Milí čtenáři,

V rukou právě držíte 1. číslo časopisu Hybris tohoto akademického roku. Předem vás ale chci upozornit na jednu velkou změnu ve složení jeho redakce. Kvůli menšímu počtu studentů v magisterském programu jsme se rozhodly oslovit jako externí autory i některé studenty z bakaláře. Nově máte tedy jedinečnou možnost poznat jejich tvorbu daleko dříve, než přes úspěšně složené státnice doputují do navazujícího studia, kde bude tvorba Hybris jejich hlavním předmětem.

V první absolventské inscenaci studentů Činohry Choroby mládí je čitelná především snaha dát všem hercům z ročníku příležitost zahrát si hned v úvodu svého působení v divadle DISK větší roli. Inscenace by se tak dala například doporučit tvůrcům, kteří hledají do svých souborů nové tváře a chtějí vidět, jak si vedou právě letošní absolventi této katedry.

Smetanova Prodaná nevěsta je notoricky známá téměř každému. Příběh o zakázané lásce, nechtěném ženichu, intrikách a všudypřítomné venkovské chase, která se stále dokola chytlavou melodií ptá „Proč bychom se netěšili?“, je často vyhledávaným a zpracovávaným titulem. Zvolila si ho i katedra Alterny, která jedno z nejznámějších českých děl použila jako pozadí pro vyprávění o českém národu a jeho kultuře během 150 let.

Vladimira jsem poprvé viděla v roce 2013 na Wolkrově Prostějově, kde vystupoval v kategorii recitátorů a odkud mně a mým přátelům asi navždy utkvěl v paměti. Ne že bychom si pamatovali, jaký přesně přednášel text a jestli byl jeho autorem on sám nebo někdo jiný. Nemůžeme zapomenout jinakost, s jakou Vladimir text interpretoval. Ačkoliv už nemáme ponětí, jaký byl kontext celého výstupu, dodnes vzpomínáme na slovo ‚jahody‘ šeptané s Vladimirovým ukrajinsko-hebrejským přízvukem a na to, jak nám ‚jachody‘ nabízel ze sevřených dlaní v přítmí prostějovského divadla. Vybavuje se nám ono setkání s podivností v tom nejsprávnějším slova smyslu. S podivností, která člověku evokuje Twin Peaks a dává mu svým prostřednictvím nahlédnout do potemnělých stránek sebe samého.

Organizátoři festivalu loutkového divadla v Banské Bystrici si jako většina profesionálů tohoto divadelního druhu kladou za cíl bourat klišé, že loutkové divadlo jsou jen pohádky s marionetami pro děti. Na pomoc si tento rok pozvali 17 souborů z devíti zemí Evropy a Latinské Ameriky.

Pamatujete na svou první noc ve vlastním bytě? Očekávání svobody od rodičů a volnosti se pomalu přelévá do skutečnosti, že to možná zase až tak růžové nebude. Slzy štěstí střídají slzy samoty a strachu a představa každodenního vaření se rozplývá společně s ostatními předsevzetími. Anebo ne?

Inscenace Play with me, spojující tvůrce z DAMU, HAMU a AVU, funguje na základě jednoduchého principu – co se děje s odloženými dětskými hračkami zanechanými v uzavřeném prostoru. Vzniklý divadelní tvar rozhodně není polopatickou parafrází na kultovní trhák Toy Story ateliérů Walta Disneyho. Panenka, průvodčí a voják zhmotňují otázky hledání identity, osamění a absence poslání.

Na obrazovce, která zakrývá polovinu stěny ohromné bývalé zbrojnice, hoří Říšský sněm. Technici přinášejí na scénu velký stůl, talíře a číše. Blíží se čas večeře, Hitler postupně upevňuje svou moc a příběh rodiny Essenbecků, rodiny Prokletých, právě začíná.

V době, kdy píšu tento článek, jsou tomu necelé dva týdny, co jsem zahájila svou studijní stáž v rámci geniálního produktu Evropské Unie (myšleno naprosto vážně), Erasmu. Moje cesta vedla na západ, do hesenského univerzitního městečka Giessen, vzdáleného tři čtvrtě hodiny cesty vlakem od Frankfurtu. Vzhledem k této zkušenosti cítím jako svou povinnost zapsat několik prvních poznatků pro všechny z vás, kdo se chystají do Německa, na Erasmus, nebo se prostě jenom bojí Arabů.

Studenti Katedry nonverbálního divadla z HAMU se učí během studia zobrazovat svět pomocí svého těla. Naštěstí pro mě i pro vás jsou to velmi sdílní lidé i skrze slovo. Odpovědi Barbory Nechanické (3. ročník bakalářského studia) a Františka Jíchy (2. ročník bakalářského studia) nám dávají možnost nahlédnout na tento obor pohledem těch, kteří ho vytvářejí.