Skip to main content
Hybris 42
Časopis DAMU pro kritiku a divadlo
#42
všechna čísla
#42
#41
#40
#39
#38
#37
#36
#35
#34
#33
#32
#31
#30
#30
#29
#28
#27
#26
#25
#24
#23
#22
#21
#20
#19
#18
#17
#16
#15
#14
#13
#12
#11
#10
#9
#8
#7
#6
#5
#4
#3
#2
#1
editorial / recenze / reflexe / rozhovory / tvorba / aktuality
autoři / archiv
redakční rada / kontakt
#42
vybrat číslo
všechna čísla
#42
#41
#40
#39
#38
#37
#36
#35
#34
#33
#32
#31
#30
#30
#29
#28
#27
#26
#25
#24
#23
#22
#21
#20
#19
#18
#17
#16
#15
#14
#13
#12
#11
#10
#9
#8
#7
#6
#5
#4
#3
#2
#1
editorial
recenze
reflexe
rozhovory
tvorba
aktuality
#42 EDITORIAL Barbora Sedláková

Milá čtenářko, milý čtenáři,

vítá tě virtuální Hybris!

editorial #42 / 2022
A BUDOUCNOST? Barbora Sedláková

Nahý Harlekýn mezi kontejnery a popelnicemi. Scéna odkazující na holé parkoviště u supermarketu. Jenom beton, plast a barevné automobilové konstrukce. Město zachvátil mor. Autority leží v hromadných hrobech, přeživší se oddávají alkoholu.

recenze #42 / 2022
JÁ FAKT NEVÍM Jakub Liška

Ahoj, jsme tři introvertky a rozhodly jsme se pustit do divadla, výlučně extrovertní disciplíny. Ale nic od nás nečekejte, hrajeme podle našich pravidel. Tak by se dalo ve stručnosti shrnout *** NEBO NEVÍM Anny Romanovové, Johany Bártové a Terezy Havlové.

recenze #42 / 2022
KOČKA NA KOLEJÍCH JAKO ÓDA NA LÁSKU Tereza Stejskalová

Bylo to krásný! Moc se mi to líbilo! Byli vážně úžasní! Ten konec, ten konec mě dostal! – Jedny z mnoha ohlasů, které se ozývaly ve foyer Disku po skončení představení (jediné reprízy 9. 4.) Kočky na kolejích islandského režiséra Adolfa Smári Unnarssona, studenta magisterského programu režie katedry činoherního divadla. Bylo to pohlazení, znělo v mé hlavě.

recenze #42 / 2022
O SEBEVRAŽDĚ S LEHKÝM ÚSMĚVEM Veronika Drábková

Úvahy nad smrtelností a vlastním místem ve světě patří k mladému věku. Stejně jako polemika, zda svět stojí za to, aby v něm člověk setrval. Tyto existenční otázky zpracovaly do scénického tvaru dramaturgyně Krista Nebeská a režisérka Kateřina Volánková. Propojily fragmenty pěti textů z díla Virginie Woolf, Sylvie Plath a Sarah Kane do sugestivních scén a promyšleného celku. Inscenace nemá lineární příběh. Střídají se obrazy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale dramatická struktura drží pohromadě díky postupnému odhalování souvislostí a tématu.

recenze #42 / 2022
PO CELOU DOBU PŘEDSTAVENÍ PLÁŽ PROBÍHÁ PŘEDSTAVENÍ PLÁŽ Marek Linhart

Jaké věci si asociujeme, když někdo řekne slovo „pláž“?  Za mě je to v tomto pořadí: písek, moře, palmy, mušle, osuška, plavky, opalovací krém, slunečník, brýle do vody, nafukovací lehátka, racci…

recenze #42 / 2022
ZPRÁVA O STAVU VELMI ŽIVÉM Laura Zemanová

Zmenšený hrací prostor Divadla Disk olemovaný žlutými šálami, barevný a hravý interiér jako z padesátých let minulého století, šest křesílek, antická soška a nad ní zavěšený svítící nápis welcome. Hned při příchodu do sálu bylo tedy jasné, že tohle žádná archaická operní inscenace nebude.

