Skip to main content
Hybris 43
Časopis DAMU pro kritiku a divadlo
#34
všechna čísla
#43
#42
#41
#40
#39
#38
#37
#36
#35
#34
#33
#32
#31
#30
#30
#29
#28
#27
#26
#25
#24
#23
#22
#21
#20
#19
#18
#17
#16
#15
#14
#13
#12
#11
#10
#9
#8
#7
#6
#5
#4
#3
#2
#1
editorial / recenze / reflexe / rozhovory / tvorba / aktuality
autoři / archiv
redakční rada / kontakt
#34
vybrat číslo
všechna čísla
#43
#42
#41
#40
#39
#38
#37
#36
#35
#34
#33
#32
#31
#30
#30
#29
#28
#27
#26
#25
#24
#23
#22
#21
#20
#19
#18
#17
#16
#15
#14
#13
#12
#11
#10
#9
#8
#7
#6
#5
#4
#3
#2
#1
editorial
recenze
reflexe
rozhovory
tvorba
aktuality
Editorial #34 Eliška Raiterová

Milý čtenáři,

držíš v rukou časopis Hybris, který jsme v zimě oblékli do nového kabátku. Jedním z důvodů našeho počínání byl také návrat k názvu časopisu a připomenutí si, co vlastně znamená. Ačkoliv jsi nepochybně jakožto příznivec nebo přímo člen divadelní obce s tímto termínem obeznámen, dovol mi ho znovu krátce vzkřísit. 

editorial #34 / 2019
Toto je pokus o reflexi inscenace Press paradox Alexandra Ratajová
recenze #34 / 2019
Hledáme bydlení Martin Tilšar

Student režie Tomáš Loužný svojí absolventskou inscenací v divadle DISK přenáší na jeviště román Egona Hostovského Cizinec hledá byt, který poprvé vyšel už v roce 1947. Témata románu jsou jistě i dnes aktuální, ať už jde o neporozumění mezi lidmi, hledání domova a jistoty, touhu po klidu. Nicméně Loužný se spolu s dramaturgyní Kateřinou Slezákovou věnuje jen potížím okolo hledání bydlení. Je sice pravda, že dnes je pro mladé lidi zvláště ve velkých městech téměř nemožné jakýkoliv byt sehnat, ale je takové zjednodušení vůči předloze fér?

 

recenze #34 / 2019
Dziwny jest ten świat… Marek Pechlát

Dziwny jest ten świat, tak znělo motto letošního ročníku soutěžního divadelního festivalu Boska Komedia, který se už od roku 2008 koná každý prosinec v Krakově. Inscenace, které jsou zařazeny do programu, nejsou vybírány podle zvláštního dramaturgického klíče. Boska Komedia je totiž showcase, což znamená, že je zde prezentováno to nejzajímavější, co se v loňském roce v polském divadelním světě událo. A podle představení, které jsem měl možnost vidět, můžu potvrdit, že polský divadelní svět skutečně divný je. Někdy ve velmi dobrém, někdy v poněkud horším smyslu.   

 

reflexe #34 / 2019
Postřehy z Krakova Adéla Kalusová
reflexe #34 / 2019
Astronauti v záhadném vesmíru Zeller Ema Šlechtová

Disková inscenace postdramatického textu Rozhovory s astronauty německé autorky Felicie Zeller konfrontuje diváky, a především pak herce z Katedry činoherního divadla se stylizovaností a přehlídkou rozmanitých typů. Na jednu stranu atraktivní výzva, na stranu druhou možná příliš velké sousto. Hra otevírá současná problematická témata evropské společnosti přes příběhy východoevropských au-pair v alegorickém Německu, tedy Všeněcku. Tvůrci se rozhodli základní linku příběhu ponechat v původní podobě a nijak ho neuzpůsobují českému prostředí.

 

recenze #34 / 2019
Albośmy to jacy tacy/Jsme, jaký jsme Karolina Kowalczyk

Drogie czytelniczki, drodzy czytelnicy,

Piszę do Was żeby naświetlić odrobinę kontekst polskich przedstawień ostatnich lat i uchwycić charakter pomysłów, jakie nasi twórcy mają na współczesny polski teatr. Muszę uprzedzić Was, że nie jestem krytyczką teatru, więc moje słowa będą miały charakter bardziej impresyjny niż naukowy. Postaram się jednak to wszystko odrobinę usystematyzować.

 

Drahé čtenářky, drazí čtenáři,

píšu Vám, abych trochu nastínila kontext současného polského divadla posledních let a zachytila povahu názorů, které na něj naši tvůrci mají. Musím vás upozornit, že nejsem divadelní kritička, a moje slova mají tudíž charakter spíše osobní než vědecký. Přesto se pokusím vše trochu uspořádat.

reflexe #34 / 2019
Rodinná terapie či nepřipravená besídka? Sarah Slavíčková

Svůj magisterský projekt s názvem Rodinná oslava popisuje režisérka Sofie Sticzayová spolu s inscenačním týmem složeným především ze studentek KALD, ale i FAMU a KATAPu, jako experiment na pomezí divadla a společenské hry. Koncept je jednoduchý – vytvořit prostor pro společnou hru příchozích diváků a rodin inscenátorek a sledovat, jak se to vyvine. Divák, jehož funkce se během večera mění, má tedy příležitost sám ovlivnit, jak bude oslava probíhat, jak si ji užije a jakou rolí v ní bude participovat. Realizace nápaditého projektu ovšem není bez problému.

