývá se Ježkovy stopy. 

Katedra nonverbálního divadla má na svém katederním webu uveden následující citát: „Ukaž světu, že i tichem se dá vyjádřit vše!“ Když jsem po e-mailu žádala absolventy katedry o rozhovor, do velké míry jsem měla pocit, že si mnozí toto úsloví vzali za své i v rámci běžné korespondence. Naštěstí mi obratem odpověděla produkční divadelní skupiny Kozel ve fraku Tereza Braumová a já jsem měla možnost udělat rozhovor s autorskou dvojicí Annou Kukuczkovou a Vojtěchem Svobodou, kteří na katedře absolvovali v letech 2017 a 2016.