Na Višňový sad v divadle DISK jsem byla velmi zvědavá, jelikož mě zajímalo, z jakého důvodu si lidé mé generace (režisérka Aminata Keita a dramaturg Jaroslav Jurečka) právě tuto slavnou Čechovovu tragikomedii zvolí k inscenování. Jak se k ní vztahují a o čem ji dnes chtějí hrát? Jasnou odpověď jsem ale z představení nevyčetla. Byly to spíše jakési opatrné náznaky, přebité značně pietním přístupem k autorovi. Textu chyběl jasnější výklad, který by zodpověděl otázku, proč mladí tvůrci chtěli zinscenovat právě drama o statkářce Raněvské, která se navrací na zadlužené panství a čelí zde jak své promarněné minulosti, tak tragikomické přítomnosti. 

Co je to vlastně medulla? Kromě alba Björk z roku 2004 a starověkých zlatých dolů, jejichž pozůstatky dodnes leží ve španělské provincii León (přesně Las Médulas), bývá tímto termínem v medicínské terminologii označována dřeň. Kostní, ledvinová… Slovo je latinského původu, odvozené z medius, neboli střed, prostředek. O čem může pojednávat inscenace s tímto záhadným názvem? Přistup blíž, milý čtenáři, a ponoř se do světa Medully, království biliónů mikroorganismů. 

Začátkem letošního roku se v DISKu uskutečnila premiéra poslední absolventské inscenace Činohry s názvem Pan Biedermann a žháři. Režisérka Barbora Mašková si jako předlohu vybrala tragikomedii Maxe Frische popisující příběh spořádaného zástupce střední společenské třídy Bohumila Biedermanna, kterému se do dokonalého života pomalu vplíží nevinně se tvářící zlo a usídlí se na půdě. A co na to velitel hasičské jednotky Babička nebo Ferda Mravenec, dokážou katastrofě zabránit?

Jan Klata se narodil v roce 1973 ve Varšavě, kde začal v 90. letech studovat divadelní režii. Po dvou letech odešel studia dokončit na akademii do Krakova, aby se zde mohl učit pod vedením Krystiana Lupy. Mezi lety 2013 a 2017 byl ředitelem Stareho Teatru v Krakově. V současné době režíruje po celé Evropě. V Praze hostoval v Divadle pod Palmovkou, kde připravil inscenace Něco za něco (premiéra 27. 1. 2018) a Faust (premiéra 2. 3. 2019). V posledních dvou měsících pracoval na inscenaci Fyzikové ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (premiéra 1. 6. 2019) a právě tam ho odchytil náš externí spolupracovník Matej Synák, student dramaturgie na VŠMU. V útulné kavárně v centru města tak vznikl následující rozhovor, díky kterému se můžeme konfrontovat mimo jiné s Klatovými názory na kritiky nebo politickou angažovanost v divadle. 

Jakub Čermák absolvoval bakalářské studium režie na FAMU, odjel na stáž do Düsseldorfu a po návratu pokračoval režií na DAMU. V roce 2004 založil společně s Martinem Falářem soubor Depresivní děti touží po penězích, který dodnes vede. V roce 2014 stál u vzniku nezávislého divadla Venuše ve Švehlovce, v němž zastává roli dramaturga hlavního programu. Společně jsme se bavili nejen o jeho pohledu na divadlo, diváka a práci s neherci, ale také o stále aktuálním tématu: Jak tvůrci vnímají kritiku?

Vladimír Morávek se narodil 9. 4. 1965 v Moravském Krumlově, ale brzy nato se s rodinou přestěhoval do Bruntálu, kde vystudoval gymnázium. Po jeho dokončení se přihlásil na brněnskou JAMU, kam byl, i přes svou do té doby nepatrnou zkušenost s divadlem, přijat a následně zde vystudoval režii. Po absolutoriu nastoupil do Divadla na provázku, kde bylo jeho hlavním úkolem vzkřísit amatérský soubor přidružený k tomuto divadlu – tzv. Dětské studio DHNP. Mezi lety 1996–2005 zastával funkci uměleckého šéfa v Klicperově divadle v Hradci Králové, které se během jeho éry stalo čtyřikrát Divadlem roku. Poté se navrátil do brněnské „Husy“, v níž do konce roku 2017 působil jako umělecký šéf. Spolu jsme si povídali o jeho vztahu k divadlu, hercům, divákům, ale i divadelním kritikům…