 

recenze #34 / 2019
Znal Hostinský komiks? Eliška Raiterová

Domnívám se, že je načase (po 142 letech) vznést do našeho prostředí jednu zásadní polemiku. Nějaký ten pokus polemizovat s Otakarem Hostinským se tu především v průběhu minulého století vyskytl (jistý pan Zich atp.), ale pokud sahá mé pátrání, nebylo ještě opraveno jedno chybné tvrzení, kterého se Hostinský dopouští v úvahách o sdružování umění. Naše stanovisko nám dobře umožňuje zaujmout časový odstup, který nás od napsání stati Sdružení umění – souborné umělecké dílo v roce 1877 dělí. Zároveň však není tento odstup klíčový, neboť kořeny toho, co zde budeme pojednávat, sahají právě do druhé poloviny 19. století. Předmětem naší polemiky bude komiks. Mé díky patří panu Martinu Kaplickému, jehož myšlenky na semináři estetiky mě k napsání polemiky podnítily.

reflexe #34 / 2019
V divadelním varu u Bezručů Tereza Šafářová

Na přelomu listopadu a prosince se mi naskytla možnost psát pro Divadelní noviny denní zpravodajství z festivalu OST – RA – VAR. V této reflexi jsem se nakonec rozhodla zaměřit na dvě inscenace z Divadla Petra Bezruče, jež mě na festivalu zaujaly nejvíce. Podávají totiž aktuální výpověď o současném světě, přičemž každá z nich nejenže vychází z diametrálně odlišné předlohy, ale také pracuje s rozdílnou divadelní formou. „U Bezručů“ jsem v případě těchto festivalových produkcí zažila radost z toho, že sleduji divadlo, které se značně kriticky a trefně, bez moralizování a patosu, vyjadřuje k dnešku. První inscenací byla adaptace kultovního filmu Tomáše Vorla Kouř v režii tvůrčího dua Adam Svozil a Kristýna Kosová. Druhou projekt režiséra Braňo Holička a kolektivu herců z divadla s názvem #nejsemrasista_ale.

 

recenze #34 / 2019
Když bestie úřadují Eliška Raiterová

„Therefore, we get into real situations, because we want to be surprised and we have a desire to do that. But when I´m running through the streets in my underwear again, I think to myself, what a strange job.“ - Z rozhovoru s Johannou Freiburg a Bastianem Trostem

recenze #34 / 2019
Divadlo v kině? Sure, but... Veronika Švecová

Přímé přenosy z londýnského Národního divadla známé pod značkou NT live jsou dnes již zavedenou praxí, která umožňuje divákům z nejrůznějších zemí sledovat živě představení třeba i přes půl planety. Slavná jména účinkujících (Benedict Cumberbatch, Ian McKellen, Ralph Fiennes, Tom Hiddleston, Helen Mirren, Fiona Shaw a další) lákají nejen pravidelné návštěvníky divadla. Jenže přenést divadlo do kina není jen tak, a právě na úskalí tohoto fenoménu se podrobněji podíváme. Ačkoliv původní myšlenka živých přenosů pochází z Metropolitní opery, já se zaměřím na londýnské Královské národní divadlo, jelikož zde je má divácká zkušenost nejbohatší. Východiskem mi budou inscenace Podivuhodný případ se psem, Frankenstein (obě verze, tedy Benedict Cumberbatch v roli doktora Frankensteina a Jonny Lee Miller jako Frankensteinovo monstrum i vice versa), Hamlet z roku 2015 v hlavní roli opět s Cumberbatchem, Král Lear s Ianem McKellenem, Richard II. letošní sezóny, Šílenství krále Jiřího, Coriolanus, Válečný kůň, Kdo se bojí Virginie Woolfové a Heda Gablerová.

reflexe #34 / 2019
„Snažím se nemantinelizovat.“ Kateřina Vaněčková

Tomáš Dianiška je herec a režisér, který ve volném čase píše hry, nedodržuje deadliny a vychovává syna. Vystudoval herectví na DAMU, následně získal angažmá v Liberci a založil undergroundové divadlo F. X. Kalby, kde se projevil jeho osobitý styl psaní a režírování. Že specifická dianiškovina nesmí chybět v žádném divadle, pochopili brzy nejen v Liberci, ale také v Ostravě a Praze, a to především v Divadle Pod Palmovkou, kde Tomáš získal v roce 2014 stálé angažmá a začal úzce spolupracovat se studiem PalmOFF. A právě v divadle Pod Palmovkou se s vysokým Talentem roku 2017 potkávám a pouštíme se do rozhovoru o ostravských Transkách, bodech, vteřinách, Bezrukém Frantíkovi a o tom, jak je zábavné nechat vyrůstat dítě. 

 

rozhovory #34 / 2019
  • autoři
  • archiv
redakční rada kontakt
© DAMU, graphic design by Marie Štumpfová, web created by Onkubator