Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

nové, čtyřicáté třetí číslo Hybrisu má podtitul Kritika kritiky.

Pro jakoukoliv mladou generaci je příznačné, že má potřebu se zabývat hypotetickými otázkami morálky. Skrze takové úvahy si mladí definují vlastní postoj ke světu a rozhodují se, co považují za správné či nesprávné. V dnešní době, kdy církev nebo ideologie přestávají být nezpochybnitelnou autoritou, se svoboda jednotlivce značně rozšiřuje a problematizuje.

RAF je západoněmecká ultralevicová teroristická skupina založená na konci 60. let 20. století. Stejný název má také letectvo Velké Británie. А RAF RAF RAF je inscenace studentů KALDu v režii Emila Rothermela a Antonie Formanové a v dramaturgii Aljoši Lovriće Krapeže. Jak se jim podařilo dvě zcela odlišné organizace se stejným názvem propojit? A jaký vizuál pro tohle spojení zvolili? 

Když hned říznu do masa, aby na ten kočičí krk vyteklo trochu krve, napíšu, že inscenace Krev na krku kočky má dost chyb. Postrádá dynamiku, výstupy se s přibývajícím časem okoukají a sdělení o odpornosti společnosti se vyjasní po pár minutách. A hlavně neoplývá zřetelným tématem, jen naťukává mnoho motivů. Důvod jejího uvedení se zřejmě nachází v tom, že je v některých situacích až fyzicky nepříjemné ji sledovat. Ozývají se dráždivé zvuky, explicitní výjevy jdou za hranu. V divadle DISK nám tak současný čtvrtý ročník činoherního herectví a tvůrčí tým pod vedením režisérky Kláry Vosecké a dramaturga Róberta Štefančíka umožňuje prozkoumat své divácké prožitky.

Divadlo pro náctileté, inscenace pro puberťáky, představení, která možná rozhodují o tom, zda si jedinec vybuduje vztah (nejen) k divadelnímu umění. Osobně považuji právě tuhle disciplínu za nejtěžší, nejméně prozkoumanou a velmi podceňovanou.

Dodnes žijeme pod mrakem propagandy, kterou už nevnímáme jako propagandu, ale jako životní normu. Zakořeněné myšlenky stále bují na ulicích, v kultuře, na diskusích…

Erika Fischer-Lichte ve své studii The Art of Spectatorship píše, že diváctví je svého druhu umění. Divadelní událost totiž vzniká až skrze interakci diváků a herců, kteří se spolu nacházejí v jednom čase a prostoru.

Nová a dost možná poslední kniha francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, s názvem Zničit (Anéantir) začíná na podzim, vypráví ale i o čase vánočním a lednové prezidentské volbě, což je situace téměř totožná s tou, v níž jsem nacházela já, když jsem vzala knihu do ruky. O románu se v médiích píše jako o nejpozitivnějším a nejmilejším textu francouzského kontroverzního autora. Typické erotické scény chybí, příliš se nevěnuje ani popisům zoufale osamělých večerů, které jeho mužské postavy tráví popíjením, posedáváním po pokojích, restauracích nebo hotelích, tak trochu koketujíce se sebevraždou, většinou ale končíce u cynicko-intelektuálních tezí a úvah. Zničit je především příběh intimního znovunalézání lásky, vyrovnávání se s rodinným traumatem a hledání smyslu v době, kdy se může zdát, že život začíná končit.

Na malém háčku se houpe tenoučký plastový pytlík. Jeho objem naplňuje obsah. Obsahem jsou – tři rohlíky, pravděpodobně paštika Májka, pravděpodobně sýr parenica. Těsně pod pytlíkem stojí na drážkované šedo-černé podlaze velká zelená PETka ochucené mattonky. Sleduje skrz staré sklo, které vypadá jako plast a asi taky plast je, jak se plastová lahev mírně kinklá a odhaduje, jestli má šanci spadnout. Ale co ona o tom ví, jestli taková plastová mattonka s příchutí pomeranče může spadnout nebo ne. Zatímco on to určitě ví a určitě má přesně vyměřené, kam ji postavit a kolik musí být upito, aby zůstala stabilní.