recenze #42 / 2022
PŘIVLASTNĚNÁ KRIZE Barbora Sedláková

Je nám přes dvacet, nemáme děti, snažíme se studovat a pracovat, využívat programu Erasmus, stopovat, platit nájmy, obědy, nejíst v noci, nemíchat alkohol, pravidelně navštěvovat rodiče, venčit psy, odpovídat průběžně na maily, psát diplomové práce, seminární práce, evaluace, analýzy, brát dostatek směn v kavárnách, ale vždycky si najít čas na sebe a na Netflix a klasickou literaturu.

reflexe #42 / 2022
O KRIZI, O DIVADLE I O HLEDÁNÍ NOVÉHO SVĚTA Ema Šlechtová

Číslo 42 se zabývá otázkou krize, a to v jejím širším kontextu. Hybris rozhodně není první a ani poslední platformou, která se pokouší se současným stavem světa i společnosti vypořádat. Pandemická, environmentální, válečná, ale i individuální krize se stává neoddělitelnou součástí našich životů. A je tedy přirozené, že se promítá v umění, které má tendenci ze své podstaty reagovat na dění kolem sebe, komunikovat ho svými specifickými kanály a zhmotňovat tak otázky, které si tvůrci jako zástupci určité generace i sociální vrstvy kladou.

reflexe #42 / 2022
KRIZE, NEBO VYNUCENÝ TREND? Marek Linhart

Doba plná moderních technologií jde každým dnem neúprosně mílovými kroky kupředu. Člověk údajně kouká do telefonu v průměru něco mezi pěti až šesti hodinami denně. Díky rozvoji internetu se lidem přiblížil svět do počítačů, tabletů, telefonů… Skoro vše je možné dohledat, zhlédnout, pocítit skrze displeje všelijakých elektronických přístrojů. Co s tím vším ale má dělat ono prastaré divadlo, které údajně vzešlo z pravěkých rituálů a je založené na setkávání lidí?

reflexe #42 / 2022
KONEČNĚ MÁME OMBUDSMANA! ALE K ČEMU? Jakub Liška

Po dlouhém čekání a jednom neúspěšném pokusu se na DAMU podařilo zvolit ombudsmana. Akademická obec si mohla vybrat celkem ze tří kandidátů a kandidátek, kteří se do výběrového řízení přihlásili, a se sto dvěma hlasy z celkem dvou set tří platných byl zvolen do funkce Petr Polák. Jací však byli kandidáti? O čem vypovídá účast necelé třetiny akademické obce, a tedy poměrně malý počet odevzdaných hlasů? Máme jasno, co bude ombudsman dělat a jakými konkrétními způsoby přispěje k lepšímu klimatu na fakultě?

reflexe #42 / 2022
KRIZE JAKO CESTA K SOBĚ SAMÉ Sarah Slavíčková

Studentka doktorského programu na Katedře autorské tvorby a pedagogiky (KATaP) Maryana Kozak střídá ve svém životě mnoho rolí. Jak sama říká, cestuje si galaxiemi divadelního a filmového světa, kde zkouší různé „posty“, a věnuje se také lektorství tajemnem opředené disciplíny a hlavního předmětu katedry – Dialogického jednání s vnitřním partnerem. V rozhovoru mluví velmi otevřeně o průběhu svých studií nejen během lockdownu, odtajňuje „Dialogické“ i to, co se v nejvyšších patrech školy děje. Pojmenovává některé problémy, které ji během nekončícího uměleckého etablování se na školní i mimoškolní půdě potkávají. Kromě toho také čtenářům nabízí skrze své letité a zahraniční zkušenosti praktické návody, jak některým krizím – i v reálném světě – předejít, nebo jak se jim postavit. Navíc jako Ukrajinka žijící od osmi let v České republice má k současným krizím rozhodně co říct!

rozhovory #42 / 2022
ODPOLEDNE NA SLUNCI – ZLODĚJ Alexandra Ratajová

Právě vypátral svou kořist. Leží tam na lavičce, osamoceně a opuštěně. Nikdo o něj nejeví velký zájem. Je trochu potlučený, docela jistě používaný, ale nemá nějaký zásadní význam. Nikomu nebude zas tak moc chybět, snadno ho nahradí.

tvorba #42 / 2022
  • autoři
  • archiv
redakční rada kontakt
© DAMU, graphic design by Marie Štumpfová, web created by Onkubator