Milé čtenářky, milí čtenáři,

čtyřicáté sedmé číslo časopisu Hybris vychází na začátku letního semestru, jenž s sebou přináší mnoho změn. Jednou z nich je například fakt, že se celý druhý magisterský ročník rozhodl vyjet na studijní pobyty do zahraničí. S chodbami DAMU se tedy někteří z nás rozloučili trochu předčasně. Včetně mě, která tento editorial píše z jedné berlínské kavárny. I tak jsme ale společně s prvním ročníkem zvládli dát dohromady obsáhlé číslo časopisu, v němž nechybí ani podcast.

Bianca Scout, britská hudebnice, tanečnice a performerka, v březnu minulého roku vydala své čtvrté album Pattern Damage. Na přebalu je zachycená ona sama, jak předvádí jednu z baletních pozic. Deska mě nadchla zejména pro vychytanou práci s rychlými změnami nejrůznějších kompozic. Z hravých rytmů se v mžiku dostává do táhlých, melancholických melodií, jež doplňují vokály Scout a interpretů přizvaných ke spolupráci. Na první poslech zní album jemně, citlivě a hřejivě. Pattern Damage mě provázelo celým jarem, a proto jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že Scout v říjnu vystoupí na mém oblíbeném krakovském festivalu Unsound.

Študenti a študentky Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU vo svojom bakalárskom autorskom titule Garden of Labour kreatívne premýšľajú nad zmyslom práce. Konkrétne ide o alegóriu neskorého kapitalizmu, „oslavu“ vysokého umenia, inscenovaný koncert a starostlivo vykonané upratovanie za účelom spochybniť hodnotu nekončiacej nadprodukcie, ktorá sa týka rovnako aj 21. storočia.

Málo se to ví, ale pojem divadelní kritika opravdu není odvozen od slova kritizovat. To by bylo pohodlné, ovšem přeci jen příliš jednoduché. Musíme se vrátit až do starého Řecka a povšimnout si tam slova krinein. Což znamená cosi jako posouzení, tedy žádný jednoznačný a předem daný odsudek. A i to je pro mne možná silné slovo. Divadelního kritika či kritičku vidím trochu jako politického komentátora či komentátorku – s popisovanou věcí má pozorovatelskou zkušenost, a proto si neodpustí zveřejnit svůj názor, když se mu/jí nějaký udělá. Pro politiky a političky ani divadelníky a divadelnice není v žádném případě nijak závazný. Je spíš takovou reflexí, jak to které dílo či tu kterou situaci vidí někdo zvenku.

S forenzní estetikou se v posledních letech setkáváme čím dál častěji. V multioborové metodologii tohoto přístupu se propojují různé umělecké disciplíny s mezinárodním právem a kriminalistkou. Za využití výtvarného umění, fotografie, architektury i performance dochází k rekonstrukci odložených zločinů nebo lidskoprávního útlaku. A nejen k tomu – umělci a vědci, kteří spolupracují na vizualizaci důkazních materiálů, mohou změnit to, jak recipienti předkládaná data vnímají, a zaměřit jejich pozornost na témata, která by jinak zůstala neviditelná.

Na stěně se slavnostně odhaluje zlatá deska s nápisem The Embassy of the Republic of China (Taiwan). Právě byla založena tchajwanská ambasáda. Existovat bude však pouze zhruba dvě hodiny, do konce potlesku. Kde? Na jevišti Nové scény Národního divadla v představení This Is Not an Embassy (Made in Taiwan), jež v rámci skupiny Rimini Protokoll vytvořil Stefan Kaegi a které bylo k vidění na letošních Pražských křižovatkách.

Pokud jdu na interpretační divadlo, podvědomě očekávám nějakou současnější nebo jiným způsobem výraznou interpretaci. Však to znáte: třeba takoví Naši furianti v Národním divadle, režie Martin Františák. Solidní inscenace, docela dobře to vypadá, pěkně se tam mluví… Ale největší díl práce na ní – alespoň z diváckého pohledu – odvedl Ladislav Stroupežnický v devatenáctém století.  Aktuální témata kanonického textu tvůrčí tým povětšinou nechává ležet ladem, nijak moc se nevypořádává třeba ani s otázkou antisemitismu v postavě hostinského Marka. Prostě tady máte dobře stravitelného Stroupežnického, dostaneme 790 Kč. Přijďte zas.

Francúzsky realistický román Madame Bovary, v slovenskom preklade Pani Bovaryová, z roku 1857 je dodnes rezonujúcim literárnym dielom. Prostredníctvom života a vzťahov hlavnej postavy Emy Bovaryovej, ženy v domácnosti s veľkými životnými ideálmi, reflektuje niekoľko nadčasových tém, predovšetkým ľudskú márnivosť a to, kam až človeka dokážu priviesť neprimerané očakávania.

Pod výrazem archiv si asi většina z nás představí instituci skladující obrovské množství zakonzervovaných dokumentů, spisů a materiálů. Archeologie vědění [1] Michela Foucaulta v roce 1969 přinesla myšlenku, že se nejedná o pouhý součet dostupných zdrojů, ale samotný systém, který jim umožňuje vypovídat. Tím poskytla prvotní impuls k dalšímu zkoumání konceptu archivu a s ním spojených mocenských vztahů, jež určují, co může být ukládáno. Obrat v uvažování o tom, co pojem označuje, je nazýván archivním obratem a proniká i do umění. 

V čísle vycházejícím v březnu 2025 jsme opět experimentovali s auditivními možnostmi reflexe. V podcastu tentokrát objevujeme fenomén interaktivity.